Josef Moník
Pazdera pláče a jiné povídky
Prostor 2019, 140 s.
Druhá povídková kniha spisovatele a překladatele Josefa Moníka předkládá ve dvanácti krátkých prózách veskrze všední (a místy bohužel až nezajímavé) osudy normalizačních emigrantů, současných korporátních yuppies a podvodníků nebo obyčejných lidí na šikmé ploše. Časově vybočuje pouze jediný text, který líčí životní příběh dona Carla Gesualda, šlechtice, skladatele a vraha z přelomu 16. a 17. století. Během četby si lze sice užít autorův stylistický um i pár silnějších dějových momentů, ale většina textů působí spíš jako jakési zběžné skici či nehotové epizody a smysl jejich uspořádání do útlé sbírky je těžké domýšlet. Ačkoliv příběhy procházejí světští, ruští mafiáni nebo čeští tuneláři, většinou jejich děj jaksi vyplyne do ztracena. Protože – jak se píše v závěru jedné z nejsilnějších povídek Zapadlý vlastenec – podobně jako v životě tu není žádná nevšední pointa. Kromě zmíněného příběhu svérázného branického alkoholika ční nad hladinu literárního průměru i povídka titulní, která popisuje smutný konec trenéra boxu Pazdery, nebo Čert z prostředí českých emigrantů v Kanadě. Nejslabší jsou naopak příběhy založené na vztahových konstelacích, partnerských konverzacích a psychologizujících hrách (Telefony, Sůl nad zlato, Rozumné vztahy, Cizinci). Zachycení všedních rozhovorů a dějů, spojené se snahou o klinickou diagnózu lidských typů dnešního světa, zde příliš nepřekračuje rámec povrchnosti a trapnosti, jež se autor snaží analyzovat.
Karel Kouba
Jiří Hájíček
Muž na pokraji vzplanutí
Host 2019, 68 s.
Známý český spisovatel Jiří Hájíček se odvrátil od mnohomluvnosti svých prozaických děl a po dlouhé době se vydal na poetickou stezku maximální stručnosti a výstižnosti – veršům se naposledy věnoval na konci osmdesátých let. Jeho letošní básnická sbírka Muž na pokraji vzplanutí je ještě oproštěnější, čerpá totiž z tradice japonského haiku. Hájíček po vzoru svých předchůdců spoléhá na meditativní sebezapomenutí a zestručňuje autorský výraz na estetické minimum. Bedlivé pozorování, jdoucí ruku v ruce s požadavkem formální prostoty, je přitom nejčastěji situované do mlhavého oparu ranní nálady těsně po probuzení: „ráno u dřezu/ naději chytám sítkem/ a voní černý čaj“, anebo těží z autorových cest (frekventované je použití toponym), na nichž se střetává s prožitkem samoty, afirmujícím pocity smíření a odstupu: „v rychlíku do Olomouce/ čtu Lucemburskou zahradu/ v kolejišti sníh“. Hájíček nesklouzává do romanticky sentimentálního výrazu, někdy jeho verše ale zavanou chladným a neosobním konstatováním, které smaže stopy nedořečeností, jež jsou pro haiku přitom tolik potřebné: „rozbité noci/ ráno na kuchyňské lince/ slepuju svůj život“. Autor se navíc svou knihou přiřazuje k dalším současným českým básníkům, jako jsou Erban, Szpuk nebo Wernisch, kteří k haiku přece jen přistupují o trochu poctivěji. Jedno je jisté: tato literární forma je v české poezii na vzestupu a věnuje se jí kdekdo.
Libor Staněk
Liv Strömquistová
Ovoce poznání
Přeložila Marie Voslářová
Paseka 2018, 144 s.
Švédská autorka Liv Strömquistová se v komiksu Ovoce poznání pustila do pátrání po významu vaginy v dějinách, primárně jí ale jde o ženskou emancipaci. Komiks totiž otevírá galerie mužů, „kteří se až moc zajímají o to, čemu se říká ženský pohlavní orgán“. Figuruje mezi nimi třeba John Harvey Kellogg, který se začátkem 20. století rozhodl léčit „abnormální ženskou vzrušivost“ aplikací kyseliny karbolové na poštěváček, zatímco o něco starší Isaac Baker Brown řešil odoperováním klitorisu víceméně všechno – od bolestí hlavy přes deprese až po neposlušnost. Do žebříčku se dostal i svatý Augustin, který po letech prostopášnosti pochopil, že „sex je odporný a špatný“, a ovlivnil tak vztah katolické církve k ženám a k sexu na mnoho staletí. Najdeme tu ale také partičku výzkumníků, kteří dospěli k tomu, že švédská královna Kristina byla nejspíš hermafrodit, a rozhodli se ji pro potvrzení své teze exhumovat. Dále se autorka zamýšlí nad tím, proč je ženské pohlaví tabuizováno a zobrazováno zkresleně, zatímco na prastarých obřadních soškách je naopak zvýrazňováno. Dojde i na nejnovější výzkumy, podle nichž je klitoris mnohem rozsáhlejší, než se po staletí myslelo, a také na reklamy na vložky, které z menstruace dělají něco, co je potřeba hlavně dobře skrýt. Strömquistová v knize zručně pracuje s historickými materiály, nebojí se vyjádřit vlastní názor a k tomu dokazuje, že má smysl pro humor. Pokud se vám líbil Sexkomiks, oceníte pravděpodobně i o dost punkovější Ovoce poznání.
