Matěj Hnědý

V roce 1953 jste takto mohli slyšet mluvit jen jediného člověka, a pokud jste nevěděli, proč to dělá, mohli byste ho snadno považovat za blázna, o komunistech mluvil v minulém čase a o agrárnících v čase přítomném. Někdy bylo z jeho hlasu cítit nostalgii, když po povzdechnutí, ukončeném protáhlým „ehee“, začal vysvětlovat, jak před lety, „za časů komunistů“, když byl ještě při síle, docházel do práce pěšky, do města z jeho vesnice, vzdálené asi deset kilometrů. Teď se ale strejda Zacornea, jak mu říkali všichni, spokojoval s tím, že si nechal svůj hřbet i se všemi šedesáti křížky na něm vozit autobusem. Nevzdal se však svého jediného zaměstnání, které měl snad odjakživa, totiž zaměstnání dozorce v galacké věznici. A právě v tomto zaměstnání se nacházelo také vysvětlení pro jeho natolik zvláštní pohled na historii. Protože „za komunistů“ pro strejdu Zacorneu byla doba, kdy hlídal komunistické agitátory, stávkaře nebo sabotéry, tedy doba před válkou. Mezi nimi i Gheorghe Apostola, kterého střežil osobně a jehož současnou funkcí prvního místopředsedy rady ministrů se teď pyšnil, jako by se on sám podílel na jeho politickém vzestupu, ačkoliv Apostol, uvězněný pro své komunistické aktivity, byl v galacké věznici jen přechodně cestou do vězení v Doftaně. A po válce tak zase pro strejdu Zacorneu začaly „časy agrárníků“. Už se ani neobtěžoval rozdělovat současné vězně podle jejich politické příslušnosti, takže ať už měl pod dohledem bývalé členy Národní strany caranistické, liberály nebo příslušníky legionářského hnutí, byli to pro něj všechno agrárníci. A v jejich čele si uchovával vzpomínky na Iulia Mania a Iona Mihalacheho, které na rozdíl od Gheorghe Apostola poznal opravdu dobře, protože zde byli uvězněni na dlouhou dobu. Známostmi s bývalými vůdci caranistické strany se ale nemohl moc chlubit, protože časy tomu zrovna nepřály, takže se naučil nechávat si pro sebe slova, která by o nich mohl říci.

Strejda Zacornea, vytvářející si svou vlastní historii, časům vzdoroval, a to jen tak, že se naučil být tvrdý ke „spodině“, oblečené v hrubých hadrech, kterou střežil. Coby dozorce ve věznici, navíc takové, jako byla ta galacká, jež si získala mezi všemi rumunskými kriminály neblahý věhlas, který ještě vzrostl, když se do jejího vedení dostal kapitán Nicolae Maromet, musel být tvrdý. Nedělat vůbec žádné ústupky. Aby si nikdo z těch lotrů, co jsou tu zavření, nic nedovolil. Koneckonců se všemi těmi lety, která tížila jeho tělo, strejda Zacornea věděl, jak zachovávat vládnoucí linii. Vedení věznice ho mohlo uvádět jako příklad serióznosti – a často to také dělalo. Nikdo nebyl schopnější srovnat a ukáznit dav vězňů než starý dozorce. Takřka pokaždé, když někdo z vedení nebo i jiný dozorce viděl strej­du Zacorneu, jak se zaobírá nějakou skupinou trestanců, nemohl si nevšimnout tvrdosti a ráznosti, se kterou plnil své povinnosti. Dozorce rozdával zleva i zprava hlučné nadávky a nedovoloval ani sebemenší povolení kázně. „Ty grázle, udělám z tebe mastný flek, jestli ještě vyjdeš z řady,“ hulákal stařec a dotyčný trestanec, který z nepozornosti udělal krok stranou, se zase rychle začlenil do dokonale rovné řady, kterou strejda Zacornea hlídal. „Zasraný červe, nezasloužíš si, aby ti lid dával najíst, jestli nesplníš normu! Zdechneš hlady, kriple, když se trochu nepohneš!“ bylo slyšet řev dozorce a vězeň, který se kupříkladu pokoušel narovnat si unavená záda, se rychle zase sehnul a pilně pracoval. Strejda Zacornea znal ty nejošklivější nadávky, strejda Zacornea s lehkostí vyslovoval ponižující slova, grázl, kripl, červ, ale i jiná, která stála za to, aby si je osvojili všichni dozorci, špína, odpad, onuce, svině, lotr, strejda Zacornea zdvihal pěst a s očima lezoucíma z důlků vyhrožoval tak, jak by to nikdo jiný nedokázal. Strejda Zacornea byl beze všech pochyb vzorný dozorce. Proto byl také velmi oceňován vedením a velmi oceňován kolegy.

