Rumunská básnířka Miruna Vlada se ve své poezii věnuje tělesnosti, bolestivým traumatům z rozpadu Bosny a Hercegoviny i postavení Balkánu v současné Evropě: „v Evropě co má pěkně ostříhané nehty/ jsme my ta část která si/ okusuje nehty až do krve“.
máš u sebe helmu?
k rozdělení potřebuješ helmu,
chrániče loktů a nákoleníky
můžeš si vyrobit rychle
z jakéhokoliv předmětu intimní potřeby štít
začínáš se bránit protože začínáš útočit
hlavně sem nechoď bez helmy
jsme upíři
ždímáme z našich pohrom vše co se dá
vy nás vyznamenáváte a hladíte po hlavě
my ždímáme a ždímáme už dvacet let
dvě stě let
jsme jakési muzeum pod širým nebem
muzeum pohrom
vy jste průvodci
ukazujete nám naše pohromy na mapě
a my pak tleskáme
ale stále se nám nedaří hladit po hlavě jeden
druhého
a nikdo už neví kde začal a kde skončil
tenhle film o upírech
v evropě co má pěkně ostříhané nehty
jsme my ta část která si
okusuje nehty až do krve
která si okusuje hranice až do krve
po nacionalismu nám zbývají už jen hřbitovy
kde ležíme jedni přes druhé
„moje země slávy plná
moje země moly prožraná
moje země ze strachu zrozená
moje země o hračky připravená“
jsem dům oděný v břečťanu
všechny trhliny jsou zakryté
z vnějšku je vidět chládek a zeleň
rostlinná intimita
jen praskliny ve světle
jsou ještě vidět
mezi chladnými závany
jen prostory kde vzduch pomalu proplouvá
mezi pavučinami
dům oděný v rudém břečťanu
zadušený.
některé místnosti mají silný pach
plísně
zatuchlý pach
který ti rychle zaleze pod kůži
pach který ti zůstane ve vlasech
zůstaneš tu uvězněn jakmile sem vkročíš
jsou nevětrané místnosti historie
země se zablokovanými hranicemi
jsme ti nejpohostinnější v evropě
nikdo tu už neotevřel okno
po desítky let
pořád mě zvou dovnitř
„buď tu jako doma“ říkají mi
ale pokoje někdy páchnou po molech
jindy prostě jako zranění
jako pokoj bezdětných manželů kteří jsou
spolu 50 let
kde každá věc má své místo
a každý pohyb má přijmout odpověď ozvěnu
připomenout ti samotu
byli pohostinní
pozvali mě abych vešla do jejich domu
kde místnosti páchnou jedem na myši
zůstala jsem tady
mezi stránkami učebnic nedávné historie
jen slisovaní vycpaní moli
tenkrát byl gavrilo princip hrdina
potom
se unavil
a udělali z něj fanatického zabijáka
jak se to děje každému z nás
po rozchodu
Tatjana
„tady by měla být cedule s nápisem
Balkán, neonatologické oddělení
my ti
z 90. let
jsme se všichni narodili
předčasně
zde v improvizovaných inkubátorech
jednotek OSN
dýcháme uměle
za vaše peníze
pijeme sušené mléko
smíchané se střelným prachem
Blue Helmets nás upustily na zem
když jsme plakali
a matka EU nás odpojuje od přístrojů
bez mrknutí oka“
Hatidza
„v ’96
jsem pracovala v místním rádiu
líbilo se mi
když jsem někdy zůstala sama
ve zvukařské kabině
hrála jsem si s knoflíky
zesilovala jsem basy a zeslabovala je
pak zas zesilovala
víš že když jsou basy nahlas
začne ti zvonit v uších
a reproduktor se trochu třese
a ty cítíš vibrace až v hrudi
byl to takový reflex, myslím
hrát si s knoflíky a cítit že mám vládu
nad basy
vládu a žádné výčitky
i mě válka něco naučila“
vzpomínky ’92–’95
jsem jako smečka
vzteklých psů
která bezhlavě pádí ve 3 v noci ulicemi
snaží se chytit holčičku
za červené mašle
pokaždé když si vzpomeneš
holčička znovu krvácí
Kriegswitwe
„the failure of these women to achieve closure, either not knowing if their husbands and children were dead or – if they knew they were dead – not knowing where their bodies were located“
UNDP Report on Excavation in Bosnian Mass Graves
jsem útulek válečných vdov.
