Cvičení v trpělivosti

Psát o dějinách 20. století z mikroperspektivy, prostřednictvím rodinné historie, je v současné próze až něco módního. Vaše rodinná historie je však polynarativní, a tím i nejednoznačná. Interpretuji si správně, že píšete o nespolehlivosti příběhů ve smyslu jejich schopnosti zachytit to, co se v dějinách stalo?

Moje kniha je především o paměti a o neschopnosti rozpomenout se. Myslím ale, že je zřejmé, že jsem nechtěla vytvořit portrét rodinné historie o čtyřech generacích. V minulosti však bylo mnoho způsobů, jak hrát určité role, a ty cituji. Moje rodinná historie se stále mění, nejen podle toho, kdo ji vypráví, ale dokonce i když ji vypráví jedna a táž osoba. Já historii zkoumám snad odjakživa, od té doby, co jsem začala číst knihy a pochopila jejich hodnotu. Snažím se chápat, co se stalo, ale i co bylo kontextem – proč je hlad, proč muž propadne alkoholu a tak dále. Zní to jako módní fráze, ale tento druh historie je za každým příběhem.

Když jsem začala psát fikci, hledala jsem i příběhy, které neexistují. A to je tématem knihy: metamorfózy času. Chtěla jsem, aby knihu čtenáři procítili, nejen aby jí porozuměli. Ta myšlenka není nijak nová ani nijak geniální, ale řekla bych, že pravda o nás je v minulosti – a my jsme závislí na tom, jak ji vyprávíme. Proto jsem chtěla vytvořit ten pocit nestability, který prožívám, když se zaobírám historií. Když se dívám na dnešní svět z pohledu dějin, přímo fyzicky cítím, jak se mi otřásá půda pod nohama. A vytvořit takové ovzduší je možné jedině v umění. Jedním z nástrojů je téma, ale je tu i jazyk. Proto v knize užívám více jazyků, i když vím, že některým ze slov nikdy neporozumějí všichni čtenáři, mohou jen okusit jejich chuť. A takhle jsem zacházela s genderem, jazykem, národností a podobně.

Historie, o které píšete, není nijak pěkná – násilí, zneužívání, domluvené sňatky, absurdity komunistického režimu, války… Má literatura tyto příběhy dobývat ze sféry paměti na světlo a snažit se je znovu přepsat, abychom lépe porozuměli té pravdě v minulosti, o které jste právě mluvila?

James Baldwin kdysi řekl: Umělec je jediný, kdo zná pravdu o společnosti. Neznají ji ani vojáci, ani policisté nebo úředníci, natož politici. Tohle je naše práce a my za ni dostáváme zaplaceno, i když zpravidla ne moc dobře. Dívat se vždycky do větší hloubky, vidět, co jiní nevidí, a nacházet slova, kterými to popíšeme. Vidíte věci, s nimiž nemůžete dělat nic jiného než se je pokusit ztvárnit v nějakém typu uměleckého díla.

To je jedna věc. Druhá věc je, že v tom nejsem moc optimistická. Právě znovu čtu knihu Hannah Arendtové O totalitarismu a naplňuje mě to zoufalstvím. Fotografii Arendtové jsem měla celý život na psacím stole, ale přesto mi dlouho nebylo jasné – snad jsem byla moc mladá –, jak přesně popsala to, co se kolem nás děje dnes. Ona ve skutečnosti mluví o Trumpovi, o fake news, o tomhle všem. Je samozřejmě velmi obtížné ji číst a moje přítelkyně i jiní moji blízcí se mě ptají – proč si proboha tohle děláš, vždyť to jsou stovky stran? Ale skvělého textu. Podle Karla Jasperse je ta kniha tak silná proto, že předvádí, jak můžeme změnit věci tím, že je dekonstru­ujeme. Ale Arendtová dokazuje, že to tak není. Všechno, co se děje teď, už bylo dekonstruováno. A stane se to znovu. V tomto ohledu bohužel nemám žádné dobré zprávy.

