Milost jako hádanka

„Milosti krásná, jak sladký hlas tvůj,/ v něm spásu naleznou bídní!/ Zbloudilé přivádíš na cestu pravou,/ a slepí opět vidí.// Doufám, že mě pojmenovali podle něj. Protože bych ráda nalezla cestu. Ráda bych opět viděla. Či byla viděna. Říkám si, jestli je to pro Pána Boha totéž. Jak stojí v bibli: Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Na to, abych uzřela tváří v tvář, musejí být dva.“ Takto Grace Marksová, hlavní hrdinka románu Margaret Atwoodové Alias ­Grace, který poprvé vyšel v roce 1996, vzpomíná na chvalozpěv milosti – a přitom mimoděk odhaluje, jak kanadská spisovatelka tuto knihu utváří.

Shluk postav

Východiskem románu – který byl podobně jako starší Příběh služebnice (1985, česky 2008) adaptován pro televizi a v anglo­americkém prostředí se po skandálních od­­haleních sexuál­ního násilí v prostředí Hollywoodu stal vý­­mluvným symbolem ženského útlaku – je událost, jež pobouřila kanadskou veřejnost v roce 1843. Tehdy šestnáctiletá Grace Marksová byla spolu s Jamesem McDermottem obviněna z vraždy jejich zaměstnavatelů. Na rozdíl od McDermotta unikla Grace trestu smrti, zato ale strávila skoro třicet let ve vězení a ústavech pro choromyslné a na svobodu byla propuštěna roku 1872. Román se skládá z mozaiky svědectví, citací tehdejších i současných literárních děl a dopisů, především ale z hrdinčina vyprávění v ich­-formě a z er­-formového vyprávění, v jehož centru stojí mladý psycholog Simon Jordan. Spolu s ním se čtenář snaží „uzřít tváří v tvář“ údajnou vraždu, avšak mnohem spíše se mu předkládají stále další hádanky. Je Grace vinna, či nevinna? Je to ďábel, nebo svedený anděl? Zná svou minulost, nebo opravdu trpí amnézií? Román se ovšem nad tuto kriminální linii povznáší. Atwoodová totiž skrze senzační téma rozebírá především étos doby, společenské a genderové nerovnosti a v neposlední řadě i moc samotného textu.

Podobná aktualizace viktoriánského románu je základem Francouzovy milenky (1963, česky 1976) Johna Fowlese, ze současnějších autorů lze připomenout Sarah Watersovou či Sarah Perryovou. Atwoodová však výrazněji pracuje s bachtinovským mnohohlasím. Grace je tak skutečně spíše „alias ­Grace“ – protože jejím jménem vystupuje a hovoří celý shluk postav: dítě, jež přijelo s rodinou z Irska a záhy muselo zastat pozici chlebodárce, předmět zloby, opovržení a sexuálních útoků otce, následně zaměstnavatelů a později zaměstnanců nápravných institucí, „bezprecedentní vražednice“ (jak ji nazval tisk), vězeňkyně, ale také adresátka mesiášských snah bohatých dam a duchovních.

Literární historik Ian Watt v průlomové studii o počátcích anglického románu 18. století The Rise of the Novel (Zrod románu, 1956) pokládá za jeden z klíčových prvků tohoto žánru individualismus postav namísto abstraktních charakterových typů. Alias ­Grace však tento individualismus dále přetváří – protagonistka líčí své peripetie s ohromující přesností a vnímavostí, a přesto ji nelze s určitostí charakterizovat. Spiritismus, který se v příběhu ukazuje jako oblíbená dobová krato­chvíle i prostředek k odhalení vraždy, se snadno může stát metaforou nevědomí: nejsme obklopeni duchy, ale stvořeni z proti­­chůdných osobností. Z hlediska vyprávění to znamená přijmout fakt, že ­Grace zejména ve svých reflexích promlouvá jazykem, který jejímu vzdělání a zázemí neodpovídá a v němž slyšíme samu Atwoodovou.

