Zřejmě se bez velkého rozmýšlení shodneme, že jedním z úkolů současného člověka je bránit se všeprostupujícímu cynismu, kterým maskujeme lhostejnost v předvečer konce. A zrovna tak se shodneme, že slovo „úkol“ zní podezřele, povýšeně, historicky nepatřičně. Ale co když se tak jen brání cynismus v nás, rozbředlé vědomí unavené nekonečnými rozklady o hodnotách a šikanované kopami teorií, „jak co dělat“? V záchvatu zkratkovité naděje sáhneme po knihách-stanoviskách, jejichž četba umožňuje spatřit vlak našeho života z peronu. Jakkoli sebeklamné je tohle počínání, je vždycky oblažující číst básně prosté delikátní nesmyslnosti i hluché banality, které na nás širokou radlicí hrne současná básnická produkce futrovaná egománií.
Takové ukročení stranou do dnes už bájného hájemství jasných stanovisek skýtá sbírka Jana Doliny (alias Františka Taubitze) nazvaná s bezelstně údernou symbolikou Pět cípů. Polopatické rýmovačky o společensko-politické situaci světa kolem roku 1935 autor rozdal takřka rovným dílem do tří oddílů, jimiž vyměřil svůj básnický obzor – „doma“ (rozuměj: dění v meziválečném Československu), „tam“ (dění ve světě) a „člověk“ (problémy z předchozích oddílů viděné očima jednotlivce a jejich řešení v následování sovětského komunismu). Píšu názvy oddílů záměrně s malými písmeny, jako to dělá básník, který tak dokonce, vedle proklamovaného zrovnoprávnění ras a tříd, zrovnoprávňuje i slova, bez ohledu na počátky vět, jména či názvy. V celé sbírce, počínaje obálkou a konče tiráží, nenajdete jedinou majuskuli!
Se slovy Dolina zachází jako s herními kameny diskrétně vyznačujícími vlivy a hodnoty na mapě světové spravedlnosti. Je fascinující, jak neproblematicky se tu zachází s politickým slovníkem, který přímočaře označuje navenek všem srozumitelnou skutečnost. Kupříkladu v básni „černošská ukolébavka“ matka konejší robě, aby klidně spalo, neb ještě neví, co je to kapitalismus. Není to pouze blbé, je to rovněž půvabné. Pojmenování ztratila velmi málo ze své bezprostřednosti – „nevíš nic, můj hošku milý,/ že ti mámu znásilnili/ chlapi od s. a./ a pak jako horda katů/ umučili tvého tátu/ s divokostí psa“ (německá ukolébavka).
Všelidská rovnost je sice ústředním předpokladem sbírky, ale pro všechny zdaleka neplatí (báseň „rabi se honí za raby“). Tradiční nepřátelé proletářů jsou pojmenováni s touž rytmickou názorností, s jakou dal autor vyznačit pasáže „parlamentním výnosem imunisované“ a pasáže „parlamentní censurou konfiskované“. Dolinův záběr je široký: „zde cpe se klidně na wall street/ americký parasit“, zato „nad oasou, kde minaret/ rozkošný vrhá stín,/ allaha, ráj i tento svět/ velebí muezzin“. Také Afroameričan je tu kladnou figurou, třebaže se důsledně zove „negr“. S cenzurou to zřejmě nebylo tak žhavé. Pánové v parlamentu nechali vypustit místa vztahující se k domácí scéně (vesměs výpady proti církvi a státu), ale odsudky nacistů, imperialistů, gardistů, cizineckých legií a jiných agresorů ponechali – hádám, že s nemalým zadostiučiněním.
Jan Dolina: Pět cípů. Jan Dolina [vlastním nákladem], Čimice 1935.