Čím je osetá naše slavná země

Ve videoklipu britské psychedelické kapely Fat White Family táhne zpěvák Lias Saoudi přes pole pluh a staví se do čela vyšinutého masopustního průvodu, jako vystřiženého z kultovního filmu Rituál (The Wicker Man, 1973). V procesí procházejícím lesem k ohništi se mihnou opičí i kozlí masky a při podivném obřadu kromě vlajky s logem kapely v plamenech shoří také nápis „čistota“ a portrét německého historika Oswalda Spenglera, autora Zániku Západu (1918, česky 2010), na kterého se v internetových diskusích dodnes odvolávají stoupenci alt­-right. „Vlastenecká láska pro hory,/ rolničtí baroni,“ zpívá Saoudi a v apaticky zpomaleném refrénu písně When I Leave provolává: „Když odejdu, kde bude tvé doma?“ Je to trip, nebo komentář k brexitu? Ať tak nebo tak, skladba z letošní desky Serfs Up! výmluvně ukazuje, co se dnes na ostrovní nezávislé scéně děje.

Pro současný britský underground se vžilo novinářské označení New Weird Britain. Obvykle se jím shrnuje aktuální produkce, která čerpá z paměti místa a s níž se do nezávislé hudby vracejí pohanské obřady, pastorální krajina i velmi specifické interpretace folkloru. Folklorní motivy se samozřejmě z ostrovní hudby nikdy zcela nevytratily, v době únavných jednání o odchodu z Evropské unie jsou ovšem častější – a také grotesk­nější. To není bez důvodu. Právě skrze lidovou kulturu totiž různá nacionalistická hnutí vytyčují hranice národa a určují, kdo je „náš“ a kdo ne. New Weird Britain se nicméně ne­­omezuje na konkrétní žánry, spíše ji charakterizuje obrat k periferii a venkovu v době, kdy centra velkoměsta kolonizuje kreativní třída s coworkingovými huby.

Z periferie se však lehko může přesunout do mainstreamu. V populární hudbě by to zdaleka nebylo poprvé. Jistě k tomu přispěje čtyřdílná dokumentární série hudebního publicisty Johna Dorana, díky níž se New Weird Britain dostane k milionům posluchačů veřejnoprávní stanice BBC. Folková hudba tvůrců kolem Richarda Dawsona si tu podává ruku s dystopickou elektronikou Gazelle Twin, nekompromisním industrialem Gnod, rozjuchaným punkem ILL i surreálnými časovými smyčkami Vanishing Twin. Hudebnice Lone Taxidermist si obléká retrofuturistické kroje z latexu a post­raveový producent LOFT převrací genderové role. K tomu se přidává aktuální téma krize národní identity, kterou jednotlivé projekty reflektují z různých pozic. Zatímco někteří chtějí ochránit britskou krajinu před vlivem globalizace a provolávají slávu věčnému Albio­nu, z bytovek, předměstských garáží, stodol i viktorián­ských vil vylézají hudebníci, kteří chtějí nacio­nalistům jejich symboly ukrást a zapojit je do svého ztřeštěného kabaretu. Obracejí se ke starým světům, aby otevřeli ty doposud neobjevené.

Probuď se, sladká Anglie

Původní označení Old Weird America zavedl hudební publicista Greil Marcus pro americkou folkovou scénu dvacátých a třicátých let, která díky archivním nahrávkám v šedesátých letech podnítila folkový revival na obou stranách Atlantiku. Britská folková zpěvačka Shirley Collins se svým manželem Alanem Lomaxem tehdy v deltě Mississippi hledala spojitosti mezi anglickým a americkým folkem. Nebýt desek Shirley a její sestry Dolly, stěží by se tehdejší folkrockové kapely Fairport Convention nebo Steeleye Span odvážily kombinovat tradiční písně s elektronikou. Led Zeppelin byli tehdy pohlcení okultismem Aleistra Crowleyho, a tak na desku IV (1971), na jejímž obalu je olejomalba krajiny s rolníkem, přizvali mysteriózní vokalistku Sandy Denny právě z Fairport Convention. Odsud se pak nákaza okultismem a folklorem šířila dál.

Návrat Shirley Collins, která po téměř čtyřech dekádách mlčení vydala album Lodestar (2016), je pro současnou britskou hudbu příznačný. A stejně tak slova úvodní skladby Awake Awake: „Probuď se, probuď, sladká Anglie.“ Zpěvačka, která dnes stojí na straně levicově naladěné mládeže, si postupem času získala mnoho následovatelů. Mnohé jí dluží především umělci zastoupení na letošní nahrávce From Here: English Folk Field Recordings 2, kde najdeme také Richarda Dawsona, jehož interpretace anglického folku se dostaly až na stránky nejsledovanějšího hudebního serveru Pitch­fork, tedy daleko mimo okruh tradičních posluchačů. Soubor dvaceti písní ukazuje, že ostrovní folk zdaleka není navoskovaný muzejní exponát. Mnohé skladby reflektují současnou Británii i její politickou ­situaci. Například ­Grace Petrie ve skladbě Young ­Woman’s Tale ­zpívá o politice škrtů, hroutícím se zdravotnictví a soutěživém světě, který stvořila Margaret Thatcherová a Tony Blair ho jen upevnil – tradicionalisticky pojatá píseň přitom v sobě má zvláštní intimitu, jako by byla nahraná v ložnici před uspáváním dítěte. A zároveň není těžké představit si Petrie na protivládních demonstracích před Westminsterským palácem.