Historii, o které píšete, očividně dobře znáte. Nebudu se ptát, do jaké míry jsou vaše texty autobiografické, ale stejně: Jakou míru fikce tento způsob psaní unese? Řečeno jinak: Kdybyste psala o starověku nebo – dejme tomu – o genocidě původních obyvatel v Americe, bylo by to psaní jiné?

Byla by to pořád autobiografie. Každé psaní je autobiografické, protože materiál si berete jen a pouze ze svého života. To je fakt, který nikdo nemůže vyvrátit.

Od uměleckého empirismu k plnohodnotné autobiografii je ale přece ještě dost daleko…

To ale neznamená, že musíte vyprávět svůj vlastní příběh. Je rozdíl mezi osobním a soukromým. Nemám nejmenší chuť své soukromí odhalovat. Jenže nevěřím, že existuje psaní, které by nebylo osobní. Mohu snít, že moje další kniha bude překrásný milostný příběh ze současnosti, něco, co si přečtete, když si budete chtít odpočinout. Ale to není ve mně a já neumím lhát. Osobní znamená, že to musí být vaše osobní poranění. Jak jste k němu přišel, to společnost vědět nemusí. Nemůžete zatěžovat společnost svými jizvami, to máte jít na terapii, ale když to nebolí, nemáte důvod o tom mluvit.

Když jsem začala psát Mimo sebe, psala jsem nejprve o událostech v parku Gezi. Chtěla jsem napsat inspirující román o revoluci. Zjistila jsem ale, že se obelhávám; příběh o parku Gezi není můj příběh, i když jsem žila v Istanbulu. A tak jsem se vrátila na začátek, do Sovětského svazu. Vyptávala jsem se, koho jsem mohla. Ty příběhy byly velmi vtipné, ale hlavně: lidé v Sovětském svazu byli lidé bez paměti. Přede mnou se jich nikdo na minulost neptal. Způsob, jakým vyprávěli, byl mnohem podstatnější než to, co vlastně vyprávěli. Moji příbuzní bojovali se slovy, dívali se na staré fotografie, snažili se složit všechny ty dílky skládačky, protiřečili si, hádali se, říkali si, co to povídáš, vždyť to bylo úplně jinak! Ale to nevadí, protože obsah si mohu přečíst u historiků a u Josifa Brodského, v mnohem zajímavější perspektivě. Je to vlastně moje téma: neschopnost jednotlivce přemýšlet o sobě jako o „já“. Proto nejsme schopni rozpoznat fake news.

Když už mluvím o homo sovieticus: zůstala jsem zírat na to, jaký rozdíl byl mezi generací mých rodičů a všemi generacemi před nimi. Moje babička jednou řekla, že Němci vynalézají nemoci, že jsou tak znudění životem, že si mohou dovolit mít depresi. Moje matka je lékařka a nevěří, že deprese existuje. Tohle všechno je mnohem hlubší než dějiny druhé světové války a já nevím čeho všeho. Je to můj pokus o odpověď.

Nejistota jde ještě dál, k postavám a jejich identitě. Vaše postavy mají plynulou identitu – národní, dokonce i genderovou, hrají různé role, které průběžně mění. Je to něco, co je aktuální, ať už pro vás osobně nebo pro dnešní dobu?

Teď začínáme být osobní, protože to je můj život. Chtěla bych, aby to bylo víc vnímáno jako „normální“, ale není. Ono to má mimo rovinu mé osobní zkušenosti i politické implikace. V Německu je to teď móda – každý je trans, protože se to nosí. Ale pohled na statistiku říká něco jiného. Dělali jsme si takový průzkum pro článek o homofobii a transfobii. Na tom, že zpochybňujete svou identitu z hlediska genderu, není pro okolí nic „normálního“. Přála bych si, aby bylo a aby se o tom přestalo pořád dokola mluvit. Obviňování lidí, jako jsem já, je důvod, proč se o tom mluvit musí. Proč bych o tom ale měla mluvit já, když to žiju?

