Lidi mají různé koníčky. Já sbírám podpisy slavných. Ne že bych k tomu měl nějaký zištný důvod, nebo vlastně jakýkoli důvod, ale prostě mám rád, když jsou knihy „dotejkaný“, jak tomu říká jeden můj kolega. Už mám docela slušnou sbírku. A že byl letos na Světě knihy Mario Vargas Llosa, kterého ještě nemám, a že mi nakladatelství Karolinum každoročně posílá vstupenku (děkuju!), šel jsem si svědomitě pro autogram.
Prošel jsem stánky a prohodil tu a tam pár slov se známými, aby věděli, že ještě existuju. Skoro nic jsem si nekoupil, protože už to nemám kam dávat. U latinskoamerického stánku se začala tvořit fronta v očekávání příchodu peruánského giganta. Postavil jsem se tam asi dvacet minut před začátkem autogramiády. To mi přišlo tak akorát; na jednu stranu se mi tam nechtělo tvrdnout moc dlouho, na druhou stranu jsem nechtěl, aby to vypadalo, že se cpu dopředu. A tak tu stojíme. Přede mnou vousatý pán a o mnoho mladší paní. Za mnou dvě postarší dámy. Fronta se nehýbe, velikán se ještě nedostavil.
Vousatý pán obhlíží frontu a mračí se. „No jo, to jsou samí lovci podpisů,“ říká své společnici. Sám ovšem v ruce třímá hned čtyři Llosovy romány, tož by mě zajímalo, čím se on sám od ostatních lovců podpisů odlišuje, ale stydím se zeptat. Proč hned čtyři? Chce to prodat? Nebo rozdávat? Nebo to mít do foroty, kdyby se mu jeden podpis ztratil nebo zničil? Ale taky mě maně napadá, že jestli s sebou mají čtyři romány všichni čekatelé, budeme tu stát dost dlouho.
Fronta se vine za roh stánku, takže tam nevidím, ale podle šumu seznávám, že gigant je na místě. Fronta se však pořád nehýbe. To mají všichni tolik knížek k podpisu? Možná jsem s tou svou jednou knihou prostě jen žabař, neznalý pravidel autogramiád. A protože nemám nic lepšího na práci, zkouším se začíst do prózy Upilované mříže od Jiřího Pechara, kterou mám – kromě toho jednoho Llosy – shodou okolností v baťůžku. Jenže jak na potvoru se ty dvě dámy za mnou dávají do halasného hovoru.
„Anebo je snad toto netušení jen jinou formou vědoucnosti, pomalým, udiveným přijímáním toho, co nezadržitelně zraje v poklidně dýchajícím a malátnějícím těle,“ píše Pechar.
„No udělala sem mladejm včera takový květákový placičky, ty si teda pošmákli, ještě k tomu zbyla bramborová kaše od včerejška, no, mladej mi povídá, takhle dobře jsem se nenajed, ani nepamatuju,“ říká jedna dáma druhé. „Však vy vařit umíte, to já vím, jak jsme u vás byli tuhle o víkendu, to jsem se potom nemohla skoro hejbat,“ vyká druhá dáma té první.
Kuš, babo, říkám si a snažím se číst Pechara. Fronta se trošičku sune dopředu, ale jen trošičku. Budí to dojem, že většina lidí nemá ty romány čtyři, ale že jich má rovnou osm nebo deset. Jakkoli je Llosa nepochybně matador autogramiád, stejně mu už dávno při tomhle tempu musela upadnout ruka. „A víte, jak to dopadlo? Ten dobrák přišel o ruku! Ne ovšem proto, že mu ji ten druhý zasáhl; ne, ale zemdlela tak příliš prudkým podpisováním, že celá zčernala, jako když chytne sněť,“ honí se mi hlavou věta z Vančury.
„Banány, paní, banány já jsem se naučila jíst až ve dvanácti letech,“ říká jedna dáma druhé a vesele se při tom pochechtává.
„Vážně, paní?“
„No vážně, do tý doby mi připadalo, že to chutná jak shnilá hruška.“
Páně Pecharovy věty jsou dlouhé a zašmodrchané, takže to za těchto nesnadných podmínek vzdávám. Otáčím se letmo za sebe. Ty dvě dámy vypadají přesně tak, jak jsem si podle hlasu myslel. Je s nimi ještě jakýsi pán, ale ten mlčí.
„No a šli jsme, prosím vás, s mladejma tuhle na procházku do Šárky, vzala jsem namazanej chleba, ale Verunka, že prej ne, že chce do McDonalda, no dovedete si to představit? Já jsem jí teda hnala… A pak nemaj bejt ty děti tlustý…“
„To víte, paní, voni jim taky ty rodiče všechno povolej.“
Fronta se přece jen trochu sune. Chmurný vousáč přede mnou nic neříká, jenom přešlapuje, tiskna v ruce své čtyři svazky.
„Dáváte do toho majoránku?“
„Jo, majoránku, a hlavně česnek, česnek!“
Frontu obcházejí elegantně oblečené Latinoameričanky a nabízejí občerstvení. U stánku postává překladatelka Anežka Charvátová vulgo Nežour a zeširoka se usmívá. Aby ne, když tu má svého autora. Taky bych se usmíval.
„A paní, na co že to vlastně čekáme?“
„Na Losa,“ praví druhá dáma. Vyslovila to jako genitiv od slova „los“.
„To snad trvá ještě dýl, než když jsme čekaly na…“ povídá druhá dáma. Já si teď zaboha nemůžu vzpomenout, na koho to čekaly. Ale spisovatel to rozhodně nebyl. Snad Jágr nebo někdo takový. Zpestřují si zřejmě důchod vymetáním autogramiád. Tedy kromě výroby květákových placiček. Proč ne, říkám si. Vnoučata budou mít radost z Jágra i z placiček (kromě Verunky zřejmě, která preferuje mekáč).
Fronta se dosunula takřka ke stánku. Již je vidět giganta u stolečku, an se statečně ohání propiskou.
„Je ňákej starej, ne?“
„To víte, paní, však už toho taky napsal.“
Dál už nevím, jak to bylo, protože dav mě postrčil kupředu. Se servilním úsměvem jsem před velikána položil svůj jeden román. I on se pousmál a načmáral mi do něj velmi neestetický klikyhák. Dokonce zažertoval, že věnování si tam mám dopsat sám. Sklapl jsem román a šel si ven zapálit. Dámy mezitím nechaly debaty o majoránce a hnaly se ke stolku. A tak já, vousáč, ony dvě dámy a několik set dalších lidí máme podepsaného Losa. Zbožně jsem si to uložil do knihovničky.
Autor je filosof a překladatel.