Oceňován vedením a kolegy, a zároveň – na druhou stranu – skutečně milován vězni. A to proto, že je sice strašil nadávkami, výhrůžkami a záplavou hrubých slov, když se okolo nacházel nějaký pozorovatel, ale ihned poté, co se dotyčný vzdálil, nabyla dozorcova tvář, zkřivená nenávistí, zase rychle rysů obyčejného starého muže, obočí se mu omluvně nadzdvihlo, rty se mu prohnuly do úsměvu a z úst, která jen chvilinku předtím sloužila ke strašlivému řvaní, vycházela šeptem slova, která se nejčastěji těžkopádně poskládala do nějakého vtipu o tom, co se právě stalo. Hrozný strach, který ovládal skupinu, stejně rychle roztál v zadržovaném smíchu trestanců a čas od času bylo slyšet něčí tlumený hlas, jak pochvalně komentuje celé představení: „Strejdo Zacorneo, dneska to bylo teda dobrý, to s tím lidem a jídlem se mi líbilo!“ nebo „Ale no tak, strejdo Zacorneo, ty nás jednou zničíš! Odkud bereš všechny ty nadávky?“

A nejen proto ho vězni milovali. Zejména ti, kteří pocházeli z okolí Galace, měli důvod mít strejdu Zacorneu rádi, protože byl jediný, kdo jim mohl dát nějaké zprávy o jejich rodinách. Méně často, když k tomu měl příležitost, starý bachař pašoval do věznice balíčky s jídlem pro vězně, kteří byli z okolí, a ti se o ně dělili s těmi méně šťastnými ze všech koutů země. Ti, co kouřili, byli svému dozorci zase vděční za cigarety, které jim podstrkoval. Někteří z trestanců, kteří onemocněli v této věznici, jež neměla svého lékaře, se mohli těšit ze sulfamidu, proneseného za zdi vězení strej­dou Zacorneou. Všichni měli koneckonců důvod mít starého dozorce rádi, aspoň proto, že jim vždy dopřával potřebnou dávku svobody: četl pro ně noviny a poslouchal rádio, aby jim druhý den přinesl zprávy, které se vězni jinak dozvídali jen stěží nebo vůbec ne.

Během prvních měsíců strávených za zdmi galacké věznice, kdy se ze strachu, aby se z nějaké temné místnosti nezačal rozléhat zvuk akordeonu, nespřátelil dokonce ani se spoluobyvateli své cely, sblížil se Bruno Matei s tímto dozorcem. Sblížení ulehčil zvyk, pro který byl jinak strejda Zacornea známý mezi všemi vězni. Někdy, když vycházeli pracovat do zahrady nebo i dál, na břeh Dunaje, na sklizeň rákosí, se stařec posadil poblíž vězňů na nějaké místo, odkud je mohl zároveň všechny vidět, zároveň byl však daleko od všech ostatních dozorců, a modeloval obličeje nebo i celé postavy z hlíny. Na tuto starcovu činnost pohlíželo shovívavě dokonce i vedení věznice, neboť jeho zásluhy v ostatních ohledech byly natolik dostatečné, aby se mu mohla prominout tahle potrhlost, jak soudili. Tím spíše, že potrhlost nesnižovala jeho pozornost a že se nikdy pod jeho dozorem neodehrál žádný významnější incident. A ty méně významné byly vždy bez velkých cavyků hned vyřešeny.