Na serveru Folk Radio se o kolekci From Here píše, jak jedinečným způsobem ukazuje, že svou zemi můžete mít rádi, aniž byste prosazovali nacionalismus. „Máme tu pomýlený příběh o čistotě krve a půdy (se znepokojujícím precedentem v německém a italském agrárním fašismu), jehož hlasatelé se prezentují jako strážci folkových tradic. Přitom je pouze přetvářejí, aby zapadly do jejich verze historie.“

V zahradě je had

„Žiju v pastorální krajince,“ prohlašuje Gazelle Twin na desce Pastoral (2018). Brightonská producentka Elizabeth Bernholz je jednou z nejvýraznějších postav New Weird Britain: moderní elektronickou hudbu propojuje se středověkem a barokem, cembalo rozsekává do footworkových beatů a s rozjíveností raracha k tomu píská na flétnu. Nevybíravě kritizuje nacionalistické strany, populistické lži a nostalgické stesky po zašlé slávě království, když freneticky opakuje: „Za nás bylo líp, za nás bylo líp, za nás bylo líp,/ nezamykali jsme dveře,/ nikde žádní cizinci.“ Její Británie není vzkvétající rajská zahrada, ale zlověstná dystopie – a ona v ní tančí převlečená za středověkého šaška, který může beztrestně říkat, co si myslí. Její hudba opakovaně navozuje pastýřskou idylu, aby vzápětí mechové peřiny a rozkvetlé louky rozdupala na prach. Přírodní řád zde už nesouzní s tím společenským. Neposkvrněná krajina označuje trauma. „V naší rajské zahradě je had… Země, ve které žijeme, už dávno není zelená ani příjemná, a když se nemotorně snažíme vrátit do ráje, riskujeme, že otevřeme dveře do dystopie,“ píše Richard Smyth v článku pro New Statesman o tom, že láska ke krajině může mít blízko k ekofašismu.

Téma luk, lesů, mokřadů a močálů dnes v Británii každopádně rezonuje. Dokazuje to i nová kniha Richarda Kinga o vztahu britské krajiny a hudby The Lark Ascending: The Music of the British Landscape (Vzlétající skřivan. Hudba britské krajiny, 2019). Autor ji pojmenoval po přírodní romanci skladatele Raulpha Vaughana Williamse, uvedené před první světovou válkou. O sto let později PJ Harvey na albu Let England Shake (2011) zpívala o tom, že devastující válka myšlenku Albionu definitivně pohřbila: „Čím je osetá naše slavná země?/ Pšenice ani kukuřice to není.“

Od rurální idyly k hororu provádí diváky poetický dokument Paula Wrighta Arcadia (2017). Zachycuje proměny krajiny v průběhu věků – kolektivismus při práci na polích i koloniál­ní nadřazenost šlechty projíždějící se na zebrách. Snímek sestavený z archivních záběrů je dalším dílkem do mozaiky současné britské kontrakultury, v níž se potkávají hauntologie, cit pro přírodu, politický aktivismus – a opět okultismus. Na ezoterické výboje kapel Current 93 nebo Death In June dnes navazují avantrockoví These New Puritans nebo undergroundové projekty jako Hawthonn, kteří na pódiu vystavují liščí lebky, vzývají Rudou bohyni a zaklínají se učením Thelemy. „Nenárokujeme si žádné tradice. Pro nás je daleko důležitější krajina a její bývalí obyvatelé,“ vysvětluje zpěvačka Layla Legard v rozhovoru pro revue Folk Horror. Okultismu se vždy dařilo ve zlomových dobách, kdy se rozvracely říše. Dnes se rozpadají sociální jistoty, západní liberalismus je v ohrožení a kultura se rychle proměňuje.

Selka s buldozerem

Polsko­-britský producent a choreograf Dominik Dvorak alias Felicita, patřící ke kolektivu PC Music, si při debatách o brexitu uvědomil své přistěhovalecké kořeny a vytvořil album Hej! (2018), poskládané z mlhavých vzpomínek na dětské nácviky kruhových tanců a babičkovské ukolébavky. S lokální identitou ovšem Felicita vyrukoval už před třemi lety, když na polském experimentálním festivalu Unsound přizval na pódium tradiční taneční soubor, jehož členy nechal vystupovat bez hudby a donutil je prohodit si ženské a mužské kroje. Přestože stojí mimo New Weird Britain, sdílí s touto scénou politická východiska i strategie.

Ohlasy na desku byly rozporuplné. Polští posluchači si stěžovali na britský přízvuk hostující zpěvačky Caroline Polachek, jiní Felicitu kvůli folklorním motivům obviňovali z nacio­nalismu a folkloristé tenhle odvážný mix nezkousli vůbec. Sám Felicita ostatně předpokládané reakce tradicionalistů tematizuje v působivém videoklipu, kde se nechá pohřbít selkou v buldozeru. Folklor ovšem jako forma není nikde kodifikovaný a je třeba ho stále znovu naplňovat novým obsahem. Možná, že v době vzestupu populismu a krajní pravice mohou přeznačkované koláže sestavené ze symbolů konzervativních hodnot nakonec představovat tu nejprogresivnější kulturní sílu. Navíc je to příležitost neopakovat ve smyčce dějin stále stejné chyby.

Autor je hudební publicista.