Na pranýři

Předtím, než se Tony Judt stal autorem oslavované syntézy Poválečná Evropa (2005, česky 2006), věnoval se dějinám francouzské levice. Kniha Falešné ideje, cizí krev, jejíž originální název zní uměřeněji Past Imperfect, vyšla v roce 1992 a do značné míry završuje jednu etapu Judtovy badatelské práce. Vypořádání se s velikány francouzského intelektuál­ního života, kteří byli mezi lety 1944 a 1956 souputníky komunistické strany a obhájci Sovětského svazu, totiž po pádu východního bloku už neznamenalo přispívat k boji proti komunistickému totalitarismu, ale vyhlásit nezpochybnitelný verdikt. Po roce 1989 už bylo jasné, že dějiny komunistickému hnutí za pravdu nedají.

Francouzské hříchy

Díky knižnímu rozhovoru Intelektuál ve dvacátém století (2012, česky 2013), který s Judtem vedl Timothy Snyder, nejsou ani českým čtenářům Judtovy životní konverze neznámé. Ta pro knihu Falešné ideje, cizí krev určující se týká autorova přechodu od (antikomunistického) marxismu k liberalismu. Jako většina konvertitů ani Judt není ke svým bývalým „souvěrcům“ milosrdný. K protagonistům jeho textu patří Jean­-Paul Sartre, Emannuel Mounier, Simone de Beauvoir či Maurice Merleau­-Ponty a není přehnané říct, že je Judt chce postavit na pranýř, jakkoli přitom zůstává metodologicky a stylisticky kultivovaný a jen málokdy sklouzne k dobově pochopitelnému triumfalismu.

Aby porozuměl nekritickému přijetí komunis­tické perspektivy francouzskou intelektuální smetánkou, vrací se Judt do doby Třetí republiky. Ta vyvolávala v intelektuálním prostředí takřka všeobecný odpor, byť hledání alternativy bylo spjaté spíš s krajní pravicí. Až válka a okupace změnily situaci. Z jedněch se stali kolaboranti a z druhých odbojáři, jakkoli Judt ukazuje, že dělící linie vždy nebyly takto jasné. Po válce se nicméně takové jevily a „národní očista“ se stala pro intelektuály zásadní. Jejím vrcholem byl soud s kolaborantským spisovatelem Robertem Brasillachem, odsouzeným k trestu smrti dle Judta výhradně za své působení v pozici intelektuála. Brasillachův proces je pro Judta klíčový z více důvodů. Jednak jej popisuje jako důležitý milník na cestě k přijetí a obhajobě procesů, jež krátce poté začaly ve východním bloku. Také je ale mementem pro „odbojáře“: zasloužil­-li si Brasillach zemřít, protože podporoval vichistický režim a vítězství Německa, co potom ti, kteří podporovali Stalina a zaklínali se oprávněností procesů se Slánským či Rajkem?

Důležité jsou pro Judta osobnosti, které po této cestě odmítli vykročit. François Mauriac, Raymond Aron a Albert Camus jsou „kontrolní“ skupinou, která se dokázala vyhnout infekci souputnictví. Klíč k této „cestě do otroctví“ nám Judt dává až ve dvanácté kapitole. Má jím být historická slabost francouzského liberalismu, který neměl příznivou půdu v tradici etatismu a racionalismu a byl opakovaně válcován nejen monarchiemi a císařstvími, ale i republikánskou tradicí. Podpora komunismu mezi francouzskými intelektuály tak kořenila ve „tkáni francouzských intelektuálních praktik“.

Britský pohled

Judt tuto tezi podkládá komparací rolí, které intelektuálové po válce sehráli v jiných prostředích, mimo jiné v Británii, Itálii a Československu. Dochází k závěru, že „francouzští intelektuálové pronášeli a činili vcelku totéž jako intelektuálové jinde, avšak jejich slova měla zvláštní váhu“. Ta byla podle něj dána francouzskou tradicí i postavením Paříže coby globální metropole intelektuálního a uměleckého života. Liberalismus, který Judtovi ve Francii schází, je však až příliš anglo­saský. Velmi snadno by jeho nedostatek bylo možné diagnostikovat také v Německu, Španělsku nebo střední Evropě. Judt se tak nechtěně stává zástupcem konkrétní tradice a ze své pozice druhým vytýká, že u nich se tato tradice nerozvinula. Na některých místech dokonce naplňuje stereotyp empirickou skepsí poučeného Angličana, který má příliš zdravého rozumu, aby nebyl povznesen nad intelektuální módy tlachavých Francouzů. Neméně významné je, že Judt pochází z prostředí, které během války nepoznalo okupaci, a mnohé otázky, které rozdíraly společnosti na kontinentu, například problém kolaborace a odboje, se v něm tedy nemusely klást. Snáze tak mohl dojít k uměřeným, neexcesivním závěrům.

Scestnost, s níž Sartre, Mounier a další obětovali úsudek i svědomí politickým božstvům, je nepopiratelná. Ale její kořeny tkví jinde než ve slabosti francouzského liberalismu. Podobně jako u těch, kteří se ke komunistické politice přimkli v Československu, za tímto krokem nestála privilegovanost intelektuála, ale pocit nedostatečnosti. Válka přinesla jasné poučení, že pero není v žádném případě mocnější než tank a poválečné uspořádání skutečně do značné míry umožňovalo jen dvojí volbu. Ti, kteří se pokoušeli hledat třetí cesty, se většinou odsoudili k marginalitě – a to byl v atmosféře imperativu vytvářet dějiny tady a teď ochoten učinit málokdo.

Revoluce intelektuálů?

V době, kdy Judt Falešné ideje, cizí krev psal, bylo už jasné, že „souputníkům“ sázka na dějiny nevyšla. Odsudek komunistického projektu byl z perspektivy počátku devadesátých let nejen namístě, ale i nevyhnutelný a Judt jej dokázal podat přesvědčivou, angažovanou, a přitom kultivovanou a stylisticky vybroušenou formou, která jen málokdy sklouzává k prázdné rétorice. I on ale občas ujede, například když tvrdí, že Říjnová revoluce byla v podstatě „revolucí intelektuálů“, nebo prohlásí, že „v Sovětském svazu a jeho satelitech vládli volnomyšlenkářští philosophes coby absurdní naplnění západního filosofického snu“, což snad lze tvrdit o Leninově polit­­byru, ale sotva o Gottwaldově vedení KSČ. Jindy zase sklouzne ke kazatelskému tónu a prohlašuje, že „na poli ekonomiky si volit nelze, ale v morální oblasti vždy“, přičemž srovnatelně problematická jsou obě tvrzení. Přesto je škoda, že kniha Falešné ideje, cizí krev nevyšla česky už na počátku devadesátých let – mohla totiž pomoci formovat polistopadový antikomunismus do kultivovanější podoby. Na rozdíl od mnoha jiných antikomunistů Judtovi nikdy nescházela vedle zápalu ani erudice a snaha o intelektuální poctivost. Falešné ideje, cizí krev jsou sice knihou napůl ponořenou do zápasů minulosti, takže v lecčems zestárly, přesto však představují jednu z nejpozoruhodnějších autorových prací.