Hliněné figurky strejdy Zacorney, které Bruno nemohl nevidět, představovaly námět prvních rozhovorů mezi nimi, odehrávajících se tehdy, když je nikdo jiný nemohl vidět. Jednoho dne, když sklízeli v zahradě věznice rajčata, se Bruno zeptal, zda dozorce dělá ty hliněné panáčky pro vnoučata, a připadalo mu, že odpověď na sobě nese tíhu spousty ukrývaných pocitů, ačkoliv byla vyřčena s jasností.

„Ne, ty dělám jen tak pro sebe. Abych taky trochu zabil čas. Protože tamten nahoře mi nedal ani syny, ani dcery, takže kde bych vzal vnoučata.“

A pak, protože hrozilo, že rozhovor tím skončí, což Bruno nechtěl, tím spíš, že to byla jedna z těch mála příležitostí, kdy se okolo nenacházely žádné zvědavé oči, pověděl dozorci o keramických figurkách ze starého Egypta, které se těm Zacorneovým podobaly, ale lišily se tím, že se skládaly z více částí, spojených klouby. Dozorce hovor zaujal, protože neznal Egypt jinak než z Bible, takže neměl zrovna často příležitost si o této daleké zemi popovídat, a tak zatímco rajčata postupně plnila koš, Bruno trousil svá slova mezi zuby skloněný nad prací a zastavoval se jen tehdy, když se potřeboval narovnat a naznačit rukama, jak některá z těch starobylých loutek, ať už byla vyrobena z pálené hlíny či ze dřeva, nabývala nejen formy, ale i života ve starodávných rituá­lech. To byl jejich první rozhovor.

Druhý se odehrál později, asi tak po dvou týdnech, opět během práce na zahradě, kdy strejda Zacornea přišel k Brunovi a poté, co se chvíli drbal na hlavě a přemýšlel, jak začít, se zeptal, jestli mu Bruno může ukázat, jak se vyrábějí ty pohyblivé loutky, o kterých mu vyprávěl. Nejde prý o nic jiného, než že už má plný dům němých figurek, které tam stojí jako nějaké bibeloty, a ta jeho bába by mu je třeba konečně mohla přestat vyhazovat na hnojiště za stodolou pokaždé, když se při úklidu naštve, kdyby viděla, že by mohly být dobré i k něčemu jinému, třeba jako hračky, jak mu popisoval Bruno. Nakonec, protože i jemu připadalo, že takové vysvětlení není úplně dostačující, pokrčil rameny a pronesl:

„Já vyrábím trpaslíky, abych řekl pravdu. Víš, co to je, takový trpaslík?“

Bruno pomyslel na trpaslíky z pohádek, protože nic jiného ho v tu chvíli nenapadlo.

„Moji trpaslíci jsou z pálené hlíny, kterou pak pomaluju. Trochu si tak přivydělávám,“ přiznal jakoby s trochou studu v hlase strejda Zacornea. „Ale fakt je, že v téhle době o trpaslíky nikdo moc nestojí. A víš, na co jsem myslel po tom, co jsem s tebou mluvil? Ta moje bába nemá žádný důchod, protože nepracovala ani dřív a teď už vůbec ne, na stará kolena. No, a brzy pošlou i mě na odpočinek, protože už na to mám roky. Proti odpočinku bych nic neměl, ale důchod je moc malý. A trpaslíci, jak jsem říkal, nejdou na odbyt. Čas od času přijde někdo, kdo si koupí trpaslíka za dvě flašky vína, aby mu v zelí plašil zajíce, a jindy zase někdo, kdo mi dá pár drobných, aby si trpaslíka postavil na zápraží. Ale to se nestává často. A tys mi tuhle povídal, že bych mohl takhle vyrábět i ty pohyblivé hračky, jako byly ty z Egypta. Takže jsem si pomyslel, že když je mohli vyrábět tehdy před dávnými časy, tak proč bych to nedokázal i já teď? Možná si tím přilepším k důchodu; tím líp. No, a proto jsem si řekl, že za zeptání nic nedám: mohl bys mě to naučit?“

Bruno se široce usmál a přisvědčil, jenom tak pro radost ze samého povídání, aniž by za to něco chtěl výměnou. A než na něj začal strejda Zacornea, zčistajasna proměněný příchodem kolegy bachaře, řvát jako nějaká pekelná kreatura a vyhrožovat mu bitím, stihl mu Bruno pro začátek povědět, že by bylo záhodno, kdyby si našel kus mladého dřeva, protože ty nejpůvabnější a nejsvobodněji se pohybující loutky se nevyrábějí z pálené hlíny.

