Za příběhem Autonomního sociálního centra Klinika se ohlíží členka tamního kolektivu, která v současnosti čelí extrémně tvrdému exekučnímu řízení spojenému s nesmyslně předraženým vyklizením tohoto komunitního prostoru na počátku letošního roku. Jak fungoval poslední pražský squat s kulturně-sociálním přesahem?
O vyklizeném sociálním centru Klinika byly v posledních měsících napsány texty, jež se soustředí na momenty represe, nebo naopak solidarity, i na svědectví o snaze našeho kolektivu fungovat mimo logiku kapitalismu. Tento článek nahlíží na Kliniku jako na projekt, jenž se zrodil a nadlouho udržel díky tlaku sociálních hnutí a prostřednictvím trvalého vyjednávání se státními úřady. Přes represe a skepsi, které přišly po vyklizení centra letos v lednu, by se nemělo zapomínat, že Klinika dosáhla nejednoho úspěchu. Její fungování přineslo autonomnímu hnutí nové zkušenosti s různými podobami komunikace s úřady, politiky, soudy i policií, ukázalo, že je možné utvářet široké koalice napříč společností, a demonstrovalo, jakou sílu může hnutí mít při prosazování společenského zájmu.
Zákony jen pro někoho
V české historii lze stěží najít jiný squat, jehož vztah k zákonům a nařízením by byl tak ostře sledovaný. Vyplývá to do velké míry z toho, že existence Kliniky byla silně medializována, a také z faktu, že byla vázána smlouvou o výpůjčce, kterou jsem jako jedna z členek kolektivu v roce 2015 podepsala s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM). Za čtyři roky této existence se na Kliniku sneslo tolik trestních oznámení, udání, žalob, pokut a exekučních řízení asi právě proto, že jsme se práv a povinností plynoucích z této smlouvy vždycky drželi. Když se nám ÚZSVM rozhodl smlouvu, v níž byla uvedena peněžní sankce za její nedodržení, neprodloužit, sice jsme se rozhodnutí úřadu vzepřeli, ale právním důsledkům jsme se postavili čelem a zaplatili státu smluvní pokutu přes 200 tisíc korun. Za všechna rozhodnutí, která jsme ohledně Kliniky učinili, neseme následky. V některých případech oprávněnost požadavků nebo výši peněžních postihů soudně rozporujeme, nezříkáme se ale odpovědnosti. Přes názor některých politiků či úředníků nám nikdo žádnou výjimku neudělil a nikdy jsme o žádnou ani neusilovali.
Na příkladu Kliniky se nicméně dá pozorovat, že zákony v Česku platí pro každého trochu jinak, respektive že jejich znění ve svůj prospěch obvykle využívají ti silnější. Státní organizace, která má hospodárně nakládat s veřejným majetkem, tak může bez postihu lhát, že potřebuje bezodkladně přemístit své úředníky, a následně utrácet statisíce korun za přípravu rekonstrukce budovy, kterou pro své potřeby kvůli územnímu plánu zrekonstruovat nemůže.
Další věcí je respektování soudních rozhodnutí. Když se jim nepodvolí silný hráč, jakým je třeba vládní strana ČSSD ve sporu o Lidový dům, nikdo se tomu nepodivuje, ale když se podobně zachová skupina lidí provozujících nezávislý kulturně-sociální prostor, je to prezentováno jako vrchol arogance a nemorálnosti, kterou je třeba exemplárně potrestat – v případě Kliniky aktuálně tím, že mám jakožto signatářka smlouvy s ÚZSVM státním úřadům zaplatit milion korun za údajné „bezdůvodné obohacení“. A co se týče exekutora, ten vám může vystavit účtenku na další milion proto, že mu prý bráníte ve výkonu práva, ačkoli do policejního spisu sám po pravdě přiznal, že jsem mu v jeho práci nijak nebránila. Mně zatím zbývá zvažovat, jestli z bytu neodstěhovat piano po rodičích. I když jsme totiž s exekutorem domluveni na postupných splátkách, může kdykoliv přijít ke mně domů a podle platného zákona tam pobrat, co ho napadne.
