Sex, drogy a módní nevkus

Každou ze šestnácti epizod seriálu kabelové stanice Cinemax Mike Judge uvádí: Historky ze šňůry uvozují slova: „Pořad popisuje skutečné osoby a události. Nicméně vzhledem k zubu času a v některých případech i vlivu návykových látek jsou některé vzpomínky mlhavé.“ Jde o první indikátor toho, že bychom k prezentovaným skutečnostem měli přistupovat se zvýšenou obezřetností. Dalším je zvolený formát. Mike Judge, jeden z autorů úspěšného komediálního seriálu Silicon Valley (od roku 2014) o trojici bezradných programátorů, se totiž vrátil ke svým animátorským počátkům, kdy stvořil Beavise and Butt­-Heada (1993–1997, 2011) a Tatíka Hilla a spol. (King of the Hill, 1997–2010). Jeho výpravy na periferii americké popmusic jsou tak řešeny jednoduchou kreslenou animací. Společně s ní udává odlehčený tón seriá­lu Judgeovo animované alter ego, navnaďující nás v úvodu jednotlivých dílů na obsah následujících pětadvaceti minut. Jeho komentář svědčí o zaujetí hudebního fanouška, který coby bývalý bluesový kytarista některé ze vzpomínaných osobností osobně poznal. Fakt, že sledujeme subjektivně zabarvenou, ne zcela spolehlivou interpretaci, je hrdě zdůrazňován. Jiné aspekty seriálu nás ovšem vybízejí k tomu, abychom jej brali vážně.

Orální historie pod vlivem LSD

Judgeův seriál patří do hybridního formátu animovaných dokumentů (zkráceně anidok). Jeho obliba mezi filmaři je dána větší tvůrčí svobodou a širokým výrazovým rejstříkem. Animace umožňuje snadnou rekonstrukci situací, myšlenek či vzpomínek, které nebyly zaznamenány kamerou nebo fotoaparátem. Kombinace animačních a dokumentárních postupů navíc vnáší inspirativní podněty do diskuse o prostupnosti hranic mezi inscenováním a natáčením autentických situací. Zdá se, že metou mnohých dnešních dokumentaristů oproti jejich předchůdcům z hnutí cinema vérité nebo direct cinema není čistá, ničím nezkreslená (a v zásadě nedosažitelná) reprezentace reality. Namísto toho upozorňují, ať vědomě či mimoděk, na meze našeho poznání. V animovaných dokumentech chybí indexikální vztah záběrů ke skutečnosti. Zároveň se ale jejich autoři často snaží uvěřitelnost prezentovaných dějů podpořit přejímáním stylu a struktury konvenčních dokumentů. Kreativní práce s fakty a věrnost dokumentární estetice představují dvě polohy, mezi kterými se pohybuje i Judgeův ­seriál. Testuje tím naši důvěru ve viděné a slyšené.

Historky ze šňůry jsou ve své podstatě klasickým výkladovým dokumentem, zprostředkovávajícím orálněhistorickou metodou životní příběhy hudebníků, jako byli Johnny Paycheck, George Jones či James Brown. Základem jsou mluvící hlavy řady narátorů, obraz má spíše podpůrnou roli. Hned v první epizodě je navíc grafickým přechodem z animované postavy na její reálný předobraz odhaleno, že proběhlo klasické nahrávání rozhovorů s oslovenými pamětníky, a jejich slova tedy nečtou například najatí herci. Verifikační funkci plní také dobové koncertní záznamy, rozhovory a fotografie. Vidíme tak, že Morris Day opravdu nosil zlaté sako s tygrovaným límcem nebo že si George Clinton pro jedno vystoupení nechal vyrobit prostetický sloní chobot. Úvodní animovaná příhoda o tom, jak jej matka porodila v kadibudce, je však spíše součástí popkulturní mytologie, jež rozdíl mezi skutečností a legendou stírá. Pro ­seriál je příznačné, že senzační příběhy, jejichž účastníci byli mnohdy pod vlivem LSD, andělského prachu a jiných substancí, nezpochybňuje, ale naopak v daných momentech přejímá perspektivu mluvčích – i prostřednictvím psychedelické stylizace scén. Zábavné historky jsou ale zasazovány do tragických rámců, které nás vracejí do reality.

Příliš radikální pro showbyznys

Judge se soustředí na outsidery, kteří se pro své výstřední a nonkonformní chování nestali součástí hudebního mainstreamu a poměrně brzy v lepším případě zmizeli z výsluní, v horším tragicky zemřeli. Jednotlivé epizody podobně jako v Silicon Valley umně skládá z příhod demonstrujících, že úspěch nemá nikdy dlouhého trvání a že cesta k němu vede přes sérii šťastných náhod a špatných rozhodnutí. Většina countryových muzikantů z prvních osmi epizod se potýkala s alkoholem, drogami i zákonem. Někteří z nich auta kradli, jiní v nich bydleli. Vyznačovali se kladným vztahem ke střelným zbraním, kterými občas někoho nechtěně zasáhli. V příbězích černošských soulových a R&B zpěváků, kterým je věnována druhá řada, je zase akcentována rasová segregace, násilí v ulicích a boj za občanská práva. Betty Davisová, na niž se zaměřuje poslední epizoda, pak do vyprávění vnáší téma feminismu a nespoutané ženské sexuality. Jednotliví umělci jsou díky těmto kontextům nejen zábavnými figurkami, které zapalovaly klavíry a skládaly kontroverzní písničky o ugandských diktátorech, ale také tragickými postavami, jež doplácejí na divoký životní styl a narážejí na společenské konvence.

Zásluhou animovaného formátu, který dovoluje ukázat víc než klasický dokument i obrušovat ostřejší hrany některých příhod, seriál mezi oběma přístupy nenuceně přechází, aniž by se to negativně projevilo na jeho konzistenci a spádu. Historky ze šňůry se tak sice na první pohled jeví jako pásmo úsměvných příhod o sexu, drogách a módním nevkusu, ale zásluhou pnutí mezi formou a obsahem jde o dílo vrstevnaté a obohacující víc než leckterý „dospělejší“ dokumentární seriál.

Autor je filmový publicista.