Highlighty festivalu Tanec Praha

Letošní ročník mezinárodního festivalu Tanec Praha představil v průběhu tří týdnů v hlavním programu čtrnáct zahraničních děl – vedle štědrého zahraničního i domácího programu pro regiony. Byla uvedena i čtyři díla domácího původu, která už prošla kritickým průvanem. Zaměřím se zde proto na novou zahraniční tvorbu; na to nejzajímavější, nej­originálnější z ní. Želízka v ohni měly v programu Belgie, Francie, Ghana, Chorvatsko, Indonésie, Itálie, Izrael, Jižní Korea, Madagaskar, Polsko, Rakousko a Švýcarsko.

Postmoderní laissez faire

Festival zahajovalo Let Me Change Your Name korejské choreografické hvězdy Eun­-Me Ahn. Tu v Praze už známe; vloni v rámci stejné události na sebe strhlo pozornost její představení Dancing Grandmothers a jeho představitelky – korejské babičky. Letošní kus má standardní profesionální obsazení, tančí členové souboru Eun­-Me Ahn a na scéně se krátce objeví i sama choreografka. Nebudu dlouho odkládat konstatování, že Let Me Change Your Name je jasnou odpovědí na otázku, zda a jak se může postmodernismus projevovat v tanci. Choreografie komunikuje s diváky nezáludnými a spolehlivými triky – plakátovou výtvarností, kolportážní barevností, bezstarostným humorem, nenuceností, okázalou neambiciózností, tanečními gagy, sebeironií, na lékárnických vážkách dávkovanou nahotou. Představení žene celkem prvoplánový a euforizující rytmus, který bez oddechu tepe. V rychlém sledu se na scéně střídají variace šesti brilantních tanečníků – ve dvojicích, trojicích, větších skupinách. Choreograf­ka se vyhnula obligátním dámsko­-pánským vztahům, role pohlaví se proměňuje, vyměňuje. Ve zvedačkách nosí ženy muže i naopak, tančící jsou bez ohledu na pohlaví navlečeni do ženských šatů křiklavých barev (případně svlečeni do bílých spodků, nahoře bez). Ztřeštěná akce se děje na pozadí čistě bílého, klidného prostoru.

V postmoderním laissez faire je divák ušetřen jakékoli zatěžkávající exprese; vše na scéně je jakoby dílem náhody, tanečníci jsou v ustavičném údivu nad průběhem svých setkání. Jejich pohybu vládne filosofie: „Nestačí jenom být, je potřeba se také jevit!“ Exhibují životní postoj „hic et nunc“, vyzývají k prožití okamžiku. Hrají také vysloveně „na publikum“, říkají si o jeho okamžitou odezvu. Choreografie je komponována jako pestrobarevný obraz ustavičných permutací a variací lidských skupin a jejich nekonečných možností (P(6) = 6! = 720). Skládá se z obligátních i provokujících gagů.

Vedle expertního tance nechává choreografka působit samotnou tělesnost tanečníků. Pod kostýmy zahlédnutá nahota neútočí a neprovokuje, je spíše půvabná, nenucená, taková „en passant“.

V představení se objevila i sama choreograf­ka. Představovala jsem si ji – podle všeho, co jsem o její tvorbě věděla – jako mladou, dynamickou a trochu zlomyslnou dívku. Nikoli, jde o dámu určitého věku, ne však usedlou, trochu punk – má mnišsky vyholené vlasy, nosí dlouhé šaty a sebeironií na jevišti se vyrovná svým mladým tanečníkům.

Představení je nabité obtížnostními prvky; kromě zvedaček v nejrůznějších kombinacích pohlaví je tu plno poloakrobatických prvků, frekventovaných skoků s následnými pády. Na nějakou čistotu stylu se nehledí, hledá se vtip, efekt, gag, taneční anekdota.