Po pravdě řečeno, v knize jsem nic takového neplánovala. Začala jsem psát o Ali. Není náhoda, že jsem ji zvnějšku popsala tak, jak vypadám já. Ale ona pochopitelně není já, nemám například dvojče. Uvažovala jsem takhle: Holka, teď mě proveď Istanbulem a uvidíme, co se stane. Bylo mi jasné, že Ali je na holky, ale ne to, že ona není ona. Když se něco takového stane, musíte se vydat na cestu se svými postavami. Protože vy neurčujete, kým jsou vaše postavy, ony to řeknou vám. Když jsem si to uvědomila, řekla jsem si: Ale ne, co s tím budu dělat? Neměla bych napsat úplně jinou knihu jen o tom? Ale o to přece právě jde, nemůžete odstřihnout součást své identity. Uvažovala jsem o svých vlastních reakcích – proč se bojím to do toho románu začlenit? Není to jen jedno z dalších témat, je to součást hlavního tématu, tématu proměny.

Mluvíme o 21. století, o schopnosti říct: Já jsem transgender. Je to jen součást celkového obrazu, nic víc, nic méně. Není to středobod románu, není to ani to hlavní, co Ali předkládá svým rodičům a prarodičům. Změní svůj vzhled, ale to je všechno, nevedou se o tom žádné diskuse. V tomto bodě se to snažím udělat trochu normálnější. Lidé se vydávají na tuhle cestu z vlastního rozhodnutí a já bych si přála, aby je dovedla právě tam. Nepotřebují pomoc, potřebují jen, aby je okolí přijalo. Měla jsem ze setkání Ali s prarodiči velký strach. Ale prarodiče se zachovali skvěle, byli úplně v pohodě. A takhle to u mě funguje. Moje postavy se mi snaží něco sdělit.

V případě Antona, ústřední postavy, se tato neurčitá identita mění dokonce v identitu nulovou. On tam zkrátka není. Je příběh o tom, jak Ali hledá Antona, příběh o dobývání prostoru skrze touhu? Je to ozvuk touhy po nepřítomném, která byla důležitá pro romantismus?

Asi ano, smysl to dává… Záměrem ale bylo napsat poctu Shakespearovi. Moje oblíbená hra od něj je Večer tříkrálový a já ji považuji za velmi současnou. Shakespeare je vůbec velmi současný, a navíc je to jeden z prvních autorů, kteří píší o proměnách genderové identity, se všemi těmi přestrojeními a záměnami mužských a ženských postav. Zápletka této hry je podobná: sestra si oblékne šaty svého bratra­- dvojčete, který zmizel, odchází ho hledat do neznámé země a nachází ho právě díky těm šatům! Je to typicky shakespearovské a zároveň něco, co se mi stává skoro pokaždé, když jsem v Istanbulu, měním převleky, jména a pohlaví… Věděla jsem, že chci napsat příběh o dvojčatech, která se hledají. Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že mám někde dvojče, bratra, někoho, kdo ví, aniž bych mu musela věci vysvětlovat. To mě přitahuje na sourozencích­-dvojčatech, ale jinak je to něco, co skutečně máme všichni společné: touhu najít někoho, kdo by nám rozuměl beze slov. A to není nutně milostný příběh.

Byla jsem na Antona velmi zvědavá, zajímalo mě, zda vůbec existuje. Když dnes sedím se svými překladateli – což je vždycky zážitek, protože to jsou hnidopichové, kteří musejí znát každičký detail –, říkám jim: Tohle vám neřeknu. Protože otázka nestojí, zda Anton existuje, nebo ne. Otázka zní, zda jsme schopni najít v životě to, co hledáme.