Na squattingu je nepochybně dráždivý fakt, že překračuje hranice legality a nestydí se za to. Spoustu lidí to patrně dráždí mnohem víc, než když čeští milionáři okrádají společnost daněním na Kajmanských ostrovech nebo když si korporace pro sebe vyjednávají daňové výhody. Squatting nám každodenně připomíná, že se nelze podvolovat moralizování o tom, že každé jednání na hraně zákona je škodlivé. Není, vždy je třeba rozlišovat.
Úřady proti veřejnému zájmu
Podpis smlouvy o výpůjčce ze mne udělal spojku mezi kolektivem Kliniky a světem paragrafů, politiky a úřadů. Právě se státními úřady jsme při jednáních o další existenci Kliniky i o jejím každodenním fungování přišli do styku nejvíc, takže si zde ohledně jejich zaměstnanců dovolím jeden paušální postřeh: ačkoliv má být podstatou úřednické profese úsilí nalézt „nejvhodnější řešení s ohledem na veřejný zájem“, osobně jsem se u vysoce postavených úředníků setkávala především s kombinací osobních ambicí a strachu nést za svá rozhodnutí odpovědnost.
Když ÚZSVM po několika marných pokusech konečně přesvědčil Správu železniční dopravní cesty (SŽDC), jejíž představitelé slíbili, že vymyslí, jak s budovou Kliniky naložit (a tedy jak ji vyklidit), setkali jsme se s vykonavatelem tohoto převodu, náměstkem pro správu majetku Tomášem Drmolou. Na úvod našeho jednání mi náměstek dal pugét růží (asi proto, aby mně nebylo líto, že mě jménem organizace žaluje o statisíce korun) a následně se s vážnou tváří zeptal, co jsem vystudovala za školu, že prý podle toho pozná, jestli rozumím faktům. V tomto testu jsem neuspěla (sociální vědy byly z pohledu státního úředníka vůči realitě zřejmě zcela imunní), a tak jsem si dva klíčové „fakty“ aspoň vyslechla z jeho úst: soudy jsou soudy a geodeti jsou geodeti. Ti první rozhodují a ti druzí se musí přestěhovat na Kliniku, protože žádný jiný dům v Praze jim nevyhovuje. Jak ale víme, obě nezvratné skutečnosti odrážely především mocenský status quo a dneska už je situace jiná. Geodeti do Jeseniovy 60 nepůjdou, protože jim jiné domy vyhovují víc, pan Drmola byl ze SŽDC propuštěn se zlatým padákem a rozhodnutí Nejvyššího soudu potvrdilo jen to, že železničáři mají právo budovu vyklidit, v žádném případě jim to ale nenařídilo.
Z jednání s nově dosazeným generálním ředitelem SŽDC Jiřím Svobodou pak už naprosto jasně vyplynulo, že budova Kliniky je pro jeho organizaci nevhodná a že se uvažuje i o jejím zbourání. Namísto aby se tento státní úředník ptal, jak s budovou naložit ve veřejném zájmu, jediné, co ho zajímalo, bylo, jak vybruslit z průšvihu, do něhož ho Drmola dostal, aniž by musel veřejně přiznat, že převod objektu na SŽDC byl účelový a že jediným jeho smyslem bylo vystěhovat sociální centrum. Tyto obavy dobře dokresluje jeho vlastní výrok, že ať to s Klinikou dopadne jakkoliv, asi to nebude bez „ztráty květinky“.
