minirecenze

Pat Murphyová

Město, nedlouho poté

Přeložil Jakub Němeček

Gnóm! 2018, 336 s.

Dvacet let poté, co záhadný Mor vyhubil většinu populace Spojených států amerických, se v San Francisku zformovala komunita svobodomyslných umělců. Jejich město je živý a stále kamsi expandující organismus, který kromě místních přetvářejí povětrnostní vlivy i jevy běžným chápáním nevysvětlitelné. Střet s těmi, kdo chtějí jejich území kolonizovat, je ale nevyhnutelný. Válku s fanatickým Brigadýrem, jehož cílem je udělat Ameriku opět velkou, ovšem obyvatelé San Franciska nevedou konvenčními prostředky, ale jako uměleckou performanci. Pat Murphyová není pouze spisovatelka, ale též bioložka a popularizátorka vědy. Do románu Město, nedlouho poté promítla svou zkušenost z působení v Exploratoriu – sanfranciském muzeu vědy, umění a lidského vnímání, jehož interaktivní expozice spočívají v nutnosti měnit zavedené vzorce myšlení. Ve své sci­-fi sice pracuje se známými žánrovými tropy, jako je smrtící nákaza nebo archetyp vyvolené hrdinky, uvádí je ovšem do neobvyklých souvislostí. Apokalypsu nezpodobňuje jako fatální destrukci, ale přes veškerou hrůzu v ní spatřuje především potenciál transformace. Murphyová sugestivně vypráví o tom, jaké riziko hrozí, když budeme urputně lpět na starých příbězích a rezignujeme na objevování těch nových. Její třicet let starý text je tak aktuální i dnes, kdy jsou – v duchu názvu jedné z uměleckých instalací v románu – „muži, kteří mluví a nemají co říct“ slyšet nejhlasitěji, volání po návratu ke konzervativním hodnotám sílí a masy touží uvěřit pohádkám o jasně popsatelném dobru a zlu.

Jarmila Křenková

David Grann

Krvavé prachy. Osedžské masové vraždy a zrod FBI

Přeložil Miroslav Kaftan

Leda 2019, 256 s.

„Běloši nás nahnali do zapadlé divočiny, nejdrsnější části celých Spojených států, a mysleli si: ,zaženeme indiány někam, kde je jen hromada balvanů, a necháme je v tom koutě trčet‘. Teď, když se ukázalo, že ta hromada balvanů má cenu milionů dolarů, se sem chce kdekdo vecpat a něco si z těch peněz urvat.“ Tak charakterizoval náčelník kmene Osedžů Bacon Rind situaci, která nastala poté, co byla na dotyčném území nalezena obří ložiska ropy. Novinář David Grann se ve své knize zaměřil na historickou rekonstrukci „nejčernější kapitoly v historii Oklahomy“, jak sám označil případ brutálních vražd náhle zbohatlých Osedžů, kteří díky smlouvě s vládou vlastnili všechno nerostné bohatství na svém území. Podstatnou součástí knihy je pátrání po pachatelích vražd, jež po neschopných místních vyšetřovatelích přebírá bývalý Texas Ranger Tom White. Ten rychle zjišťuje, že se na neuvěřitelné bohatství přisála spousta parazitů – zločinců a podvodníků, ale i právníků, obchodníků a politiků. White, který s dalšími detektivy postupně odkrývá rozsáhlé spiknutí, tak vedl historicky první velkou akci FBI, při níž byly využity nové kriminalistické metody. Kniha na základě dobových dokumentů, ale i prostřednictvím mnohdy téměř literárního vyprávění načrtává situaci indiánů, jejichž zvyky se hroutí pod tíhou peněz i strachu, líčí každodenní rasismus a kořistnictví bílých kolonizátorů a zároveň nijak neidealizuje vznik FBI. O přitažlivosti látky svědčí i to, že si ji jako námět k novému filmu vybral režisér Martin Scorsese.

Karel Kouba

Ladislav Hejdánek

Češi a Evropa

ÚSTR 2018, 123 s.

Ladislav Hejdánek patřil k nejvýraznějším postavám Charty 77. Dvakrát byl jejím mluvčím, vždy v situaci pro Chartu kritické – poprvé po smrti Jana Patočky, podruhé v době, kdy byli dva ze tří mluvčích, Václav Benda a Jiří Dienstbier, zatčeni a souzeni za členství ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Hejdánek byl nejen jedním z klíčových inspirátorů Charty, ale i odhodlaným strážcem jejího nepolitického, lidskoprávního vymezení. V Dopisech příteli, epistolárním výkladu smyslu Charty v prvních měsících její existence, výrazně ovlivnil sebechápání disentu, a to nejen v evangelickém prostředí, z něhož vycházel. Význam, jejž přikládal protestantské tradici, je patrný i ze souboru Češi a Evropa. Texty v něm zařazené pocházejí většinou z devadesátých let, výjimku tvoří trojice listů z druhé, respektive třetí řady Dopisů příteli. Ať už ale píše na konci sedmdesátých let o tom, proč neemigrovat, nebo se později zamýšlí nad povahou Evropy, navazuje na protestantskou tradici českého myšlení, kterou pro něj zosobňují Tomáš Garrigue Masaryk, Emanuel Rádl a Josef Lukl Hromádka. Tématem dvanácti textů je Evropa a evropská kulturní tradice, české dějiny a myšlení, národ a nacionalismus. Najdou se tu i myšlenkové excesy, například představa češtiny jako jednoho z filosofických prajazyků nebo nedocenění historické hloubky česko­-slovenského konfliktu. Význačné ale zůstává Hejdánkovo promýšlení české a evropské dějinnosti, jež vyzvedá zkušenost komunistických diktatur a zároveň je orientováno na budoucnost.