Jiří G. Růžička
Michal Zourek
Československo očima latinskoamerických intelektuálů 1947–1959
Runa 2018, 304 s.
Je dodnes vcelku známá věc, že mezi rezidenty zámku Svazu čs. spisovatelů v Dobříši patřil i Pablo Neruda. Pozvání do Prahy či na Dobříš ale v padesátých letech dostala i řada dalších latinskoamerických autorů, vesměs sympatizantů komunismu nebo alespoň mírového hnutí. Iberoamerikanista Michal Zourek ve své knize uvádí (a většinou i poprvé překládá do češtiny) písemná svědectví ze stalinského Československa, která po sobě zanechali autoři jako Nicolás Guillén, Jorge Amado nebo Gabriel García Márquez. Až na výjimky jde o nadšené zprávy o kvetoucí a přívětivé zemi plné vzdělaných lidí a obchodů s knihami. Pravda je, že hosté naši zemi poznávali podle přísných itinerářů, aby spatřili jen to, co spatřit měli, a že poměry v jejich rodných krajích byly často ještě horší než to, co vidět neměli. Mezi třinácti autory se tak najdou nejspíš jen dva, jejichž texty obstojí i jinak než jako zajímavý doklad o historicky zcela pochopitelném, ale přece jen krátkozrakém nadšení – prvním je Brazilec Graciliano Ramos (autor výborné prózy Vyprahlé životy z roku 1938), komunistický skeptik, jemuž domky ve Zlaté uličce připomínají chatrné kurníky; druhým pak García Márquez, kterému svědčí reportérská všetečnost. Knihu doprovází bohatý obrazový materiál, z něhož se na čtenáře snad až příliš často šklebí spisovatelský předseda Jan Drda – zřejmě nechyběl při žádné fiestě. A mimochodem: co do grafického zpracování představuje kniha v rámci produkce nakladatelství Runa kvalitativní skok.
Michal Špína
Tranzit
(Transit)
Režie Christian Petzold, Německo, 2018, 101 min.
Premiéra v ČR 9. 5. 2019
Ve svých starších filmech Barbara a Fénix budoval německý režisér Christian Petzold neobyčejně působivou, a přitom tlumenou a uměřenou podobu melodramatu, jejímž prostřednictvím zkoumal spletité vztahy identity a moci. V novince Tranzit, kterou někdy prohlašuje za závěr volné „trilogie identity“ a která navazuje právě na Barbaru a Fénixe, naopak principy svých předchozích snímků cíleně rozbíjí. Zatímco dříve dokázal do svých děl zapracovat staromódní vyprávěcí a filmařské postupy, aniž by působily zastarale, tentokrát nechává jejich archaičnost naplno vyznít. Tranzit je totiž především konceptuální počin – dá se říct, že v principu připomíná snímek Dogville Larse von Triera. Oba filmy vyprávějí klasický žánrový příběh, ale zároveň mu upírají veškerou uvěřitelnost. Trier v Dogville nahradil objekty tvořící součást příběhu jejich znaky, Petzold zase vytrhl postavy z jejich doby a přesunul je do současnosti. Tranzit je totiž adaptace románu Anny Seghersové o německých imigrantech žijících ve Francii v době nacistické okupace. Filmová verze sice nechá celý příběh probíhat, jako by se děj odehrával za druhé světové války, ale herci ho ztvárňují v prostředí současného Berlína. Petzold tak otevírá paralely mezi tehdejší a současnou migrační krizí. Ještě víc ho ale zajímají trhliny a třecí plochy, které vznikají v samotném vyprávění. Snímek o znejistění identity tak sám formálně tříští svou koherenci. Možná nepřináší divácký prožitek, zato ale otevírá prostor k reflexi.