Asi nebude náhoda, že se tento příběh o hledání a neustálém zpochybňování odehrává zrovna v Istanbulu, městě na hranici kontinentů…

Za tím je můj milostný příběh, má láska k Istanbulu. Začal před několika lety, v ro­­ce 2012, když jsem tam vyjela na rezidenční pobyt v Kulturní akademii Tarabya. V Istanbulu jsem zažila okamžik, kdy najednou máte před sebou všechno, co v životě potřebujete a chcete. Je to obrovské, fluidní město­-žena, kde všechna staletí existují současně vedle sebe. Různá náboženství, doby, názory na politiku i na soukromý život. Všechny možné jazyky na ulicích, barvy, hudba, jídlo, vůně, všechna ta exotika­… Přijela jsem tam v takzvaných zlatých letech, kdy Erdoğan uzavřel mír s Kurdy. Byl to vrchol doby tolerance. Istanbul byl mnohem víc cool než Berlín, klubová scéna doslova explodovala, z Berlína se létalo do Istanbulu na party. To jsem sice ještě nevěděla, ale romantizovala jsem si všechno tak, že jsem se rozhodla tam už zůstat napořád. A tak jsem zavolala bývalému manželovi a řekla mu, že už se nevrátím. Už nevím, jak vážně jsem to myslela, ale zůstala jsem tam až do chvíle, kdy jsem dostala nabídku mít v Berlíně vlastní scénu, Studio Я, a samozřejmě na takovou nabídku se neříká ne. Ale Istanbul mi chyběl jako milenka. V roce 2013 jsem se vrátila a přistála jsem přímo uprostřed protestů v parku Gezi. Když ve vztahu projdete obtížnými časy a bojujete bok po boku – tak se pak už nikdy neopustíte. O tom jsem chtěla napsat knihu a věnovat ji s láskou tomu městu. Nebylo to tedy tak nekoncepční, jak to v knize vypadá.

Když mluvíme o protestech v parku Gezi, zeptám se ještě na politickou tematiku, která je přítomná jak v románu, tak v činnosti Studia Я, kde jste byla uměleckou ředitelkou do roku 2015. Jaký je rozdíl ve zpracovávání politických otázek v literatuře a na scéně?

Jsou to dvě ruce jediného těla. Začala jsem psát pro divadlo právě proto, že jsem cítila, že divadlo je pro politickou tematiku místo jako stvořené – dá se tam sdílet prostor, interagovat s publikem, reagovat velmi rychle – když se něco semele, může to být na scéně takřka okamžitě, zatímco knihu nenapíšete dřív než za řadu měsíců… nebo byste aspoň neměl. První program na téma protestů v parku Gezi jsme uvedli hned v roce 2013. Divadlo pro mě znamená hlavně chápání prostoru, nejdůležitější je přítomnost těl na scéně i v hledišti. To je pro mě cesta, jak dostat na jeviště to, co chci, skrze kritiku toho, co nechci. Tohle velmi dobře fungovalo ve Studiu Я, tam jsem vlastně nedělala v pravém slova smyslu divadelní scénu.

Byla jsem přesvědčená, že nikdy nenapíšu román nebo básně. Ne proto, že by byly apolitické – existuje spousta politicky angažované literatury –, ale hlavní je, že je to intimní proces. Do své knihy se musíte zamilovat. Po dvanácti letech v divadle jsem začínala mít pocit, že nejsem dost dobrá, protože jsem ho nedokázala opustit, ale zároveň jsem si myslela, že na takový intimní vztah není ten pravý čas. Naštěstí jsem neměla na vybranou, prostě jsem začala psát, protože jsem byla zamilovaná do Istanbulu. Když jsem Mimo sebe dopsala, říkala jsem si: Dobrá, kniha je hotová, tak ji odložím stranou a vrátím se zpátky do divadla. Vůbec jsem netušila, jaký je vydání knihy politický čin. Vlastní psaní je úplně jiné než divadlo, jsou to přímo protiklady. Propagace knihy je však něco, co má k divadlu velmi blízko.

