Ambiciózní úzkost

Jak vypadala umělecká scéna v Srbsku před rokem 2010, kdy jste odjela do Spojených států?

Většina muzeí byla v té době dvacet let zavřená, neexistovaly žádné galerie. Lidé neměli na umění v každodenním životě ani pomyšlení, protože se museli starat pouze o ty nejzákladnější věci. Ani já jsem vlastně nevěděla, že okolo umění existuje celá infrastruktura s vernisážemi a návštěvami ateliérů.

Jak se vám v takovém prostředí vyrůstalo?

Od útlého věku jsem měla jistý pocit odcizení. Pocit, že se úplně neztotožňuji s vlastním tělem a jeho prostorovým vymezením. Tuto představu jsem měla asi už od pěti nebo šesti let, jako bych jí byla posedlá. V té době se nedaleko od nás začal stavět kostel. A já tam začala chodit, přestože oba moji rodiče byli ateisté.

Už v tak útlém věku?

Ano. Už jako dítě jsem hledala něco za materiálním světem. Nestačil mi, nevěřila jsem, že to může být všechno. A podvědomě jsem cítila, že mi religiozita dokáže nabídnout něco víc – nějaké ukotvení a větší prostor. Hmota samotná se mi zdála povrchní, mělká. Skončilo to tak, že jsem si svoji místnost „vytapetovala“ kříži a moji rodiče si o mě začali dělat starosti.

Nakonec jste se ale rozhodla pro studium grafického designu…

A začala jsem vytvářet různé obálky a plakáty. Na všech byla lidská těla, nedokázala jsem se jich zbavit. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se potřebuji realizovat mimo grafický design. Dva moji profesoři mi navrhli zkusit New York, kde podle nich člověk nejlépe pochopí vlastní schopnosti a uvidí, kam až může dojít. Vlastně jsem ani nevěděla, co hledám, ale v Srbsku jsem se dusila. Umění, tedy jediná věc, která mě opravdu zajímala, v Srbsku neexistovala.

Jak těžké pro vás bylo opustit rodinu a odjet na vlastní pěst do New Yorku?

V Srbsku hrají rodinné vazby důležitou roli, jste na rodinném zázemí dlouho závislí, takže odejít bylo opravdu velmi náročné. Týden před mým odjezdem byla doma nálada jako po pohřbu. Celá rodina i všichni přátelé u nás týden spali a pořád brečeli. Není to vlastně jednoduché ani teď; jsem sama na jiném kontinentu a New York sám o sobě je osamělé místo – všude tolik ambicí, tolik spěchu…

To vypadá, že se vám v New Yorku příliš nelíbí.

Není to hezké místo pro život, navíc je extrémně drahé. Na druhou stranu vám New York svou intenzitou může pomoci odfiltrovat vykonstruované vrstvy vaší mysli a dostat se tak k podstatě sebe samé mnohem rychleji. Nejen intenzita, ale i ta neuvěřitelná konkurence a tlak vám mohou něco dát. Vidět tolik lidí, kteří chtějí dokázat to samé co já, mi osobně pomohlo ze sebe dostat to nejlepší. Když tady navíc vidím, kolik průměrných věcí se vystavuje, dává mi to naději – ne jistotu, ale naději –, že mám současnému uměleckému diskursu co nabídnout.

Jak jste se od práce s virtuálním prostředím dostala k materiálním objektům?

S hlínou jsem začala experimentovat až po univerzitě v Americe, během studií jsem se žádného materiálu snad ani nedotkla. Vlastně jsem si většinu svého života myslela, že vlastníma rukama nikdy nic nevytvořím. Intui­tivně jsem však cítila, že všechna moje dosavadní tvorba je hrozně plochá, a to mi vadilo. Chtěla jsem, aby ty objekty existovaly ve stejném prostoru jako já. Samozřejmě jsem netušila, jak těžké je některé materiály spojit, takže z toho vznikal obrovský chaos.

Už v té době jste často pracovala také s voskem…

Vosk díky svým vlastnostem dokáže přesně znázornit ten duševní stav, který cítím. Také s ním jsem začala pracovat velice intuitivně a teprve časem jsem vytvořila celý symbolický jazyk různých materiálů. Velmi dlouho trvalo, než jsem se s nimi naučila pracovat, ale pomohly mi ještě precizněji znázornit, co se ve mně odehrávalo. Celý ten proces nevycházel z toho, že bych si jednoho dne řekla, že chci být umělkyně, spíše jsem v sobě ty pocity už nemohla zadržet.

Spojujete tuto potřebu tvorby s ranými zkušenostmi z doby války?

