Ženy mlčící i skandující

Po letitém společenském embargu se v české společnosti znovu začal slavit Mezinárodní den žen. Zdá se, že definitivně pozbyl svého stranického odéru, stejně jako zmizely z oběhu barvotiskové pohlednice, na nichž se skvěly kytice rudých karafiátů s nezbytným asparágusem. Osmý březen je dnes především připomenutím ženské rovnoprávnosti, která se dnes leckomu může jevit jako dávno vyřešená otázka. Opak je ale pravda. Na univerzitách byla sice ustavena genderová studia, čeští otcové chodí na mateřskou, ale jinak se toho v mentalitě tuzemské společnosti moc nezměnilo. Nadále zůstává výrazně patriarchální.

Tématu ženských práv, respektive připomenutí stého výročí volebního práva českých žen, byl letos věnován v pořadí již třetí ročník festivalu Venušiny dny, který se uskutečnil počátkem dubna v areálu někdejších vysokoškolských kolejí, v divadle Venuše ve Švehlovce. Tato scéna obecně platí za jedno z výrazných center nezávislé kultury. Festival se v tiskových materiálech definoval jako akce věnovaná divadelní tvorbě o ženách, od žen, pro ženy, ale i pro muže, kterých se nakonec sešlo docela dost, přestože pánskému publiku organizátoři a organizátorky poslední večer bez skrupulí zvýšili vstupné o dvacet dva procent s poukazem na přetrvávající nerovnost v příjmech. Program tvořilo pět premiér, želízky v ohni ovšem byly jednoznačně zahajovací a závěrečná produkce.

Buvol Vávra a gazela Maryša

První večer festivalu, kdy byla uvedena insce­­nace Maryša (mlčí) zdejších rezidentů Depresivních dětí toužících po penězích, byl co do genderové problematiky i bizarností celkem krotký. Režisér inscenace Jakub Čermák, kterému je blízká efektní queer estetika i různé lidské obsese, se ve své nové tvorbě ztišil a zniternil. Narace vedená po­­hyby a gesty beze slov se soustředila na osobní tragédii mrštíkovské hrdinky dobře známé z literárního kánonu. Vesnickou Mary­­­šu (Andrea Berecková) ovšem přesadil do luxusního apartmá a z bohatého mlynáře Vávry (Petr Jeništa) udělal fetišistického machistu s holým hrudníkem a třpytivou helmou zakončenou buvolími rohy coby symbolem maskulinní síly.

Strůjcem nechtěného sňatku je zde obludný chór nevěst různého stáří (nejstarší z nich je ve věku hrdinčiny babičky), který Maryšu doslova násilně vmanipuluje do manželství výhodného pro zbytek rodiny. Ženská oběť se proměňuje v chladnokrevnou gazelu konzumního světa, která nadobro ztratila svobodu, ale i hlas. Moment, kdy se pokouší v němém výkřiku zformulovat své city k Franckovi (Pavel Neškudla), je až tarantinovský. Filmové žánry i jaksi operní výtvarná velkorysost jsou režisérovi evidentně blízké a dokáže s nimi na jevišti umně nakládat. Čermákova Maryša je vzácným příspěvkem nejen k ženské tematice, ale i k domácí inscenační tradici realistické dramatiky.

Česká hra na feminismus

Závěr festivalu byl oproti jeho začátku výrazně apelativní až plakátový. Inscenace Bohorodičko, staň se feministkou! autorek a performerek v jedné osobě Aleny Julie Novotné a Barbory Šupové se konfrontovala s mediálně známým příběhem několika ruských dívek v barevných kuklách na hlavě ­alias punkrockové skupiny Pussy Riot. Těžko říct, zda se inscenátorky chtěly kolektivně dojmout nad osudem dvou vězněných aktivistek, z jejichž zápisků z trestanecké kolonie a veřejných proslovů v inscenaci citovaly, anebo zda toužily prostřednictvím divadelní scény medializovat „českou hru na feminismus“. Jejich hrdinky, které se v úvodu sejdou, aby založily feministickou úderku, jsou každopádně především parodií toho, o čem hovoří. A tak když si v závěru skutečně po vzoru ruských feministek navlečou přes hlavu kukly s otvory na nos a oči, které si ale s veškerou láskou k ručním pracím vyrobily samy doma, a pak skandují drsnou modlitbu, v níž vyzývají Bohorodičku, aby se stala feministkou, nevíte, jestli se smát, nebo jen trpně krčit rameny. Letošní Venušiny dny tak mimoděk připomněly prostý fakt, že na jevišti daleko lépe funguje účinný obraz než rozzlobená hesla z uličních barikád.

Autorka je teatroložka a divadelní publicistka.