***

Galacká věznice, která se nacházela v severní části města na Trajánově ulici, dva kilometry od nádraží, byla obklopená dvěma řadami zdí, z nichž každá byla tlustá skoro metr a vysoká čtyři metry. Vnější zeď, která se táhla po obvodu více než šesti set metrů, byla pro všechny zvenčí zvýrazněná žárovkami, které se nacházely v rozestupu padesáti metrů, a nad ní se tyčilo ještě několik reflektorů, tentokrát obrácených dovnitř. Mezi touto zdí a tou vnitřní, téměř identickou, protékala řeka ostnatého drátu, která se ve vlnách zvedala takřka k okrajům kamenných zdí. Avšak ani tehdy, kdy sem Bruno Matei přijel, ani po celou dobu jeho uvěznění tady se neměl jak dozvědět o těchto věcech. To, co bylo vidět z nitra věznice, bylo příliš málo, aby si mohl udělat obrázek o místě, na němž se nacházel. Takže – uvědomil si sám během prvních dnů po změně místa uvěznění, kdy ho ještě ani nenechali opustit celu, aby mohl být poslán na práci – se mohl nacházet v Galaci stejně dobře, jako by mohl být znovu na Zbrojničním vršku v Bukurešti nebo na kterémkoliv jiném vršku či v kterémkoliv údolí, na jakémkoliv místě v Rumunsku. Možná jen budova sovětské vojenské jednotky na severovýchod od zdí věznice, do které někteří vězni občas docházeli, aby tu pod dozorem vykonávali nejrůznější hospodářské práce, na které Sověti zřejmě neměli dostatečný personál, mu dávala na srozuměnou, že tady je nepřítel blíže a je pozornější než v ostatních věznicích, kterými prošel. Tedy v případě, že opravdovým nepřítelem je ten, koho za něj považuje, ten, který i bez svého Vůdce, jenž nedávno zemřel, byl nadále netečný vůči fámám, jež začaly kolovat mezi trestanci a dávaly volný průchod představám o amerických vojácích osvobozujících je z kriminálu.

Pokud bylo umístění věznice Brunovi neznámé, s malým světem uvnitř se seznámil brzy, už v prvních měsících. Dvouposchoďová budova samovazby měla tvar podkovy. Na každém poschodí bylo, jak se měl nově příchozí dozvědět, třicet těsných cel, které byly ale jen zřídka obývány pouze jedním člověkem, někdy se v nich tísnili tři, nebo dokonce čtyři vězni. Bruno byl umístěn do jedné z takových cel, plné prasklin v betonu, z nichž ta největší zřetelně klesala od stropu po stěnách dolů – praskliny stále ještě po třinácti letech připomínaly velké zemětřesení z listopadu čtyřicátého roku, jak Brunovi později vysvětlil strejda Zacornea. Dusná místnůstka v prvním patře budovy samovazby byla jako pec, jak měl brzy pocítit na vlastní kůži, a měla jen malinký zamřížovaný otvor až nahoře u stropu, který jemu a dalším třem spoluvězňům poskytoval příliš málo vzduchu. Ještě hůř se vězni potili v noci, protože pro čtyři lidi nebyla v cele víc než dvě lůžka nad sebou, takže spánek, v němž se lepili jeden na druhého, byl ještě únavnější než práce. Za dnů, kdy nevycházeli za prací, se střídali v posteli, kde se jeden po druhém rozvalili s údy co nejdále od těla na slamník a dávali si přitom pozor, aby se nedotýkali železných okrajů postele, protože ty, aby utrpení bylo ještě větší, rozpalovalo těch několik slunečních paprsků, jež dovnitř pronikaly zamřížovaným světlíkem, takže pokaždé, když se jich někdo z nich dotkl, pot pokrývající jeho kůži zasyčel a ostatní strnuli v očekávání tlumeného výkřiku nepozorného kolegy. Dokonce ani betonová podlaha nenabízela během těch horoucích letních dnů pražádnou úlevu alespoň chodidlům. Všechno tu bylo rozpálené, oni sami byli rozpálení a pro Bruna, který byl sice na horko zvyklý z Poloostrova, kde však aspoň velký otevřený prostor společné cely umožňoval cirkulaci vzduchu, bylo utrpení plic tady takřka nesnesitelné.

