Všednost v postrevolučním čase

Ve dvou desetiletích takzvané normalizace, tedy mezi roky 1969 a 1989, bychom patrně nenašli větší společenský protiklad, než byl ten mezi světem komunistických funkcionářů a nepříliš početným společenstvím disidentů. Řečená protikladnost byla pochopitelně dána klíčovým vztahem k politické moci. Zatímco „komunisté“ politickou moc reprezentovali a svým jednáním ji rovněž reprodukovali, disidenti se proti oficiální politické moci vymezovali. Přesto měly obě protikladné strany jedno společné: ztrátu víry v revoluční řešení společenských rozporů. Nevíra v revoluci byla ostatně dobovým fenoménem, charakteristickým také pro západní politiku a její intelektuální reflexi. Představa progresivního společenského zvratu byla převálcována politikou nové pravice nebo se pojem revoluce z roviny politické ideologie přesunul do roviny morálně­-existenciální – jako v případě Václava Havla.

Mýtus revoluce nicméně zůstal součástí legitimizačních vyprávění éry státního socia­lismu, třebaže, přísně vzato, únorové události roku 1948 byly spíše politickým převratem než revolucí. Po krachu pražského jara a komunistického reformismu nastoupila normalizace jakožto mocenská a politická stabilizace společnosti – jako upevňování statu quo v čase „po revoluci“. To zakládalo zřetelnou konzervativní povahu normalizačního režimu, která se v rovině politických rituálů vyznačovala domnělou „nehybností“ či „nehistoričností“, kdežto v rovině mezilidských vztahů leckdy hraničila s pseudoburžoazním šosáctvím a šovinismem.

Moc televizního seriálu

Není náhodou, že se jedním z nejtypičtějších výrazů normalizační každodennosti stala seriálová tvorba scenáristy Jaroslava Dietla, realizovaná nejčastěji v tandemu s režiséry Evženem Sokolovským a Jaroslavem Dudkem. Dietlovy seriály normalizační každodennost nejen zachycovaly, ale také ji spoluutvářely. Je nepochybné, že jejich popularita souvisela mimo jiné s tím, že se diváci mohli – aspoň částečně – ztotožnit s hrdinkami a hrdiny a s jejich životním stylem. Snadnější to bylo pochopitelně u postav lékařů (Nemocnice na kraji města, 1977–1981), inženýrů (Inženýrská odysea, 1979), prodavaček (Žena za pultem, 1977) či sklářů (Synové a dcery Jakuba skláře, 1985), sympatie však nepochybně vzbuzovaly i postavy stranických funkcionářů, jako byl předseda národního výboru František Bavor (Muž na radnici, 1976), řešící mimo jiné závažné rodinné peripetie, nebo vedoucí tajemník okresního výboru komunis­tické strany Josef Pláteník (Okres na severu, 1981), ztělesňující – v herecky bezchybném podání Jaroslava Moučky – moudrost, rozvahu a empatii.

Moment ztotožnění měl přitom jak psychologický, tak politicko­-společenský význam. Mohli bychom dokonce říct, že dopad Dietlových seriálů vysvětluje právě propojení obou principů. Televizní seriál diváka, který s postavami vyprávění solidarizoval, získal na svou stranu a tím ho vedl k přijetí ideologického rámce, který do příběhu větší nebo menší měrou pronikal. Přitom toto přijetí nemuselo být – a často ani nebylo – zdaleka úplné. Stačilo, aby divák ideologický rámec vnímal v jeho nezbytné přítomnosti, podobně jako krajinu za oknem. V tom se pozdně socialistická seriálová produkce v zásadě neliší od seriálové produkce pozdně kapitalistické, i když do ní ideologický rámec vstupuje zpravidla s mnohem menší doslovností jako depolitizovaný „přirozený řád“.

Míra ztotožnění přitom bezprostředně nesouvisela s tím, nakolik hodnověrně byla normalizační každodennost v seriálu zachycena. Televizní seriál není historický dokument. Manipulaci s historickými fakty, jejich účelovou interpretaci nebo retušování každodennosti normalizační divák sice mohl registrovat, ba dokonce i odmítat, a přece nepřestal být pravidelným konzumentem seriálu. Akceptoval totiž přehledné schéma příběhu na pokračování. Kapituloval před jeho podmanivou mocí, která mu umožnila pozapomenout na záporné stránky každodennosti a zároveň ji obohatit o její zidealizovaný televizní obraz. Souhra idealizujícího seriálového vyprávění a ideologického rámcování (oné „krajiny za oknem“) vytvářela účinný mechanismus, s jehož pomocí docházelo ke zvnitřnění hodnot socialistického světa. Že se proces zvnitřnění odehrával nepolitickou formou seriálového vyprávění, bylo podstatné: nevedlo to totiž k divákově politické aktivitě, která byla žádoucí jenom deklaratorně. Seriály měly naopak spíš sedativní účinek. Docházelo tak k paradoxnímu jevu, který bychom mohli nazvat „pasivní participace“: už pouhé trpné sledování dané produkce upevňovalo systém. V tom se normalizační konzum až překvapivě podobá konzumu současnému.

