Oslnivá krása zrcadel

Obdivuji Adama Borziče za to, kolik pastí si jako autor na sebe nalíčil ve své čtvrté básnické knize Západo­-východní zrcadla. Když marně počítám, kolikerou perspektivou kolika autorů ke mně kniha zprostředkovaně promlouvá, chci věřit, že v tom byl básníkův úmysl – prosadit svou vizi nade vším stůj co stůj – a že tak velkorysé gesto s sebou nese i kus bezelstnosti, s níž Borzič soubor inspirovaných, básnicky provedených výpovědí slavných mistrů 8. až 16. století vydává. Nepřímo, stránku po stránce spolu hovoří osobnosti renesančního novoplatonismu a umění s osobnostmi islámského súfismu. Kouzlo je okamžité a krajně nakažlivé. Pořádající básníkova ruka klade vedle sebe vyznání benátské kurtizány Veroniky Franco a vyprávění muže, jemuž uhranula nepoddajná víra jeho otrokyně, později muslimské světice Rabíe al­-Adawíje. A jinde, jen co Botticelli vysvětlí, jakými barvami vyjádřil smutek Venušin, strašný úděl bohů, přiznává se Rúmího učitel Šams, že on sám byl tajemným Chidrem, věčným mladíkem­-zasvětitelem. Ale byl jím skutečně? přisazuje si mezi verši básník.

Přesycení leskem

Střídání evropského a blízkovýchodního hlediska umožňuje srovnat i rozlišit, v jakých podobách a souvislostech ta která strana uvažovala o věčných tématech, a především jak je žila. Suma zpracovaných vědomostí, navozených představ i dráždivě letmých vychýlení z času (Leonardo se například ve snu dozví, že o jeho obrazu Medusy napíše báseň Shelley) je úctyhodná. Necháte­-li se sledem podmanivě prostých příběhů uhranout, potrvá jistou chvíli, než se začnete ptát: A proč právě tyhle osobnosti? A proč právě tahle témata?

Většinu motivů či situací nám básník ukazuje jako artefakty bezpečně ošetřené literární tradicí. Nevyhnutelně je čteme brýlemi navyklých, kulturní výchovou utužených filia­cí, jejichž podivnou samozřejmost a důstojnost cítíme i proti své vůli. Zvládnutá myšlenková schémata, žánrová pravidla či figury propůjčují Borzičovým epickým podobenstvím punc prověřené kvality, třebaže básník zjevně usiluje o radikální aktualizaci tvůrčího renesančního dědictví. V tom právě spočívá úskalí – klasická, sošná krása těchto veršů hrozí zastřít ideová poselství, která nesou. Podobné je to s odkazy na Goetha (parafráze v titulu a dedikace). Hádám, že oprávněná, i když okázale budovaná záštita německým klasikem postaví méně důvtipné čtenáře před obtížné srovnávání.

Za působností veršů stojí jejich výrazová čistota, jsou volné, jasné, rozprostraněné. Jsou sladké a skvělé. Zkouším to napsat a cítím, jak nedostatečně to dnes zní. O verších Zrcadel by bylo možné říct totéž, co v jedné básni praví Ibn al­-Arabí o starci, který poznal mistra: „jako by ho zbrousili brusiči klenotů/ svítil do všech stran“. Lesku umocněného světelnými metaforami se ale snadno přesytíte, čtete­-li jednu báseň za druhou. Kde je krásné všechno, není krásné nic. Opojnou líbeznost, která jako by vylučovala ze života skutečnou temnotu a zlo, chápu jako daň za přímočaře vyjádřenou vizi nové renesance, kterou autor podrobněji načrtává v rozsáhlém eseji. Zde čtenář najde odpověď na otázky, proč jsou čtyři desítky básní zabydleny humanistickými mysliteli a umělci a proč k nám tak nesoučasně hovoří o lásce, víře a poznání. Opravdu nesoučasně?

Příspěvek k dějinám myšlení

To nejpozoruhodnější leží v zámlkách bombastu. Verše absolutní, stojící stranou robustní myšlenkové konstrukce, zbavené vší tendence, kde básník promlouvá, aniž by na cokoli myslel. Leonardo o obrazu Medusy: „našel jsem tak tmavou barvu, že v ní už žádné světlo nezbylo“; Botticelli o své Venuši: „smutek její tváře pochází z pomyšlení/ na celý ten dlouhý den lásky, jenž má teprve přijít“; demokratický Ibn al­-Arabí: „chvatně jsem vstal, vykonal modlitbu i potřebu“.

Kýžený pokus o syntézu poezie a myšlení jako prostoru představivosti, inspirace a prožitku se pro mě nejpřesvědčivěji děje v těchto drobných, subverzivních momentech, kdy je básník naprosto antidogmatický. Nepotřebuji znát, k čemu všemu odkazuje, koho a jak parafrázuje, abych si v knize něco přečetl. Podobně snad není třeba, aby mi autor hleděl přes rameno, když čtu jeho sbírku, jakkoli zajímavá jeho stanoviska v doprovodném eseji jsou.

Dosud publikované ohlasy na Západo­-východní zrcadla jsou překvapivě řídké, diskuse nad sbírkou na stránkách literárních periodik žádná. I proto stále váhám, zda by nebylo smysluplnější úvahy o poezii opustit a mluvit o knize jako o příspěvku k dějinám myšlení.

Autor je literární kritik.