Protože tu panovaly takové podmínky, znamenal neustálý pracovní program pro Bruna hlavně během letních měsíců vysvobození, které přicházelo pokaždé, když některý dozorce otevřel kovové dveře cely, a končilo večer, kdy se museli nevyhnutelně vrátit do cel. Bylo tomu tak tím spíš, že na rozdíl od Poloostrova, kde se práce postupně proměňovala v jednotvárnou dřinu, nenabízející nic jiného než příval nadávek a někdy i ran a řezavý kamenný prach, který se neustále vznášel ve vzduchu, tady byli vězni přidělováni na nejrůznější práce v závislosti na momentálních potřebách v zemědělství. První Brunovy cesty za prací vedly na mlácení kukuřice. Potom sbíral rajčata a sklízel hrách. Kvůli sklizni ječmene opustil zahradu spolu s davem dalších trestanců, střeženým ještě lépe než obvykle dozorci s odjištěnými zbraněmi, a vyšel na pole, které se před ním táhlo jakoby do nekonečna. Cítil zdi vyznačené hlavněmi pušek stejně jasně, jako tomu bylo na Poloostrově. Ale práce mu díky své různorodosti dodávala jakési uspokojení. Po své počáteční radosti se měl brzy dozvědět, že jinak není o nic lehčí, svým způsobem byla ještě těžší, protože zemědělství vyžaduje, aby člověk byl neustále sehnutý, aby tahal nohy za sebou, aby hrbil záda pod tíhou hodin a cítil, jak každá další chvilka má váhu kamene. A pokud venkovan může tyhle nashromážděné chvilky čas od času setřást ze zad, narovnat si páteř a setřepat ze sebe tíhu, pro trestance, proměněného zde v Galaci ve venkovana, byla vzpřímená poloha privilegiem, udělovaným jen tehdy, pokud nutnost vykonání fyzické potřeby nedovolovala další odklad. To bylo jediné řešení, ke kterému se uchylovali mnozí z nich, ačkoliv po pravdě řečeno ta troška vody, kterou dostávali, v kombinaci s vedrem, v jakém pracovali, nikdy nedávala vzniknout příliš velkému tlaku v jejich močových měchýřích.

To bylo také řešení, které objevili Bruno se strejdou Zacorneou, protože prosby toho druhého, proměněného na stará kolena v pilného učedníka, měly za následek lekce výroby a ovládání loutky, která už by nebyla chromá jako obarvený trpaslík, ale mohla by hýbat údy, osvobozenými od strnulosti. Pro dozorce, jemuž zde, na poli, nebylo při hlídání vězňů – kteří mohli být nebezpečnější než kdy předtím, protože charakter jimi vykonávané zemědělské práce jim dával do ruky potenciál­ní zbraň, srp – dovoleno rozptylovat se prací na svých figurkách, bylo hledání chvilek, kdy by mohl podle Brunových pokynů pracovat na dřevěné loutce, v následujících týdnech prioritou.

Pracoval doma. Avšak vězeň, se kterým se v poslední době tolik sblížil a kterému čím dál tím více důvěřoval, jak tak poslouchal vše, co mu vyprávěl tichým a rozhodným hlasem, mu sdělil, že největší pozornost musí věnovat těžištím loutky, dokonce větší než tvarům vyřezaným ze dřeva a kráse figurky. „Na kráse nezáleží,“ řekl mu Bruno během jednoho z rozhovorů, „loutka nabývá krásy pohybem a pohyb může dobře vykonávat jenom tehdy, pokud jsou těžiště dokonale umístěná.“ To byla pro strejdu Zacorneu slova těžce srozumitelná, stejně jako slova vesnického učitele, s nímž se někdy potkával v hospodě za večerů příliš jasných na to, aby je mohl strávit doma, a s nímž si rád povídal, ačkoliv to nejčastěji dopadalo tak, že učitel mluvil a starý tvůrce trpaslíků se spokojoval s nasloucháním.