Jako dům ve větrné smršti

Hrdinka popisuje svůj osud a zároveň o něm uvažuje. Tento postup připomíná klasickou formu bildungsromanu, ovšem s paradoxním vyústěním. Grace se dostává zmoudření především za mřížemi, kde, jak sama tvrdí, má čas přemýšlet. Ian Watt poukazoval na sílu Defoeovy hrdinky Moll Flandersové, polepšené lehké ženy, která v sobě nese v podstatě dvě já: minulé (chybující) a současné (hodnotící). Situace Grace je však komplikovanější. Popisuje své jednání do nejmenších detailů a budí zdání věrohodnosti, ale leckdy jí unikne vědoucná poznámka, dokazující, že si je vědoma své vypravěčské moci a že se odmítá kát a stojí si hrdě za svým konáním, ať bylo jakékoliv: „Když se nacházíte uprostřed příběhu, ještě zdaleka příběhem není, je to jen zmatek; temný řev, slepota, změť rozbitého skla a popraskaného dřeva, jako dům ve větrné smršti, jako loď drcená ledovci či smýkaná po peřejích s bezmocnou posádkou na palubě. Příběhu se začíná podobat teprve později. Až když ho vyprávíte, sami sobě či někomu jinému.“

Čtenář je navíc neustále konfrontován s dalšími, mnohdy navzájem si protiřečícími svědectvími. Příběh se tak podobá palimpsestu, v němž jedna vrstva neexistuje bez druhé. Právě tento textový rys se ostatně ukázal být největší překážkou při adaptaci uvedené kanadskou televizí CBC roku 2017. Scenáristka Sarah Poleyová a režisérka Mary Harronová byly přirozeně nuceny košatou strukturu románu proklestit, nicméně ústřední myšlenku tematizovaly opakujícími se pohledy do zrcadla nebo do kamery a hojným voiceoverem. Grace v podání Sarah Gadonové tak působí bezkrevně, spíš jako teze než jako skutečná postava.

Románová Grace chce být viděna a slyšena a oko i ucho doktora Jordana jsou jí nakloněny. Právě on je první, kdo do jejího osudu nevkládá vlastní příběh. Není pro něj ani sublimací hříchu, ani obětí, jež potřebuje spasit. Grace se tak při společných sezeních stává Šeherezádou, již udržuje při životě vlastní vyprávění. Není však ohrožena smrtí doslova, nýbrž v přeneseném významu – pokud neodvypráví svůj příběh, neporozumí mu ani ona sama. Objevuje se motiv předení, odkazující k významu slova text. Grace vplétá události do slov, ale i do konkrétních předmětů, například prošívaných přikrývek, jež ženy vytvářely k významným okamžikům svého života. Vypravěčka ovšem ví, že její síla není jen v působivém líčení, ale i v mlčení.

Zvíře ženského pohlaví

Význam hrdinčina jména, které v angličtině znamená milost, se vrací jako leitmotiv (milost udělená soudem, nemilosrdné zacházení, milostný cit k Jordanovi). Vyprávění má elegický tón, postupuje lineárně, ale často využívá předjímání, jež vyvolává dojem nevyhnutelnosti a snižuje napětí. Protagonistka zřídka hovoří o svých pocitech, a když už, tak jen lakonicky. Příkoří, jímž byla vystavena, málokdy hodnotí – jako by nešlo o nic výjimečného. Podobně jako ve zmíněné Francouzově milence je zde mužský hrdina na vrcholu svých intelektuálních a tělesných sil konfrontován se ženou, jíž nerozumí, ale která ho o to víc přitahuje. Grace je pro doktora „zvíře ženského pohlaví“, „je cítit po kouři; po kouři, mýdle na prádlo a soli na její kůži, a je cítit i tou kůží samou“. Protřelý doktor je zvyklý pohlížet na ženy očima konzumenta, přirovnává je dokonce k jídlu, ale Grace mu neustále uniká.

Atwoodová postihuje atmosféru nástupu moderního věku, neurotičnost vztahu k lidskému tělu, touhu a chtíč promísené s bázní a upjatostí. Ženy nosí krinolíny, jinak „by se roztekly jako grilovaný sýr“, a dům ředitele věznice, v němž doktor Grace zpovídá, hraje barvami lidských útrob. Výmluvné je, že Jordan v závěru nezíská milost jako Grace, ale odchází jako vojenský lékař do boje.

„Když jsme jich pověsily na šňůru na půl tuctu, jednu vedle druhé, napadlo mě, že vypadají jako prapory vlající nad vojskem, které táhne do války. A od té chvíle jsem nemohla dostat z hlavy myšlenku, proč ženy šijí takové prapory a pak jimi přikrývají postele? Aby z postele udělaly tu nejnápadnější věc v pokoji? A pak mě napadlo, že je to varování…“ Přes Graceino nevzrušené vyprávění před námi 19. století vyvstává jako doba stálých nástrah pro ženy i pro muže. Takový obraz není v literatuře sám o sobě ničím ojedinělým. To, co Alias Grace vyčleňuje, je rafinovaná struktura textu, v němž se proplétají rozličné hlasy a zdroje a který umožňuje postihnout ambivalenci jedince v síti osobních, společenských a psychických pnutí. Zachytit člověka jako hádanku.

Autorka je anglistka.