Celý můj život tam byl živen akutním strachem, kterého se stále nemohu úplně zbavit. Jako by byl zakořeněný v každé buňce mého těla. Strach ze života v nestabilním systému, strach z nepřátel zvenku i zevnitř, strach z kroků vlastní vlády. Jako by všichni a všechno byli nepřátelé. Každý týden slyšíte nové apokalyptické scénáře o sedmitisícové inflaci, kdy žvýkačka najednou stojí dva miliony denárů. Naprosté absurdity. A pak samozřejmě ozbrojené konflikty. Já hodně přemýšlím o vlastní existenci a realitě a myslím si, že život v Srbsku u mě tyto sklony posunul až do chronické paniky.

Jaký je vztah mezi těmito úzkostmi a vaší tvorbou?

Vychází z nich, je to můj hnací motor. Díky své tvorbě lépe rozumím vlastním pocitům, které by jinak zůstaly skryté uvnitř. Jedná se skoro až o terapii, má tvorba však není pouze o mně. Já jsem jen počáteční bod, mé práce jdou ale mnohem dál, až k obecnému porozumění světu. Myslím si, že když se pokusíme pochopit podstatu všech materiálů a spojíme je do celistvého fungujícího systému, můžeme tím pro sebe odkrýt komplexitu skutečnosti. Takže jde o to, jak ze sebe dostat vlastní pocity, ale zároveň skrze ně proniknout dál. A tento otisk v sobě nesou všechny mé objekty, možná proto působí tak nabitě. Celý proces tvorby je pro mě tak intenzivní a izolovaný, že si vůbec nepřipouštím existenci svých objektů v reálném galerijním prostoru. Když je tam pak vidím vystavené, jsem pokaždé trochu šokovaná tím, co jsem vlastně vytvořila.

Všimla jsem si, že vaše objekty často podpírá oddělená konstrukce…

V mé tvorbě se obvykle jedná o padající těla. Tématem bývá pocit tíhy – potřeba tu tíhu nést, ale zároveň neschopnost ji unést. Proto mým objektům často pomáhají různé opory a snažím se k nim být i něžná. Třeba probodnutému objektu jsem vytvořila polštář, aby se nemusel přímo dotýkat chladné zdi. Vnitřní napětí mezi zraněním a ochranou je podle mě podstatou těchto děl.

Zní to, jako byste se s vlastními výtvory silně identifikovala. Potřebujete po jejich dokončení nějaký čas sama pro sebe?

Jistě. Tvorba je pro mě vlastně veliké trauma. Po samostatné výstavě v roce 2017 mi trvalo skoro rok, než jsem se zotavila. Úplně jsem se fyzicky vyčerpala. Zatímco ostatní umělci se po dokončení svých děl cítí velkolepí, u mě je to naopak. Vlastně to souvisí s představou, že se sama musím skoro vytratit, aby mé objekty nabyly na síle. Zatímco ony povstávají, já se ztrácím. A na konci ze mě samotné mnoho nezbude a trvá dlouho, než se k sobě navrátím. Musím několik měsíců dělat obyčejné věci, do jisté míry pouze přežívat.

Jak se poté k tvorbě vracíte?

Nemůžu ten proces vyvolat sama. Nesedím v ateliéru a neříkám si: „Měla bych začít pracovat.“ Musí u mě proběhnout nějaká transformace mysli, což může trvat velmi dlouho. Několik měsíců po zmíněné výstavě jsem se zamilovala do kamenů vystavených u jednoho sochaře, koupila jsem je a asi půl roku je jen pozorovala. Pokoušela jsem se pochopit, co jsou zač, co je jejich podstatou, jaké byly podmínky jejich vzniku. Nechci materiálům vnutit nějakou formu, chci pouze zprostředkovat to, čím se samy chtějí stát.

Jak dlouho vám trvá vytvořit jedno takové dílo?

To samozřejmě záleží na komplexitě a velikosti daného objektu, může to být rok a půl, ale třeba i tři měsíce. Nikdo vám neřekne, jak spolu určité materiály komunikují. Jak budou stát, padat? Zlomí se? Všechno si musíte navrhnout a vymyslet. Každý materiál má jiné vlastnosti, proto umělci obvykle pracují jen s jedním, a ne se sedmi najednou. Já využívám mnoho materiálů, a proto jsou mé práce také velmi drahé. Vlastně celou dobu přemýšlím, jak nezkrachovat. Ale pokud jde o kvalitu materiálů, nechci dělat žádné ústupky.

I přes všechny traumatizující zkušenosti mi připadá, že jste velmi vyrovnaná…

Myslím, že mi v tom pomohla moje intuice. Na začátku byla velmi slabá, časem jsem ale zesílila, až mi všechno okolo přijde jako zbytečný hluk. Je pak mnohem jednodušší si důvěřovat. Skrze sebe samu jsem se dokázala napojit na něco hlubšího, na jakýsi dočasný pocit nesmrtelnosti. A to pro mě činí život hodný žití.