Loutku vyráběl úd po údu doma, a pak přinášel vysochané části do vězení a s trémou očekával Brunův verdikt. Někdy se mu ani jednou za celý den nepodařilo zůstat s ním sám. Jindy poté, co vězeň dlouho potěžkával kus vytvarovaného dřeva a stavěl ho do různých rovnovážných poloh, nakonec nevěděl, co říct. Ano, uznával Bruno, vypadá dobře sestrojená, ale dokud neuvidí celek, dokud si nevyjasní, jak se všechno k sobě navzájem hodí, nemůže si být jistý, že figurka je dokonalá. To strejdu Zacorneu, ve kterém celý tento proces, „projekt“, jak to začal nazývat v rozhovorech s Brunem, probouzel určitý druh vášně, kterou nechápal, ale zato se jí zabýval víc než všemi trpaslíky, které kdy vytvořil, vždycky zarmoutilo, protože pro něj bylo velmi těžké pronést do věznice všechny části loutky najednou, aby je Bruno mohl posoudit.

Okamžiky, kdy jejich rozhovory mohly probíhat, se odehrávaly nejčastěji v rákosí na břehu Dunaje, kde vězni obvykle, pokud nebyli na zahradě či na poli, vykonávali opravdovou trestaneckou práci. Protože rákos se dal sklízet skoro po celý rok, v případě potřeby dokonce i v zimě, výpravy do rákosí byly náplní všech dnů, kdy práce na zahradě či na poli, většinou příjemnější než tato, nebyla nutná. Tady v rákosí prověřoval Bruno nejčastěji způsob, jakým se rodila loutka strejdy Zacorney, zatímco dřepěl na zemi s šedivými kalhotami staženými až ke kolenům, předstíraje nějaký ten břichabol, který mu brání pokračovat v práci. Starý dozorce, který stál nad ním a hlídal ho se zamračenou tváří, nábožně naslouchal všem pokynům, memoroval si je a sem tam zařval: „Pohni se, shnilotino, nemíním tu strávit celý den, než si vyprázdníš střeva!“ nebo něco podobného, pak mu šeptem poděkoval, mrknul na něj jedním okem a ujistil ho, že si zapamatoval všechny rady a že si pamatuje, kde přesně se ta která paže, předloktí, hrudník či některá z nohou loutky potřebuje zbavit ještě trošky dřeva, aby bylo dosaženo tvaru, o jaký oba usilují.

Léto už se chýlilo ke konci, když strejda Zacornea dokončil hlavu loutky, která měla dlouhý nos jako Pinocchio, obvyklým způsobem ji představil Brunovi, a ten dal konečně svolení ke smontování všech údů. A slíbil dozorci, že pokud ho na druhý den před ostatními omluví s hroznou běhavkou a zároveň se mu podaří přijít s celou loutkou, sestavenou přesně v těch místech, která mu Bruno pokaždé vyznačil trochou hlíny, budou moci navázat provázky, dokonce budou moci i začít s první lekcí vodění loutky.

Teprve toto byla pro strejdu Zacorneu první výzva, která mu opravdu nahnala strach. Doposud by ho ještě pochopili jeho kolegové, pochopil by ho klidně i někdo z vedení, kdyby se u něj našly kousky dřeva, které znázorňovaly části lidského těla; znali přece jeho potrhlost, ačkoliv ta se do té doby projevovala pouze modelováním z hlíny, a teď přešel na jiný materiál. Ovšem loutka se vším všudy, přinesená do vězení, by mohla v případě, že by ho chytili, vyvolat něco úplně jiného. Něco, co by mohlo vést úplně kamkoliv, jak starý dozorce dobře věděl, tím nejméně příznivým, ba dokonce děsivým směrem. Tentokrát už nemohl pronést loutku po částech. Bylo by příliš obtížné ji sestavit tady, ve vězení, kde by mu jednak chyběly potřebné nástroje, jednak by nenalezl dostatečně odlehlé místo, kde by si kutění – dosti hlučnou část „projektu“ – mohl dovolit.