Matěj Metelec

Mircea Eliade

Kováři a alchymisté

Přeložil Jindřich Vacek

Argo 2019, 151 s.

Takřka současně s prvním českým překladem Eliadova monumentálního románu Svatojánská noc (viz recenzi na s. 4) se dočkalo druhého českého vydání jedno z jeho menších, francouzsky psaných vědeckých děl – Kováři a alchymisté. Na příkladech z mytologie, rituálů a symbolismu archaických kultur několika světadílů tu vyvstává společný jmenovatel rané metalurgie a alchymie: představa o urychlení díla přírody, o převzetí kompetencí času. Kovář, který pracuje s živlem ohně a s kovem odejmutým zemi předčasně (tedy dříve, než podle alchymických představ „uzraje“), míval v archaických společnostech ambivalentní postavení – býval ctěn, obáván i vylučován. V podobné situaci je samotné železo jakožto základní kulturní kov, který se ale záhy stal i materiálem smrtících zbraní. Právě pohledy do raných kulturních dějin železa patří v Eliadově knize k tomu nejpozoruhodnějšímu; naznačují totiž cestu ke zkoumání „materiálové imaginace“, které by mělo co říct nejen o archaických kulturách, ale i o té naší. Odkazu alchymie v moderní kultuře je pak věnováno několik podstatných stránek v samotném závěru. Podle tradicionalisty Eliada její dědictví nepokračuje ani tak v chemii, jako spíš všude tam, kde se svět považuje za nehotový: v románech, pozitivismu, v kapitalistické i marxistické politické ekonomii, v průmyslu, ve vědě jako takové. Ve všech těchto sférách si člověk plní demiurgovské sny dávných kovářů a alchymistů – ale až poté, co se „odřekl jejich původních významů“.

Michal Špína

Neviditelné

(Les invisibles)

Režie Louis­-Julien Petit, Francie 2018, 102 min.

Premiéra v ČR 13. 6. 2019

Francouzské drama Neviditelné patří k linii komorních, civilních, ale zároveň divácky vděčných filmů se sociální tematikou. U podobných snímků je vždy problematické, do jaké míry zjednodušují a posouvají své téma ve prospěch mainstreamového vyprávění. Ne že by sociálně realistické filmy bratrů Dardennů a podobných tvůrců neměly stejný problém – jen ho halí do hávu záměrných nedořečeností a náznaků. Neviditelné nejsou důkladnou sondou do problematiky ženského bezdomovectví v současné Francii, i když vágně vycházejí z knihy z oblasti literatury faktu, jež se tomuto tématu věnuje, a role bezdomovkyň jsou v něm ztvárněné skutečnými ženami žijícími na ulici. Autenticitu se ale ani nesnaží předstírat. Obsazení neherečkami nemá dodat filmu na uvěřitelnosti. Je to pozitivní gesto, jakým chce být i samotný snímek a jež je ostatně vtěleno i do názvu – záměrem je tyto ženy učinit viditelnými (abychom nepoužili zprofanované slovo zviditelnit). Režisér Louis­-Julien Petit vypráví příběh o skupině sociálních pracovnic, které riskují konflikt se zákonem tím, že ke svým svěřenkyním mají hodně osobní přístup. Z realistického pohledu je celé vyprávění nepochybně naivní, ale neokázalý, nevtíravý optimismus snímku takový není. Neviditelné vynikají spíš v jednotlivých scénách s bezprostředními hereckými výkony a nenápadným humorem, než že by k tématu bezdomovkyň řekly něco opravdu zásadního.