Socialistická nerovnost

Každé vyprávění, které má potvrdit legitimitu určitého politického a ekonomicko­-společenského systému, používá jeden starý, známý trik. Všechno, co zajišťuje funkčnost daného uspořádání a jeho životaschopnost, tedy zákony, instituce, ideologie, formy vlastnictví a výroby nebo reprodukce v širším smys­lu (včetně reprodukce kulturní), je pojímáno právě jakožto systémové, nebo dokonce jako „přirozené“. Naproti tomu všechny nefunkční prvky a poruchy jsou vhozeny do pomyslného pytle individuálních selhání, jež bývají předmětem morálního odsudku. Tato jednoduchá, ale účinná logika legitimizačního vyprávění má neméně jednoduchý a neméně účinný efekt: to, co je funkční, představuje vlastní „výraz“ systému, kdežto dysfunkce je vnímána coby nahodilost či jednotlivost, která je nejen nesystémová, ale především systémově odstranitelná.

Dietlův Okres na severu železnou logiku legitimizačního vyprávění naplňuje beze zbytku. Vezměme jako příklad čtvrtou epizodu seriálu, nazvanou Případ. Oním „případem“ se myslí kauza ředitele šachty Oldřicha Soldána (v podání Čestmíra Řandy), který je podezřelý z finančních machinací a ze zneužívání svého politického postavení. Soldán je vykreslen jako jednoznačně záporná postava, jejíž odpudivost ještě podtrhuje sklon k alkoholismu. Protože jako „dysfunkční prvek“ nenalezne nikde zastání, může být ze systému odstraněn, tedy pohnán před soud a odsouzen. Tím však případ nekončí. Soldán po návratu z výkonu trestu pracuje jako popelář, což přivede Pláteníka k myšlence, aby se ho jakožto někdejšího důlního odborníka zastal a vrátil ho na odpovídající pracovní pozici. Pláteník přitom rozvíjí metaforu říčního proudu mezi dvěma břehy: „naším“ (tj. stranickým) břehem a břehem protivníků. Jednoznačně přitom říká, že vítězství strany nespočívá v tom, kolik lidí vyloučí, nýbrž naopak v tom, kolik jich dokáže přivést zpátky poté, co takříkajíc pochybili nebo se zmýlili. Pláteníkova metafora je veskrze banální, ale zároveň nadmíru výmluvná tím, že srozumitelně zprostředkovává podobu pozdně socialistického konsenzu.

Socialistický konsenzus neboli přijetí dané historické podoby socialistického systému, jeho politické i kulturní hegemonie a institucionální organizace většinovou společností znamenalo především uznání vedoucí úlohy komunistické strany. Nešlo o obsahově vyprázdněnou proklamaci. Naopak, tento princip měl zásadní důležitost a měla by u něj začínat každá historická analýza. V podstatě to znamenalo, že ve společnosti, která se dovolávala rovnostářství, existovala výrazná nerovnost. Ta ovšem neměla povahu třídní, nýbrž institucionálně­-politickou. Jednoduše řečeno, po celou dobu trvání socialismu – i během pražského jara 1968 – existovala poměrně přísná hranice mezi tak či onak privilegovanými členy komunistické strany a nestraníky tvořícími většinu společnosti. Přímo husarským kouskem Dietlova legitimizačního vyprávění je skutečnost, že se podařilo strukturální privilegovanost členů komunistické strany jednak ukázat jako „přirozenou“, jednak ji přetřít vrstvou populismu.

Jak se tento populismus projevuje? Pláteník se na mnoha místech seriálového příběhu dovolává „lidí“, tedy obyčejných zaměstnanců, a často se jich zastává proti jednostranně uvažujícím „expertům“ (jednoho z nich představuje jeho vlastní zeť). Strana se tak v Pláteníkově pojetí stává jakousi kolektivní moudrostí, která přesvědčuje, kárá nebo nabádá „člověka“, harmonizuje a reguluje společenské rozpory i individuální rozepře a je strážkyní šosácké morálky. „Člověk“ (i nestraník) je tím pádem poměrně dobře zaopatřen a materiálně zajištěn, avšak za cenu ztráty občanské suverenity.