Druhého dne, když vešel bránou věznice, měl strejda Zacornea kolem beder ovázaný velký hnědý záplatovaný šál a srdce mu bušilo až v krku. Jak začal rychle vysvětlovat všem, kdo se divili, šálou měl k tělu přivázané křesací kameny, protože kdesi slyšel, že ty do sebe natáhnou a pohltí každou bolest. A stejně tak zvědavcům rychle odůvodnil své bolesti v kříži uprostřed horkého léta několika laškovnými slovy, která odkazovala na jistý namáhavý úkon, na nějž už nějaký čas nebyl zvyklý a ke kterému ho minulou noc přinutila ta jeho bába, zasažená nečekanými choutkami. Léčba křesacími kameny, jak nazýval kousky křemene, byla jedinou pravdivou součástí celého příběhu: vyzkoušel ji během těch zim, kdy trpěl bolestí, a někdy mu to i pomohlo. Ty další věci, které říkal, mu však působily jistý třes v hlase, ale tento projev, který starý dozorce nedokázal ovládat, šel naštěstí ruku v ruce s dojmem, jejž se snažil vyvolat. Sténání, jež bylo taktéž v souladu s avizovaným neduhem, musel předstírat jen někdy, protože ve většině případů ho vyvolávalo prostě to, že se mu do těla zapíchl některý úd loutky, přivázané provázkem kolem pasu a ukryté pod šálem.

Jakmile unikl dotazům, které jen těžce snášel, nedokázal už strejda Zacornea vzdorovat strachu, jenž mu držel srdce v sevření pevněji, než to dělala loutka s jeho pasem – a tak s lítostí, že přijde o den nebo možná i o více dní věnovaných svému učednictví, našel pro loutku ve věznici tajné místečko v díře ve zdi, kde jindy ukrýval balíčky s jídlem od příbuzných vězňů, jimž je potají rozdával –, a předstírat, že Bruno má běhavku, teď bylo zbytečné. Pracovní den pro Bruna tentokrát ubíhal mnohem tíživěji než obvykle, protože bez smluveného spiklenectví s dozorcem, jenž se stal jeho přítelem, se mohl jen zřídka osvobodit od tíhy balvanů času, které tížily jeho záda v rákosí stejně, jako tomu bylo na poli nebo na zahradě. A co hůř, strejda Zacornea se k němu toho dne ani nepřiblížil, protože strach, který se v něm během rána nahromadil, mu bránil i v té nejprostší komunikaci s Brunem. Teprve k večeru, když se vraceli od Dunaje, mu starý dozorce pošeptal, že doličný předmět je na bezpečném místě ve věznici, ale aby mohli pokračovat v „projektu“, je nutný jiný čas a jiné místo.

Místo a čas bylo tentokrát těžké najít. Bezcílné plynutí dnů, kdy nemohl ani spatřit loutku, kterou vytvořil ve své hlavě s toutéž pečlivostí, s jakou ji ve skutečnosti tvořil v jedné vesnici vzdálené deset kilometrů od Galace strejda Zacornea, začalo Bruna trýznit víc než vedro v peci, jak začal stejně jako jeho kolegové nazývat celu, do níž je zavírali po hodinách strávených prací. A tak se více než po týdnu marného čekání přinutil zkrotit i tentokrát své naděje, jako už to v posledních letech musel udělat tolikrát, ačkoliv teď už se netýkaly nějakého toho zázračného vysvobození, nýbrž jen doteku dřevěné loutky, doteku, v němž začínal vidět víc, jak si Bruno říkal, než to mohlo ve skutečnosti znamenat.