Obsedantně­-kompulzivní láska

Poprvé jsme naproti tomu v Praze zažili nejsledovanější izraelskou choreografku Sharon Eyal, která uvedla dílo OCD Love (OCD ve ­smyslu obsedantně­-kompulzivní porucha). Patří mezi nejsledovanější izraelské choreografy, vzešla ze souboru Batsheva ­Dance Company Ohada Naharina a v roce 2013 založila s ­Gaiem Beharem vlastní soubor pod názvem L­-E­-V. Velmi rychle si získala mezinárodní renomé. Její choreografie obsahuje všechno, co obdivujeme na izraelském tanci – jeho upřímnou tělesnost, nitky narace, které se samovolně vynořují, aniž zatěžují, kontaktnost, naléhavost sdělení bez sentimentu, absenci genderových klišé.

Jako klišé se nicméně jeví téma – totiž pokládat lásku za diagnózu. Choreografka však pro toto tvrzení nachází nové a originální důkazy, prapodivné milostné kombinace, groteskní třasy a zábavné zvrhlosti. Vlastně z toho vyplývá, že možná i tanec sám je diagnóza – další otřepaná pravda. Tanečníci předvádějí vyšinuté tance, jako by ztratili rozum i stud, navzájem se bez cavyků prozkoumávají, ohledávají – jako by jim do cesty přišel v podobě tanečního partnera prapodivný tvor, fantastické zvíře. A propadají milostnému záchvatu, zvětšenému lupou choreografčina vidění.

Skupina šesti tanečníků se zmnožovala divákům před očima – tolik energie vyzařovala jejich těla. Taneční styl Izraelců je naprosto osvobozený, téměř jako by šlo o improvizaci. Za pozornost stojí především pohyb tanečnic. Jsou velmi ženské tím, že se o to nesnaží. Naopak se nebojí být silové, asertivní, skoro neurvalé. Jsou pro ně charakteristická široká – téměř nestoudná – pliés. Rukopis choreografky je jednoznačně čitelný. Nese obecné rysy současného izraelského tance a vliv Ohada Naharina. Ale Sharon Eyal má možná – paradoxně – ještě silovější styl. Hudba (Ori Lichtik) dotírá a žene tanečníky svou stereo­typností, nic však nenapovídá, nesugeruje. Nesnímá z nich tíhu povinnosti vytvořit náladu, naznačit téma, udržet drive. To byla skutečná Událost sezóny.

Mrtvý bod v pohybu

Francouzský umělec Yoann Bourgeois ve spolupráci s partnerkou Marie Vaudin před­vedl na dvou stanovištích bílé haly Veletržního paláce velice specifický pohybový experiment Tentative approaches to a point of suspension (Zkusmé přístupy k otázce mrtvého bodu). V tomto představení šlo totiž o hledání mrtvého bodu v pohybu, a to za ztížených podmínek. V prvém případě na otáčejícím se dřevěném plateau, v druhém na dřevěném schodišti s měkkým doskočištěm pro pády. Diváci posedávali a postávali kolem, přemísťovali se halou. Takzvaný mrtvý bod je krátký okamžik změněného stavu vědomí, závrati ve vrcholné pozici před hrozícím následujícím pádem. Oba tanečníci se opakovaně vystavovali těmto krajním momentům. Marie Vodin se pohybovala na jevišti otáčející se dřevěné desky, čelila fyzikálním silám, riskovala v magickém soustředění opovážlivé náklony hrozící pádem, hledajíc momenty mrtvého bodu. Scénu uzavřela vsedě s partnerem naproti sobě u stolu za stálého otáčení dřevěného jeviště – jako by jen v závrati našli klid.

Okázalejší mužskou variantu koketování s mrtvým bodem předvedl Yoann Bourgeois na dřevěném schodišti, na které znovu a znovu stoupal, riskoval pád do žíněnky, a opakovaně si tak vychutnával onen malý okamžik závrati.

Letošní ročník festivalu Tanec Praha se neobvykle rozkročil; zahrnoval tři kontinenty – Evropu, Afriku a Asii od Blízkého východu přes Indonésii až po Dálný východ. Pro jeho repertoár jsou charakteristické průzkumné přístupy, ať už karikaturně psychologizující, sebeanalyzující či experimentálně­-fyzikální, zároveň ale činí z diváků svědky procesu(re)definice tance v intencích postmodernismu.

Autorka je taneční publicistka.