Ambiciózní náměstek Drmola jednal podle všeho na politickou objednávku. Na řediteli Svobodovi bylo sympatické, že nám otevřeně sdělil, že neví, co si s Klinikou počít, chyběla mu ale kuráž přiznat to veřejně. Ať už se chtěl blýsknout jako razantní šéf, nebo se nechtěl s veřejností raději vůbec zaplétat, nadějná jednání o převodu budovy na pražský magistrát ze dne na den ukončil a rozhodl se pro vyklizení. Jak už to u českých úředníků bývá, neobtěžoval se přitom svůj krok vysvětlovat a ani jeho mluvčí tentokrát nenabídli žádný příběh o tom, k čemu SŽDC zchátralou budovu Kliniky najednou tak naléhavě potřebuje. Veřejný zájem – i v tom nejobecnějším smyslu – byl pro oba úředníky naprosto podružný. Vlastně se ani nesnažili budit dojem, že jim o něj jde.
Jak tedy bylo vůbec možné si v prvním roce fungování Kliniky od úřadů vydobýt smlouvu o výpůjčce? Jednoznačně největší podíl na tom měl tlak, kterým jsme na instituce působili, a zároveň to, že jsme se trefili do krátkého rozčeření stojatých úřednických vod po příchodu nového ministra financí Andreje Babiše. V lednu 2015 se s námi po prvním vyklizení Kliniky ministr v doprovodu tehdejšího ředitele ÚZSVM Františka Dittricha osobně sešel, a když se přičinlivý úředník snažil ministra přesvědčit, že se s námi vůbec nemá bavit, Babiš, který za Klinikou cítil velkou veřejnou podporu, se na ředitele rozkřikl: „Tak víte co, já to možná vezmu vám a dám to jim!“ Za pár dní byl ředitel ÚZSVM propuštěn a místo něj nastoupila Kateřina Arajmu, která i přes své neskrývané antipatie ke squattingu vypsala výběrové řízení, na jehož základě jsme získali Kliniku do výpůjčky. Je jistě děsivé, že se o státním majetku rozhoduje takto feudálním způsobem, pro Kliniku to ale znamenalo dočasný klid. Skutečnost, že nám po roce nebyla prodloužena smlouva, byla patrně mimo jiné výsledkem Babišova poznání, že se podpora sociálního centra politicky nevyplatí. Zůstalo tak poučení, že jedinou možností, jak státní úředníky přinutit jednat s veřejností, je silný společenský a politický tlak. Kdybychom Kliniku nejprve neobsadili a nebyli slyšet v ulicích i v médiích, úředníci ani politici by s námi k jednacímu stolu nikdy nezasedli a Klinika by dočasnou legální smlouvu nezískala.
Policie v mezích zákona
Po prvních deseti dnech fungování obsazené Kliniky se dostavila policie a sporé osazenstvo budovy vyvedla ven. Zákroky proti squatterům se považovaly za rutinu. Oproti tomu v roce 2016, když nám vypršela smlouva s ÚZSVM, policie deklarovala, že nechá věc posoudit civilními soudy a v mezičase nebude zasahovat. Od té doby policie sama neiniciovala násilné střety. Jistě, nainstalovala naproti Klinice kameru pro monitorování příchozích a ve dvou ze čtyř případů poplašných hlášení o bombách své pátrání po očividně neexistující výbušnině proměnila v opulentní zásahy, při nichž příslušníci zásahové jednotky některé prostory doslova rozmlátili na kousky. Nicméně náš odpor při zásazích nakonec policii od podobných excesů odradil. Když anonym zjistil, že nás policie z budovy nevykazuje, plané poplachy ustaly.
Zdá se, že po desetiletích, kdy policisté za veřejné peníze dělali sekuritku majitelům kdejaké pražské ruiny, policie konečně pochopila něco z deklarované podstaty právního státu, a když někomu vyprší nájemní nebo výpůjční smlouva, nechá věc jednoduše postoupit soudu a nevytahuje hned obušky. Nepřišla na to ovšem sama od sebe. Od opakovaného vyklízení Kliniky ji odradila především široká podpora veřejnosti, kterou jsme měli i po vypršení nájemní smlouvy – například festival Jeden svět v roce 2016 na Kliniku přesunul svou zahajovací projekci a při následné „okupaci“ sociálního centra s námi ve spacácích v promrzlých místnostech přespávaly stovky lidí. Lekce z jednání s policií je tedy následující: teprve když širší společnost začne překračovat konvenční, měšťácké hranice toho, co se sluší, začne policie dodržovat hranice toho, co podle práva smí.