Tu noc, kdy se dveře cely otevřely a dozorce vyslovil jeho jméno, na loutku ani na chvilku nepomyslel. Naopak se probudil jako robot a na chvíli zůstal v zajetí myšlenky, která jako by vyvstala z nějaké noční můry, že Bába Samca a její přízraky ho našly i tady a připravují se právě na všechno to zlo, které chtěl pohřbít nejdříve na Zbrojničním vršku a pak ve Valea Neagră. Sotva však poznal strejdu Zacorneu, který vyslovil jeho jméno hrubým hlasem, srdce se mu vrátilo zpět do hrudi. Avšak jeho myšlenky se stále nechtěly vrátit zpět k „projektu“, ale spíše ke konstatování, že bachař, ať už je jak chce vlídný, si stejně nemůže pomoci a musí plnit svou povinnost. Následoval strejdu Zacorneu v tichosti, kterou se neodvažoval narušit nějakou otázkou, tím spíš, že dozorce vypadal pohroužený do svých vlastních myšlenek. Bruno se podivil až ve chvíli, kdy ho starý bachař vstrčil do koupelny, zavřel za nimi závoru, v mžiku se mu projasnila tvář a promluvil:

„Nemáš ani tušení, jak jsem se natrápil, abych je přesvědčil, ať mi dají zase noční službu. Sám jsi mohl vidět, že už to rok nedělám. Podle nich jsem na to už moc starý. A já jsem se s nimi zrovna nehádal, protože o probdělé noci taky nestojím. No, ale podívej, jak se to celé zamotalo… Nakonec se mi podařilo vyměnit si službu s jedním kolegou, kterému se to hodilo. Mám z toho trochu vítr, ale snad to k něčemu bude.“

Potom si zastrčil ruku pod šál uvázaný kolem pasu, a Bruno jako by až teď, v tomto okamžiku spatřil, že šál něco nadouvá, a ­vytáhl zpod něj dřevěné stvoření, k němuž oba dva, každý svým vlastním způsobem, upínali své naděje.

Pro strejdu Zacorneu však nenásledovala opravdová noc zasvěcení do tajů ovládání loutek. Ačkoliv na to čekal takovou dobu, poté, co sledoval Bruna jako nějakého profesora, když navazoval provázky do těch nejvhodnějších míst na těle loutky, se starý dozorce spokojil s tím, že se usadil vedle radiátoru, opřel se o loket a jen se díval. S úsměvem, který bylo sotva vidět pod huňatým prošedivělým knírem, se strejda Zacornea nebál plynoucího času, nepopoháněl ho, nespěchal, i když mu jeho myšlenky čas od času připomínaly, že by je mohli kdykoliv přistihnout. Odehnal otravné myšlenky a osvobodil svou mysl od hrozby, která mohla přijít z vnějšku této místnosti. Odmítl se zabývat samotným faktem, že by v tuto chvíli mohlo v celé věznici existovat ještě něco jiného kromě nich. Kromě nich tří.

Ano, byli tři, protože jakmile loutku propojily provázky se světem živých, začala se hýbat. Nejdřív kráčela, jedna, dva, tři, čtyři, až k dozorci. Potom se před ním obřadně uklonila, jako rytíř ze starých časů před králem z týchž starých časů, zase poodstoupila dozadu, jedna, dva, tři, čtyři, a začala dělat výpady, aby si procvičila tělo. Jakmile se všechny její svaly uvolnily, dokonce i krk se zbavil strnulosti, zadupala nohou o betonovou podlahu, rozhodnutá dát se do tance. Tancovala drobnými krůčky a pak většími kroky. Její tanec byl čím dál tím ráznější, čím dál tím divočejší a lapený do závratného rytmu hudby, kterou uši loutky jistojistotně slyšely, stejně jako ji slyšely Brunovy uši. Nakonec kouzlo naplnilo celou tu oprýskanou místnost koupelny a hudba si našla cestičku i k uším starého dozorce, jeho brada se začala kývat do rytmu, k prvním houslím se přidal cimbál, odněkud zazněla trubka a prostor začal růst, slabá a špinavá žárovka, která koupelnu osvětlovala, pukla a na svobodu se vydralo v ní uvězněné světlo, které jakmile zavětřilo volnost, rychle se zbarvilo všemi odstíny duhy a rozdělilo se do desítek a stovek dalších žárovek, jež pohltily i poslední zbytky temnoty.

Z rumunského originálu Matei Brunul (Polirom, Jasy 2011) vybrala a přeložila Jiřina Vyorálková.