Antonín Tesař
Ed Fornieles
C E L
Futura, Praha, 10. 5. – 23. 6. 2019
Projekt C E L britského umělce Eda Fornielese je myšlenkovým, tělesným a především politickým experimentem, který jeho aktéři zakusili na vlastní kůži: hranou a zároveň prožívanou „imerzivní performancí, která trvala 72 hodin; simulací hyperagresivních patriarchálních struktur prostřednictvím deseti participantů“. Instalace sestává z několika ležících postav a miniaturního kinosálu, v němž běží stylizovaný videozáznam z průběhu experimentu se silně autoritářskou a hierarchizovanou skupinovou dynamikou. Na první pohled tak projekt silně připomíná kontroverzní Stanfordský vězeňský experiment z roku 1971, který vedl Philip Zimbardo a během něhož participanti dostali za úkol simulovat role vězňů a dozorců. V tomto případě jde nicméně o simulaci „fašistické“ sociální buňky, jejíž podoba vychází ze současného hnutí alt-right. Film obsahuje nejen záběry povětšinou násilných bojů o moc uvnitř skupiny, ale i zpětné reflexe dění od jednotlivých aktérů. Součástí experimentu, který na rozdíl od toho Zimbardova nemusel být předčasně ukončen, je i „katarzní“ simulovaná vražda všech účastníků, po níž se ocitají v novém světě s novými pravidly. Fornieles se prostřednictvím svého sociálního experimentu snaží uchopit „fenomenologii autoritářství“ a následně uměleckými prostředky na diváka přenést zlomek této vnitřní zkušenosti, kterou ani v prostorách galerie nelze redukovat jen na její estetický rozměr.
Martin Vrba
Molière
Lakomec
Klicperovo divadlo, Hradec Králové, psáno z reprízy 26. 4. 2019
Lakomec v režii Michala Háby, kterého má aktuálně na repertoáru Klicperovo divadlo, je dokladem, že lze inscenačně klást důraz především na vyznění a autorský záměr klasického kusu, a přitom se k původnímu textu chovat takřka pietně. Molièrova kritika velkoměšťácké lakoty obklopené maloměšťáckým prospěchářstvím dostala v Hradci Králové výrazně groteskní podobu. Ač se zkraje zdá, že se režisér chtěl vlichotit místnímu publiku, zvyklému na to, že divadlo se bez pilastrů a červených koberců zkrátka neobejde, postupně přestává být jednoznačné, kdo se tu směje komu – a to je bez pochyby podstatou Molièrova díla. S postupem představení, jak před bavícím se diváctvem slovo za slovem vyvstává sprejované Proudhonovo squatterské heslo „Vlastnictví je krádež“, komičnost plná pádů, facek, kopanců a lascivností opakovaných, jako když se skeč na videu zrychleně přehrává dopředu a zpět, začíná působit hlavně znepokojivě. Také jednoduchá scéna, sázející na agresivní kombinaci nepříjemně žlutého pozadí a černě oblečených a líčených postav, nutí diváka mít se na pozoru. Nápaditý je třeba vstup, kde je využito kanape v podobě obřího prasete, symbolu mamonu, v němž se každý rád aspoň na chvíli uvelebí. Možná je jen trochu škoda, že výraznou tváří českého divadla je divadlo nepřehlédnutelně a přiznaně německé.
Marta Martinová
Martin Archer
Another Fantastic Individual
CD, Discus Music 2019
Sheffieldský dechař Martin Archer kolem sebe shromáždil řadu lokálních instrumentalistů a od roku 1994 je nechává na titulech svého labelu Discus Music defilovat v řadě sestav pohybujících se na pomezí (free) jazzu, elektroniky, psychedelie a improvizace. Je to svým způsobem zázrak a triumf odhodlanosti – cédéčka nejsou zrovna nejžhavější komoditou, a přesto jich na značce, která má zřetelný záměr i komunitní étos, vyšlo už přes osmdesát. Archer vydává početné, více než desetičlenné ansámbly i dua, bizarní pěvecký sbor nezpěváků Juxtavoices i písňové kolaborace s Julií Tippetts (která v roce 1968, ještě s rodným příjmením Driscoll, vystoupila na Bratislavské lyře a o rok později jí u Supraphonu vyšlo elpíčko, ovšem bez písně Czechoslovakia, jíž reagovala na „pomoc spřátelených mocností“). Albem Another Fantastic Individual Archer zavzpomínal na období 1983 až 1993, kdy mu stačilo mít jedinou kapelu Hornweb Sax Quartet. Nyní se rozhodl vyvolat jejího ducha sólově a myslet přitom na východiska vykolíkovaná nezpochybnitelnými AACM. Osmašedesátiminutový disk s třinácti skladbami je zvukově pozoruhodně čistý – k saxofonovým a jiným dechovým stopám se jen tu a tam přidají perkuse, klavír či téměř nepostřehnutelná elektronika. Jako když roztáhnete závěsy, melodické linky se vedle sebe vznášejí v tichu, někdy se spojí v unisonu, většinou ale žijí ve stavu vědomé nevšímavosti a je jim tak dobře.
Petr Ferenc