Konstruktivní kritika

Byla by nicméně chyba vnímat legitimizační vyprávění jen jako nudnou plochu složenou z monotónních výroků potvrzujících neproblematizovanou skutečnost – zkrátka jako černobílé vyprávění bez jakékoli kritičnosti. V Okrese na severu vystupují přinejmenším dvě postavy, které svými promluvami do příběhu vnášejí kritická hlediska: Pláteníkův zeť inženýr Jan Belšan (Petr Svojtka) a Pláteníkův prostořeký řidič František Matějka (Josef Bláha), jakýsi seriálový Sancho Panza nebo bratr Paleček. K rozporné pozici postavy Belšana přispívá i to, že není členem strany. V dialozích se svým tchánem Pláteníkem opakovaně zdůrazňuje své právo na pochyby a kritizuje poměry v podniku, který brzdí snahy o inovaci. Jeho kritický postoj je přitom v seriálu prezentován jako projev poctivosti, ale také jednostranné skepse, která není politicky zralá. Politická zralost se přitom – příkladně v osobě Pláteníka – vyznačuje snahou získat „lidi“ na svou stranu. Řidič Matějka je Belšanovým protipólem, plebejským hlasem, který kritizuje zpříma a bez intelektuálních fines konkrétní nešvary (pomalou výstavbu, nepořádek na pracovišti, korupci).

Oba hlasy se vzájemně doplňují, především však doplňují celek Dietlova seriálu o podstatný prvek takzvané konstruktivní kritiky, která navzdory své občasné přímočarosti nijak neoslabuje legitimizační funkci vyprávění. Naopak ji rozšířením o prvky přijatelné nesystémové kritiky posiluje. Postavy Belšana a Matějky jako by na diváka „pomrkávaly“ a vyjadřovaly účast s jeho vlastní životní zkušeností: „Všichni přece víme, že všechno nefunguje tak, jak by fungovat mělo.“ Tím se znovu dociluje kýženého účinku: divák s postavami solidarizuje, ztotožňuje se s nimi a přijímá výše zmíněný ideologický rámec, který mu říká, že všechny problémy jsou nakonec řešitelné.

Havlovo elitářství a Dietlův populismus

Vraťme se zpět ke vstupním formulacím o protikladu mezi reprezentanty komunistické moci a disentu. Který z těchto světů nám vlastně může o normalizaci říct víc? Havlova emblematická figura ustrašeného zelináře, nebo postavy Dietlových seriálů? Havel se v Moci bezmocných (1979) dopouští nadinterpretace, když normalizačnímu režimu připisuje rysy „metafyzického řádu“. Je to literárně působivé, ale filosoficky a historicky pochybené. Moc za normalizace nebyla jakýmsi abstraktním „samopohybem“, monstrem nadaným vlastní bytností, nýbrž složitým předivem vzájemných vztahů, přechodných aliancí a korumpujících protislužeb.

Když Havel píše, že se mezi zájmy moci a životními zájmy jedinců rozevírá propast, zdůrazňuje výlučné postavení disidenta. Je však takový elitářský postoj, obsahující náročnou výzvu k „životu v pravdě“, vůbec na místě? Není přehnaný? Nespočívala stabilita normalizačního systému v tom, že mezi zájmy moci a životními zájmy jedinců existoval (aspoň za určitých okolností) naopak soulad? Starost o rodinu, zaměstnání či kariérní růst jsou legitimní životní zájmy, které nelze povýšenecky odbýt nálepkou „života ve lži“. A tato síť jednotlivých legitimních životních zájmů nakonec tvořila „existenciální“ podezdívku normalizačního režimu.

Populismus Dietlových seriálů, důraz na obyčejné starosti obyčejných lidí, k nimž tvůrce mistrně přiřadil i privilegované stranické funkcionáře, kteří politiku dělají jen jako své zaměstnání (čímž se Okres na severu žánrově podobá jiným Dietlovým příběhům z různých profesních prostředí), vypovídá o fungování jednoho společenského systému nakonec mnohem více než filosoficky abstraktní úvahy o metafyzickém řádu. Kritické vnímání Dietlových seriálů – pochopitelně ne pouze Okresu na severu – nám umožňuje pochopit nejen minulé, nýbrž také současné podoby působení ideologie na naše jednání, ať už politické nebo soukromé.

Autor je literární historik a teoretik.