Antonín Tesař

The Trouble Is Staying

MeetFactory, Praha, 25. 6. – 8. 9. 2019

Výstava Trouble Is Staying (Problém zůstává), za níž stojí kurátorka Inês Geraldes Cardoso, má být přímým odkazem na dílo známé teoretičky Donny Haraway nesoucí název Staying With the Trouble (Neustupovat před problémem). Vzhledem k tomu, že Haraway se těší velké míře pozornosti současného světa umění, není překvapivé, že její dílo slouží také jako inspirace pro kurátorské koncepce nebo samotné umělecké praxe. Aktuálně probíhající výstava v MeetFactory, na níž představují své práce Vuvuan Caccuri, Patricia Dominguez, Ane Graff, Ingela Ihrman, Pablo Neves Marques, Rachel Pimm a André Romao, je ale poněkud prvoplánovější estetizací původního sdělení, a výsledek tak může někomu připadat jako svezení se na módní vlně, která se po úvodním vzepětí navrátí zpátky do hlubin oceánu zapomnění. Je to poměrně škoda, protože Haraway se ve své zmíněné práci věnuje vytváření oddkin (podivných příbuzenství), tedy jakýchsi mezidruhových fúzí jakožto možného způsobu adaptace na drakonické změny v biosféře během následujících desetiletí. Není v tom jenom „coolness“ společně s tou správnou mírou divnosti, která je pro umění tak neodolatelná, ale také vcelku vážná reflexe toho, kam až vlastně budeme muset zajít, pokud chceme přežít jako živočišný druh. Výstava netrpí depolitizovaností (kritika depolitizovaných uměleckých praxí už ostatně získala nádech jakési univerzální mantry), spíše určitou plochostí: jednotlivá díla tak trochu skáčou po povrchu jevů, jimiž se věnují, a jejich vyznění tak může působit docela slabě.

Martin Vrba

Sarah Perryová

Nestvůra z Essexu

CD, Tympanum 2018

Oceňovaný druhý román britské spisovatelky Sarah Perryové, nazvaný lehce archaicky Nestvůra z Essexu, se po knižním vydání (viz recenzi v A2 č. 26/2018) objevil i jako audiokniha. Jedná se o poctu viktoriánským románům a zároveň snahu zaznamenat společenský kvas konce devatenáctého století. Hlavní hrdinka Cora Seaborneová se v úvodu šťastně stává vdovou, od útlého mládí totiž žila s násilnickým manželem. Teď se otevřel svět pro její vlastní zájmy a potřeby, a tak se vydává z města na essexský venkov, kde se hodlá věnovat své vášni, archeologii. Její pozornost připoutá místní monstrózní vodní živočich, kterému je přisuzováno hned několik lidských obětí. Přestože nestvůra dala knize název a pátrání po ní tvoří dobrodružnou linku knihy, podstatná je pro autorku spíše měnící se společnost, z níž vzejde generace, která bude určovat podobu světa ve 20. století. Audioknihu připravila společnost Tympanum, která ji nechala načíst Kateřinou Mendlovou Horáčkovou. Bohužel sázka na nepříliš známou herečku se v tomto případě nevyplatila, a výsledek by tak mohl fungovat hlavně jako příklad, jak se audioknihy dělat nemají. Kniha je načtena tak monotónně, že hlas připomíná předčítací software a posluchačova pozornost brzy otupí. Za takový výsledek ale těžko dávat vinu pouze herečce – role navést narátorku do správné polohy příslušela režiséru Ondřeji Jiráskovi.

Jiří G. Růžička

Gleb

Gauč Storytelling

CD, FCK THEM 2019

Už první deskou Lavička Pimpin’ se bratislavský sídlištní vypravěč Gleb zařadil mezi technicky nejpreciznější, lyricky nejuvěřitelnější a ve výsledku i nejtvrdší slovenské rappery. A na druhém albu, které nedávno vyšlo pod názvem Gauč Storytelling, dokonce překonal sám sebe. Přesun z lavičky na gauč – a ze sedu do pololehu – Glebovi vysloveně svědčí. Také jeho dvorní producent Komander Ground tentokrát trochu zvolnil tempo, a i když jeho rukopis stále vychází především ze špinavého garážového zvuku, dokazuje, že kromě poněkud vyčpělých drum’n’bassových linek a očekávatelných grimeových vypalovaček dokáže vytvořit i současný trapový zvuk, nebo dokonce nostalgicky pracovat s bombapovými riffy. V současném hip hopu je mnoho rapperů, ale málo vypravěčů, a když už se vypráví, většinou se také přehání, takže převládá žánr zvaný „egotrip“. Gleb oproti tomu mluví, jak mu zobák narostl, bez veškeré stylizace, sice se zřetelnou mírou útočnosti v podobě battle rýmů, ale také se sebekritikou, která není zrovna v módě. Navíc je schopen přinášet ucelené příběhy, které nijak nepřikrašluje, takže se vám odvíjejí před očima, jako by šlo o vaše vlastní zážitky. Klíčová slova jsou jasná: antimusic a antihype. Gleb je v současné době nepochybně jedním z nejvýraznějších ­česko­-slovenských MC’s. Dokázal skloubit punkový přístup k věci s pouliční rapovou tvorbou a naštěstí to není žádný kazatel. Tu trochu hypu, která ho provází, si určitě zaslouží.

Pavel Chodec