Nemám rád militantní poezii

Jak byste charakterizoval současnou rumunskou poezii?

Začnu od své generace. Myslím, že máme velké štěstí. Žijeme v době velkých literárních festivalů, které před rokem 2010 neexistovaly, případně existovaly, ale byly velmi provinční a omezené. Tyto velké festivaly umožňují rumunským básníkům seznámit se s kolegy z Evropy a ze světa. Prostřednictvím zahraniční tvorby člověk zjistí, že mladá literatura je určitým způsobem stylizovaná a konvenční, aby odpovídala světovým trendům. Když chcete být mezinárodní, musíte se vzdát lokálních prvků a specifik. Takže poezie se v tomto smyslu rychle standardizuje. A také rumunští básníci z generace po roce 2000 začali psát tak, aby jejich literatura dokázala promlouvat na co nejvíce místech. Osobně se mi líbí básníci, kteří to nedělají a používají lokální prvky. Pro mě je v posledních dvaceti letech v tomto směru nejdůležitějším básníkem bezpochyby Dan Sociu. Italský literární kritik Franco Moretti říká, že literatura znamená „cizí formu v místní látce“. A přesně to Sociu dělá. Cizí formu v tom smyslu, že uznává O’Haru nebo Bukowského, ale zároveň je rumunský, když píše o nemocnicích, nedostatku, o frontách u přepážek. A jsou i další básníci, kteří píší velmi dobře. například Andrei Dósa nebo Alex Văsieș. V poezii po roce 2000 je znát určitá vzpoura ve srovnání s devadesátými léty a chaotickou transformací.

A kdo vám připadá zajímavý z básníků starší generace – v tom smyslu, že má stále co říct?

Myslím, že jich je hodně. Ale bohužel se z nich stalo národní dědictví, a proto už nejsou tak svěží. Existují určité vzory, které mám já a další mladí autoři, jako Mircea Cărtărescu nebo Angela Marinescu, kteří si stále uchovali svůj nadhled a jsou zajímaví. Ale jinak je těžké vnímat mnohé z nich jako básníky, spíš se z nich staly kulturní symboly.

Jak dalece se spisovatelé angažují v současné společnosti a politice?

Existuje politická poezie a angažovaní básníci, ale pro mě je důležitý jemnější druh angažovanosti, spíš ideová či občanská než přímo politická. Jako například dodržování práv lidí v určitých situacích či znevýhodněných skupin, které jsou často odsouvány do pozadí kvůli vysoké politice. Poezie by měla vždy zpochybňovat a znejišťovat, přinášet určité nepohodlí. Vychází spousta politických básní, které souvisejí s přítomností, konkrétní situací, jsou proti určité straně, ale já myslím, že role umění je jiná, ne tak konkrétní, protože pak hrozí, že v té konkrétní přítomnosti už zůstane. Zajímaví jsou básníci, kteří dělají sociální umění, ale nejsou tezovití, nesledují jasný cíl. Objevuje se také feministické hnutí, a dokonce festival pro spisovatelky, protože rumunská kultura od 19. století dodnes trpí machismem. Takže jsou mi sympatická tato hnutí, která jsou spíš společenská než politická. Nemám rád militantní poezii. Líbí se mi poezie, která chytře kritizuje určité jevy.

Které největší problémy řeší současná rumunská společnost?

Nejžhavější problémy jsou jasné: v posledních letech je to korupce, justice a její fungování. Ale pro mě osobně je to spíš bída a rozdíly v platech, což jsou témata, která nejsou tak často přetřásaná. Ale jako umělec vždy riskuji, že budu tezovitý a umělecky povrchní, budu­-li se těmto tématům věnovat.

V rumunské společnosti existuje silná tendence polarizovat veřejnou debatu, což vede k vyhranění postojů a sympatií, ale také k opomíjení určitých problémů. Je skvělé, že společnost občansky reaguje na zneužití moci, ale jsem hluboce zklamaný, že stejná společnost dokáže být velmi diskriminační a nadřazená vůči těm, kteří například nepracují. Jsme v procesu neustálé transformace. Jsme v Evropské unii a životní úroveň roste, ať děláme cokoli nebo neděláme nic. Proto je třeba k tomuto růstu přistupovat kriticky, nikoli abychom ho zastavili, ale abychom ho demytizovali.

Jak Evropská unie pomáhá Rumunsku řešit zmíněné problémy a jak je tu vnímána?