Taková performance­…

Přesně tak. Najednou sdílíte čas a prostor s obecenstvem. Já nejsem herečka, pohybovala jsem se za scénou. A najednou jsem byla na scéně a vůbec se mi to nelíbilo. Ale pak jsem si uvědomila, že mohu řídit diskusi a nemusíme mluvit jen o umění a o mém migrantském původu. Byla to neuvěřitelná zkušenost. Po celý jeden rok jsem vlastně konečně poznávala svou zemi. Vždyť co vlastně známe z Německa? Berlín a dálnice? Jezdila jsem i do těch nejmenších městeček na severu i na jihu. Strašně jsem se bála. První město, kam mě pozvali na čtení, byly Drážďany, bašta AfD, a to přesně den poté, co byla AfD zvolena do parlamentu. Bylo to děsivé, ale řekla jsem: Ano, samozřejmě, že jedu! Protože spolu musíme mluvit. Moje kniha, jak se zdá, provokuje lidi, aby mluvili o politice, a ne jen k otázkám typu „Jak jste se cítila při psaní?“.

Takže přechod od divadla k románu nebyl motivovaný pokusem napravit postdramatické rozpojení scény a textu? Teď žertuji, ale…

Ne, ta otázka je v jádru dost podstatná. To nejsou oddělené entity. Žádný umělec nemá k dispozici jen jeden způsob vyjádření. Když chce něco sdělit, je součástí jeho úkolu hledat výrazové formáty, které budou nejlépe vyhovovat obsahu. To neplatí jen pro sdělení politické. Všechno, co bylo kolektivně napsáno ve Studiu Я, se nějak stalo součástí této knihy. Studio se nazývá písmenem ruské abecedy, které zároveň označuje zájmeno já. To, co se o tom písmenu říká na konci knihy, je také skrytá dedikace studiu.

Studio Я má přímo na svých webových stránkách v úvodním textu zmíněny dva pojmy – „post­-national“ a „queer“. To jsou dvě témata, kolem nichž se točil i náš rozhovor. Vypadá to, že vás doprovázejí v celé vaší práci.

Já myslím, že mě dokonce definují. Studio Я je součástí státem zřizovaného divadla, což znamená, že pracuji s veřejnými penězi a že mluvíme k veřejnosti. Ne sami k sobě. Uvažovala jsem takto: Berlín má dost prostoru pro queer scénu a naším úkolem není k těm místům prostě přidat další. Ptala jsem se: Jak zařídíme, aby se marginalizovaní lidé dostali mimo prostory, kam se chodí přes vnitřní dvory domů v Kreuzbergu? A odpověděla jsem si: Přivedeme je do státního divadla. Přímo do centra města, za rohem bydlí Angela Merkelová, kolem jsou nejslavnější berlínská muzea. Věděla jsem, že musíme nabídnout velmi dobrý koncept, abychom lidi na okraji učinili viditelnými. A funguje to ne proto, že bychom je někde museli hledat: my jsme oni. Nikdy jsem nevěřila, že divadlo by mělo hledat migranty, lidi s queer, postnárodní identitou, lidi jiných ras a podobně. Jestliže jste sám součástí něčeho, hledáte to, co vás bude znásobovat. Když si pozvete jednoho migranta nebo jednu ženu tam, kde je zbytek společnosti mužský, všichni budou cítit, že to je podfuk.

Mohu však s radostí říct, že to, co jsme udělali v Gorki Theater, úplně rozpohybovalo celou německou divadelní scénu. Některé to vyprovokovalo k prohlášením: My taky chceme migranty. Přitom vůbec netušili, o čem to mluví. Pro obecenstvo to je určitě dobré, když vidí na jevišti jiné tváře. Je to osvěžující. Moc nevěřím v kopírování postmigrantského stylu na divadle. A koneckonců si myslím, že dokud jsou na scéně i v zákulisí jen takzvaní biologičtí Němci, věci se mění velmi pomalu. Ale i to už nám řekla Hannah Arendtová. Věci se mění strašně pomalu. Je to cvičení v trpělivosti.