Chadimův průvodce osmdesátými lety

Od prvního samizdatového vydání knihy Alternativa pražského hudebníka Mikoláše Chadimy uplynulo více než třicet let. Autor v ní popsal své působení na československé hudební scéně sedmdesátých let a zejména formující se alternativu k tehdy běžné rockové produkci. Vzhledem k tomu, že text končí těsně před Chadimovým vstupem na sólovou dráhu, dalo se očekávat, že paměti budou mít pokračování.

Alternativa II na první díl z poloviny osmdesátých let chronologicky navazuje, je ovšem napsaná z mnohem většího odstupu. Ne že by pokračování postrádalo svižnost, ale v důsledku delší časové prodlevy je pozornost upřena jiným směrem: oproti prvnímu dílu, ve kterém se autor zaměřuje hlavně na své hudební aktivity a s nimi související spory, druhý si víc všímá souvislostí a pozadí, z něhož Chadimova činnost vycházela. Jak napovídá podtitul – Od „Nové“ vlny se starým obsahem k Velké listopadové sametové restauraci –, vyvrcholení knihy přichází se změnou režimu; devadesátá léta zaberou sotva desetinu knihy a na pozdější období se vůbec nedostane. Zjednodušeně řečeno: v druhém díle nad Chadimou hudebníkem převažuje Chadima disident.

Meandry paměti

Kdo četl předchozí díl a zná autorovu sveřepost, ten se jistě bude těšit na jeho břitké úsudky a komentáře. Dojde na ně, ale zároveň s nimi si čtenář bude muset projít popisem dobových reálií, citacemi z periodik, manifestů a soudních spisů nebo se prokousat Chadimovými vnitřními hlasy, kterými je kniha protkána a pomocí nichž se autor snaží buď vykreslit myšlení lecjakého uniformního občana, nebo předjímat události, například dějinné zvraty, aby ukázal, že se jeho domněnky potvrdily.

S nadsázkou by se kniha dala ­považovat za svérázný průvodce osmdesátými lety, avšak informované může uvádění do kontextu rychle začít vyčerpávat. Úspornost evidentně nebyla pro knihu kritériem; ovšem pokud jde o objem ilustrací, velkorysost byla namístě – štědrá fotodokumentace se nezaměřuje jen na Chadimovy projekty, ale i na velkou část jím popisované alternativní scény včetně reprodukcí obalů, plakátů a podobně. Několik připojených Chadimových ilustrativních kreseb lze brát jako svěží kontrapunkt k jeho bilancování. Velký objem se však neblaze podepsal na tempu vyprávění: počáteční plynulá návaznost na předchozí díl, která věcně líčí vznik MCH Bandu a dění na okrajích rockové scény, se postupně mění převážně ve výčet odehraných koncertů a pozornost se přesouvá na autorovy občanské aktivity a popis společenských změn. Ne že by nestály za sdílení, ale Chadima u nich ztrácí nadhled a tok jeho vzpomínání začíná meandrovat. Do popředí se poté dostávají autorovy emoce, věty se zkracují a vyprávění se stává afektovanější.

Možná že právě afektovanost a zanícení je to, co může k Chadimovi přitahovat nejvíc. Na četbě rockových pamětí je jistě chutnější historka o pozvraceném jelenicovém saku než holá informace, že dotyčný někdy někde hrál na kytaru. Podobné reminiscence, na něž byl první díl bohatší, vděčně pomáhají v orientaci. Ani aktuální kniha o ně není zcela ochuzena: výlet do kodaňské Christianie nebo kapitola Jak jsme s Borkem dali po držce Landovi a jeho hochům určitě uspokojí i ty, kteří z české rockové historie přečetli kdeco.

Emoce burcují odvahu

Vzhledem k tomu, že Alternativu II psal Chadima již z pozice etablovaného rockera, drží se v komentování hudební scény víc při zemi. Například dříve tak zábavně trefné překřtívání známých se zde omezuje na familiérní formy křestních jmen a hvězda prvního dílu, paní „mymuzikantijsmejednarodina“ (neboli zpěvačka Jana Koubková) se v textu jenom mihne, a ještě pod svým občanským jménem, stejně jako Chris Cutler, dříve „Kaťák“, z jehož levicové politické orientace si Chadima v osmdesátých letech utahoval, a nyní mu v mnohém dává za pravdu. Drobná jiskra přeskočí u Jiřího „Lstivína“, avšak naplno je možné Chadimův zápal zakusit až při líčení soudního procesu s Jazzovou sekcí, které je tak emotivní, až z toho mrazí: „HOVNO! Jakej charakter, když poslal nevinný lidi sedět? (…) HOVNO! HOVNO!! HOVNO!!!“ Emoce zároveň burcují odvahu, a tak se dozvíme, že „kdybychom se rozhodli ke krajnímu řešení, o kterém jsme uvažovali, totiž pomoct klukům v případě extrémně vysokých trestů zdrhnout přímo ze soudní budovy, nikdo by nám v tom nedokázal zabránit“.

Je logické, že Chadima, který nejenže byl sám samizdatový vydavatel (kazetový label Fist Records), člen Jazzové sekce a signatář Charty 77, ale také jakožto tiskař pomáhal rozmnožovat a šířit další neoficiální tiskoviny (například Lidové noviny), vzplane právě nad takovou nespravedlností. Křivdy mohou být funkčním pohonem. Chadima si naštěstí svůj zápal nenechal znechutit, a tak se nakonec po stupňujících se „demoškách“ dostaví úleva: „Produktivita necenzurovaných tiskovin se musela zvýšit. Po schůzi jsem proto zašel do vrátnice a do dílen. Ve vrátnici jsem si půjčil klíč, v dílnách sekeru. Oznámil jsem klukům, že ,jdu na to!‘, a pamatuji si, jako by to bylo dneska, jak běžíme s kolegy za nadšeného pokřiku zahradou k tiskárně, já se sekyrkou nad hlavou. Doběhli jsme k domku, našteloval jsem se ke dveřím, zamířil a prásk! Majznul jsem do petlice, až odlétly jiskry! Zámek mrcha držel! Tak ještě jednou! A znovu! Napotřetí konečně úspěch! Petlice i se zámkem odletěla obloukem od dveří!“ Úleva ovšem byla jen dočasná. Devadesátá léta stvrdila, že je stále co pálit – naposledy a snad nejlépe se oheň rozhoří pod „flanďáky“. Bude mít Alternativa další pokračování?

Autor je umělec a hudebník.