Euroskeptici nejsou příliš silní. V posledních letech se vynořily nacionalistické strany, které jsou euroskeptické. Ale euroskepticismus přichází i od levicových intelektuálů, kteří vidí, že v rámci Evropské unie neexistuje opravdová rovnost. Zároveň však EU znamená nejdůležitější bod změny v rumunském prostoru po roce 1990. Dokonce jsou literární kritici, kteří oddělují literární generace před vstupem do EU a po něm. To je zajímavé, protože občas jsou tyto předěly umělé, ale tohle je konkrétní bod, kdy začaly změny a rozvoj kulturní infrastruktury.

A není to jen přejímání forem bez obsahu?

Ne, myslím, že to má velmi konkrétní realizace. Ale je tu i otázka distribuce této infrastruktury. Vznikla velmi silná centra, jako jsou Kluž, Sibiň nebo Bukurešť, ale řada menších měst nemá žádné kulturní zázemí. Mám třeba studenty z menších měst či vesnic, kteří se na studiích poprvé dostanou do divadla. Existují tady velké rozdíly, hlavně v oblasti vzdělání a kultury. A teď je otázka, jestli usilovat o ještě větší decentralizaci a lepší redistribuci, nebo podporovat určitá města. Často byla volena druhá varianta. Jsou podporovány festivaly ve velkých městech a řada dalších míst zůstává upozaděna. Ale začínají se objevovat projekty, které revitalizují život na vesnici. Mám kamaráda Valera Cosmu, který pořádá kulturní akce ve vsi Telciu poblíž Bistrițe. Probíhají tam divadelní představení či letní školy pro mladé.

Ale to záleží na konkrétní iniciativě…

Ano, bez ní se mnohá města prostě z tohoto hlediska ztratí. Neexistuje však plán, jak distribuovat zdroje. Nelze pořád spoléhat na rozvoj silného centra, které bude šířit svůj vliv i do okolí, protože tam infrastruktura pořád zůstane jen okrajová, stejně jako publikum.

Rumunský film má ve světě dobré jméno, jak si stojí rumunská literatura?

Naše literatura má úspěchy hlavně ve Francii a Německu. A především ta s antikomunistickou tematikou: Norman Manea, Paul Goma, Herta Müllerová nebo Ana Blandiana, to jsou známá jména, která se vezou na vlně antikomunismu. V devadesátých letech toho bylo všude plno, ale i po roce 2000, protože bývalé komunistické státy byly zajímavé díky své pozici „impéria v troskách“. Zároveň to nemůže trvat věčně. Alternativou je intimismus, autenticita, oneirismus a metafyzika Mircei Cărtăresca, což je zajímavý autor v rumunské literatuře a zároveň jediný prozaik, který nepíše literaturu posedlou komunistickou minulostí a jemuž se podařilo prorazit na mezinárodním poli – navzdory tomu, že je stále těžší do tohoto prostředí proniknout. A my bychom potřebovali výrazná jména, která by prolomila ledy. V posledních letech se ale prozaici naučili, že film se distribuuje snadněji, a úspěšným příkladem je román Adriana ­Schiopa Vojáci. Příběh od Ferentari, jehož filmová adaptace režisérky Ivany Mladenovićové z roku 2017 úspěšně procestovala celý svět.

Zajímavá témata v rumunském prostředí jsou stále stejná. U Adriana Schiopa je to svět lidí na okraji společnosti, v problematické bukurešťské čtvrti, a navíc poměrně exotický vztah v rumunském kontextu – homosexualita. U Marina Mălăicu­-Hondrariho je to podobné, i když jeho příběh je estetičtěji postaven a vypráví o životě autora. Jde o příběh emigranta, což je velmi důležité téma, protože Rumunsko je na světě druhé v počtu emigrantů na počet obyvatel. První je, myslím, Sýrie. Je to významný fenomén s velkým dopadem na společnost, který ale není v literatuře natolik zastoupený.

Zároveň mám pocit, že nemáme pořádnou mladou prózu. Ta se psala kolem roku 2000, vycházela z rumunského frakturismu a rozvíjela se v posledních letech. Myslím, že Adrian Schiop je v tomto smyslu dobrý příklad. Ale jinak jsem toho názoru, že mladá próza chybí. S výjimkou například Lavinie Braniște. Próza ale vyžaduje i větší zralost, což po debutantech většinou nemůžeme chtít.

Letní literární příloha A2 je samostatně neprodejnou součástí kulturního čtrnáctideníku A2 č. 14/2019. Texty vybral Karel Kouba. Ilustrovala Barbora Müllerová, grafická úprava Lukáš Fairaisl. Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.