Co dělat, když jsi nejlepší?

Dnešní audiovizuální popkultura tematicky stagnuje. Nejúspěšnější komerční díla jsou buď zpracováním zavedené literární předlohy, nebo sériovým pokračováním. Nástrojem ozvláštnění jsou tedy postmoderní ­sebereflexe, subverze nebo aspoň boření čtvrté stěny. Když už neumíme vyprávět nové a zajímavé příběhy, aspoň v pravidelných intervalech přerušujeme ty notoricky známé, abychom si nad nimi společně povzdechli. Pozitivní příklad současné práce s postmoderními postupy najdeme i v japonském anime. Průsečíkem globálního i lokálního vývoje je práce kreslíře ONE, jehož dvě manga série One Punch Man (od roku 2009) a Mob Psycho 100 (2002–2017) byly úspěšné na domácí i světové půdě. Prvně jmenovaný titul vznikl jako nezávislý webový strip publikovaný na osobní stránce autora. Mob Psycho 100 je dnes bráno jako dílo jedné z největších hvězd scény. Obě mangy se samozřejmě dočkaly filmových anime verzí.

Se zívnutím vše ukončit

Oba příběhy na sebe tematicky navazují. Vystupují v nich směšně „overpowered“ protagonisté, kteří jsou parodií typických hrdinů anime. Saitama byl ještě před třemi lety obyčejný chlapík, ale rozhodl se něco se sebou udělat. Nasadil tedy cvičební program „100 kliků, 100 dřepů, 100 sedů lehů a deset kilometrů běhu každičký den, sedm dní v týdnu“, což vedlo k tomu, že mu vypadaly vlasy – a také se stal nejmocnější bytostí ve vesmíru. Není tvora v čase a prostoru, kterého by nezničil jedinou ranou pěstí. Zatímco se okolo odehrávají apokalyptické souboje dobra a zla, frustrovaný Saitama hledá skutečnou výzvu. Stal se superhrdinou z dlouhé chvíle. Jeho existence je výsměchem a negací všech lidských kvalit. Obklopují ho „sidekickové“, kteří vkládají veškerou svou sílu do boje proti bezpráví, ale jejich snažení působí směšně a male v porovnání se schopnostmi znuděného poloboha, jenž může nakonec vždy přijít a se zívnutím vše ukončit. Fyzická síla vítězí nad duchem, stejně jako posedlost diváků násilím vítězí nad emocionální a lidskou hloubkou. Podobný metakomentář ale není jediným ani konečným čtením. Stejně podnětný je klasický výklad, kdy budeme Saitamovo hledání soupeřů vnímat jako zveličený osobní souboj člověka, který se ptá: „Co mohu dát světu a co může dát svět mně?“

Není nutné vítězit

Mob Psycho 100 sice postrádá podobně chytlavý gimmick, jde ale o poněkud důmysl­nější a povzbudivější dílo. I jeho protagonista, středoškolák Mob, se svou silou zcela vymyká měřítkům – je nejsilnějším exorcistou, jakého kdy kdo viděl, což se ve světě obydleném démony rozhodně hodí. Jenže Mob je na rozdíl od mírně nihilistického Saitamy nesmírně pozitivní a dobrosrdečný. Svou enormní paranormální sílu používá, jen když není vyhnutí, a v osobním životě má zájmy, v nichž je veskrze podprůměrný. Po dlouhém zvažování volí místo klubu telepatů posilovnu, kde se svou křehkou tělesnou konstrukcí vypadá jako chudáček. Lusknutím prstu by mohl roztavit všechny činky, on ale místo toho bojuje, aby se aspoň trochu zocelil. Za svůj životní vzor si navíc vybírá soukromého exorcistu Reigena, který však své schopnosti jen předstírá. Mob ho sice oslovuje „mistře“, není ale jisté, nakolik Reigenovi naivně věří a nakolik přistupuje na jeho hru a coby nesmělý introvert obdivuje jeho šarlatánské charisma. Saitamovo dilema se najednou jeví v novém světle. Jeho zklamání z toho, že mu svět nenabízí dost podnětů, řeší Mob tím, že vychází ze své komfortní zóny a překonává ty překážky, které jsou pro něj největší. Ukazuje se, že ONE se v Saitamově cynismu nevyžíval, spíše se mu vysmíval.

I v příběhu Mob Psycha 100 se samozřejmě objeví mocné záporné postavy, jež se chystají svést s Mobem boj na život a na smrt – většině z nich ale Reigen těsně před epickým střetem vysvětlí, jak směšné je, když se dospělí lidé oblékají do legračních kostýmů a chtějí se chopit absolutní moci. Protože je jako vždy dost přesvědčivý, většina záporáků ho poslechne a jde se věnovat něčemu zajímavějšímu. A Mobovi, když je připraven pustit se do boje a tentokrát pravděpodobně překročit hranici sebedestrukce, Reigen řekne, aby si uvědomil, že je obyčejný středoškolák a není jeho povinností brát na sebe tíhu světa. Jde o subverzi žánru, ale také o vyvrcholení příběhu a emocionální katarzi.

ONE nabízí závěry, s nimiž nebude každý souhlasit. Někdo bude možná tvrdit, že člověk by měl rozvíjet právě ty vlastnosti, v nichž nejvíc vyniká. A že každý, kdo má moc bojovat proti zlu, by to měl dělat. Důležité však je, že jde o pointy vyprávění, jimiž ONE říká i něco jiného, než že „anime jsou plná klišé“. Ukazuje, jak se dá pracovat s „metaprvky“ a parodickým humorem, aniž by utrpěla integrita. Což je cenná lekce.

Autor je filmový publicista.