Zkušenost exekuce a solidarity
Musím přiznat, že ocitnout se v exekuci je brutální zkušenost. Exekutor vám ze dne na den zablokuje bankovní účet, od zaměstnavatele odkloní vaši výplatu a kdykoliv může přijít k vám domů a zabavit, co uzná za vhodné. Navíc jsem se nedozvěděla ani to, proč byly sankce a poplatky za vyklizení Kliniky vyčísleny na milion, takže jsem se nemohla soudně bránit a musela jsem čekat další měsíce na odůvodnění, v němž jsem se dočetla očividné lži o vlastní osobě i podivné údaje o nákladech na psovody či na „detektivní a informační činnost“, kterou bych měla naprosto neodůvodněně platit. Stěží si dokážu představit, jaké by to bylo, dlouhodobě s exekucí žít, zvlášť kdybych její dopady musela nést sama. Silná a solidární komunita kolem Kliniky se ovšem s příchodem exekutora nerozpadla.
Nejsem samozřejmě tak naivní, abych si myslela, že podepisovat smlouvy za autonomní centrum neznamená nést také následky. A stejně tak nejsem bílý kůň bezohledných squatterů. Nicméně i podle právníků a expertů na exekuce jsou sankce, které mě postihly, naprosto bezprecedentní. Otázkou nyní je, do jaké míry přistoupí na logiku represe soudy. Pokud Ústavní soud potvrdí, že si exekutor může při vystěhovávání lidí z jejich domovů účtovat deset tisíc korun za každou vyklizenou místnost nebo že státní instituce mohou od lidí, kteří využijí prázdné budovy, vymáhat milionové částky, bude to prohra nejen pro squatterské hnutí, ale pro celou společnost. Na Klinice a zápasu o její udržení je pozoruhodné, jak se zde v krátkém čase potkaly všemožné aspekty fungování stávajícího společenského uspořádání: sociální hnutí, která jsou schopna formulovat veřejný zájem a dotlačit instituce jednat (a pak jsou za to trestána), politik bojující (aspoň chvíli) proti establishmentu, arogantní úředníci rozpolcení mezi svými ambicemi a odporem k veřejnosti i soukromí exekutoři, kteří efektivně ničí životy milionu lidí v Česku.
Konflikty, které se státem vedeme, ale rozhodně nevycházejí naprázdno, naopak, jsou potřeba. Pomáhají kultivovat státní instituce, kterým připomínají, že se veřejnost umí ozvat. Kromě toho mají zcela reálné výsledky, když například dokážou přimět stát k tomu, aby aspoň krátkodobě poskytl dům, pro nějž nemá využití, lidem, kteří nemají na nájem ani na kulturu. V neposlední řadě takové konflikty utvářejí lidi, kteří nečekají, až se moudří shora k něčemu rozhodnou, a odpovědně mění věci sami. Klinika tak pro mě zůstane lekcí o tom, že solidarita existuje, ale také že stačí, abyste se sebeopatrnějším způsobem dotkli modly soukromého vlastnictví (začnete využívat státem vlastněný dům, o který nikdo nestojí), a představitelé státu vyvinou extrémní úsilí, aby vás i ostatní od opakování takového jednání odradili. Přesto kdybychom teď stáli před stejnou otázkou jako před čtyřmi roky a řešili, na koho napsat smlouvu k nově vznikajícímu autonomnímu prostoru, podepsala bych ji zase. Ty čtyři roky za to stály.
Autorka je členkou kolektivu Klinika.