tady má vlhkost zdí podobu pohlazení.
je nahoře. neodlepuje se.
cvičíme pomalu se stěnami.
sestry přinášejí na nosítkách seřazené raněné.
oplakáváme je, obvazujeme je,
pak jim dáme na hruď křížek,
náš průsvitný polibek.
a vyprazdňujeme police kde všechno tlí
skládáme je tam do hranic
je to jako knihovna o kterou se staráme
a stříkáme je parfémem.
vlhkost osvětluje zdi.
je jako lampa.
válka trvá už několik let,
je tu velký provoz raněných
jsme tu zaměstnané na půl úvazku
jednou jedinou tváří.
tu druhou nenastavujeme nikdy.
uchováváme ji jako volné lůžko, do zásoby.
jsem válečná vdova
která se potí a píše.
Sylvia, která je se mnou na pokoji
si hraje se sirkami
pálí si břicho
pobaveně si podpaluje lilii mezi nohama.
má 2 děti, 2 stydké pysky.
já pláču na objednávku,
někdy pro ni, někdy pro mě,
všechno je černé a třpytivé.
jestli tě sem snad přinesou na nosítkách,
vlhkost zdí zachvátí mé žlázy.
jakási sádra překryje rty.
jsem vdova zuhelnatělé lilie.
Sylvia se směje a vyřízne mě.
je nahoře. neodlepuje se.
cvičíme pomalu se stěnami.
***
nikdo nenutí mé tekutiny
aby se staly slovy
jistě, už od školky
vím, že nemám pohlaví
později jsem se dozvěděla
že mi byla dána kostní choroba
mám strach z přirozených věcí
možná proto jsem nikdy nezalila
květiny v květináči
nemít pohlaví znamená nesahat
posedlí jsou ti, kteří mají příliš málo krve
anebo jak řekl kdosi chytřejší
obsese nahrazuje sex a krev
dnešní gymnazistka už není
slečna z penzionátu minulého století
dnešní gymnazistka
je nymfomanka
slovo napsané na papír nenahradí jídlo
nýbrž hlad
sex pro nymfomanku nenahradí jídlo
nýbrž žaludek
zastydím se pokaždé
když zahlédnu
vlhký a vulgární vzduch
mezi perem a mými stehny
to co průměrnost nikdy nepochopí
je že tehdy když stojíš před
člověkem kterému se chce zvracet
poslední věc, kterou bys měl udělat
je zacpat mu rukou ústa
a napomenout ho, ať nedělá svinčík
Ze sbírek Bosnia. Partaj (Cartea Românească, Bukurešť 2014) a Poemextrauterine (Paralela 45, Bukurešť 2004) vybrala a přeložila Jiřina Vyorálková.
Miruna Vlada (nar. 1986) vystudovala politologii – kromě Bukurešti studovala v Grazu, Berlíně, Lublani, Sarajevu a Prištině – a má doktorát z mezinárodních vztahů. V osmnácti letech vydala první sbírku poezie Poemextrauterine (Mimoděložní básně, 2004), za niž obdržela řadu ocenění. Poezie pro ni v dospívání znamenala únik ze života tráveného více méně mezi zdmi nemocnic a na kolečkovém křesle. Tématu Bosny a Hercegoviny věnovala jak svou disertaci, tak i třetí sbírku, nazvanou Bosnia. Partaj (Bosna. Rozdělení, 2014).