Českým příspěvkem k letošnímu Pražskému Quadriennale se stal CAMPQ, koprodukční projekt několika divadel. O Zlatou Trigu, hlavní cenu mezinárodní soutěžní výstavy, kterou nakonec získala Severní Makedonie, se imerzivní inscenace ucházela scénou ze stavebních buněk a kutilskou estetikou v kombinaci s béčkovou činohrou.
Více než šestihodinové imerzivní „dobrodružství“ CAMPQ, jehož hlavním kurátorem je Ivo Kristián Kubák, dlouhodobě spojený s platformou Tygr v tísni, by se snad dalo označit za jeden z nejambicióznějších projektů českého divadla posledních desetiletí. Právě Kubák spolu s dramaturgyní Marií Novákovou u nás jako první experimentoval s imerzí na divadle – tedy s takovým jevištním tvarem, jehož významným spolutvůrcem je sám divák. Jejich Golem, uvedený v tehdy znovuobjevené štvanické vile čp. 858, se v roce 2013 stal událostí sezóny. Čerpal z genia loci opuštěného objektu, který dokonale zprostředkoval přízračnou atmosféru Meyrinkova románu zasazeného do židovské Prahy přelomu 19. a 20. století. Nejednoznačná literární předloha představovala jak pro tvůrce, tak pro zúčastněné diváky intelektuální hlavolam. Mezi herci, kteří se v projektu objevili, se už tehdy profilovaly výrazné osobnosti nastupující generace. Z projektu byl pořízen videozáznam, jenž byl pod názvem Golem Cube adaptován pro výstavní účely a prezentován na minulém ročníku Pražského Quadriennale v architektonické sekci Prostor jako vítězný projekt pro českou expozici.
Mimozemšťané usilují o integraci
Na aktuálním představení CAMPQ vyjma Kubáka a Novákové participovali také rezidenti štvanické vily, jejich umělečtí vedoucí, kmenoví dramaturgové a spříznění výtvarníci. Dva z režisérů, Petr Hašek z Geisslers Hofcomoedianten a Martina Schlegelová ze souboru Letí, přitom působí v českobudějovických divadlech, kde se projekt zopakuje letos v září. Dodejme, že umělecké směřování zúčastněných tvůrců je často zcela rozdílné, přičemž rozmanitost přístupů se ve společném projektu pochopitelně může odrazit jak pozitivně, tak negativně. Problém CAMPQ ale tkví především v ryze činoherním zaměření. Je až zarážející, že projekt, který by měl zohlednit zejména výtvarnou složku, o ni ve výsledku tak málo dbá. Na druhou stranu se není čemu divit – tvůrci se zkrátka spolehli na jim důvěrně známé postupy interpretačního divadla.
Na ostrově Štvanice vznikl uzavřený fikční svět – detenční tábor mimozemských civilizací, jež usilují o integraci mezi pozemšťany. Diváci mají během dne otevřených dveří „exkluzivní“ možnost nahlédnout za plechové oplocení lágru a seznámit se s kosmickými uprchlíky – nejcivilnějším kmenem Zeyris, fénickými ženami se svítícími embryi a stádními Attas vedenými autoritářskou královnou. Pomyslným čtvrtým kmenem jsou lidé, zastávající funkce pomocného personálu, ostrahy, lékařů, učitelů nebo novinářů. Dříve než jsou návštěvníci vpuštěni do „vnitřního tábora“, kde mohou jako voyeuři prozkoumávat improvizované příbytky mimozemšťanů (rozuměj stavební buňky Metrostavu zařízené haraburdím a textilem, co dům dal), absolvují instruktáž podobající se estrádám z dob papundeklu, nebo aspoň jejich avantgardnější odnoži – například choreografie vystoupení, jímž se představoval kmen Attas, by jistě potěšila příznivce Baletní jednotky Křeč v dobách její největší slávy.
Současná témata a trendy
Diváci od organizátorů obdrží tři žetony, které mají svěřit nejdůvěryhodnějším migrantům. Na základě součtu dosažených hlasů pak dojde k slavnostnímu vpuštění tří vítězů do lidské společnosti. Příchozí je tedy, ať chce či nechce, vtažen do pomyslné hry „Vyber svého nejoblíbenějšího uprchlíka“. V dalších hodinách už scénář – byť simultánně realizovaný – nijak nepřekvapí. Areál je natolik rozsáhlý, že k pořádným interakcím s jeho obyvateli vlastně ani nemůže docházet. Skutečně aktivní jsou ze své podstaty jen příslušníci kmene Attas, zbylí mimozemšťané vykonávají naplánované činnosti a nikoho si příliš nevšímají. Než se v táboře začne skutečně něco dít, uběhne několik zbytečných hodin. Nakonec je ale i finální intervence – poplach v táboře, během něhož dozorci vyzývají diváky, aby neopouštěli detenční zařízení – nedůsledná. Těžko se bát někoho, kdo si je jakožto herec v dané situaci sám nejistý.
Tvůrci se v CAMPQ odvolávají na různá současná témata a trendy: uprchlickou krizi, sci-fi, tvorbu nových mýtů, ale i stále vzrůstající oblibu larpů a living history. Škoda, že stranou hlavní – poněkud černobíle nahlížené a dnes již vyčpělé – linky migrační krize zůstaly některé latentně přítomné motivy, jako třeba hrozba totalitarismu, populismus nebo ekologie. O originální scénografické řešení se inscenátoři ani nepokusili. Kromě podomácku zkrášlených stavebních buněk vztyčili v areálu pár stanů a nasvítili cyklodráhu. Bojím se domyslet, s jakým dojmem odcházejí zahraniční návštěvníci, kteří jsou navíc během produkce závislí na skupinovém tlumočení klíčových situací a ovšem také na otevřenosti českých spoludiváků, kteří jim tu a tam kolegiálně šeptají volný překlad. Doufám, že cizinci nepodlehnou na základě CAMPQ dojmu, že posledním skutečným českým scénografem byl Josef Svoboda. I dnes totiž disponuje tuzemský obor velkými jmény – ta ale bohužel nebyla k české expozici Pražského Quadriennale 2019 přizvána.
Autorka je teatroložka a divadelní publicistka.
Claudia Cedó, Joan Yago, Marie Nováková, David Košťák, Marie Špalová: CAMPQ. Režie Martina Schlegelová, Ivo Kristián Kubák, Petr Hašek, Tomáš Loužný, překlad Romana Redlová, Cyril Navrátil, dramaturgie Marie Špalová, Marie Nováková, David Košťák, výprava Aneta Grňáková, Anna Hrušková, Pavla Kamanová, Ivana Kanhäuserová, Jitka Pospíšilová, Ján Tereba, Jana Špalová, Anna Sichra, Petr Jakšík, Radek Kolařík, hudba Ivan Acher. Pražské Quadriennale, Vila Štvanice, Praha. Premiéra 6. 6. 2019.