Opravdu jiná Afrika?

V roce 2008 vydala známá cestovatelka Pavla Jazairiová knihu s poutavým názvem Jiná Afrika. Cestopis se stal velmi populárním, a proto se o deset let později k rukám čtenářů dostala druhá, rozšířená edice. Samotná kniha je rozdělena do šesti velkých kapitol, předmluvu napsal afrikanista a arabista Luboš Kropáček a na závěr je přiložen netypický rozhovor s velvyslankyní Evropské unie v Namibii Janou Hybáškovou (místo otázek nalézáme pouze slova, od zemědělství po migraci, na něž zpovídaná reaguje). Velvyslankyně rovněž cestopis doprovodila kratšími texty, které tvoří jakési mezikapitoly.

Západní klišé

Jazairiová vypráví o své poslední cestě do Mali a Senegalu. Své zážitky porovnává s cestou do Afriky, kterou absolvovala dvacet let předtím. Kniha je navíc doplněna vzpomínkami na Maghreb. Autorka je uznávanou cestovatelkou a její cestopisy oblíbenými ochutnávkami cizích krajů. S podobnou popularitou však přichází i zodpovědnost, jak vůči navštíveným zemím, tak vůči čtenářům, kteří si na základě její knihy mohou udělat představu – v tomto případě – o africkém kontinentu. Text je ovšem i přes název slibující odlišný pohled spíše sbírkou západních klišé o Africe. Představuje melancholickou vizi jemné a přátelské Afriky, do které se autorka chtěla vrátit, ale zjistila, že zanikla v téměř zločineckém chování místních obyvatel a v jejich potřebě „oškubat“ bělochy. Navíc z knihy přímo sálá nemístný údiv nad tím, že si africké národy prošly modernizací. Jistě se při ní mnohé ztratilo, vymazala jistou část původního umění, uvažování, ale i percepce, avšak není možné kritizovat Malijce, že se vzdali tradičních hodnot, pokud autorce při jejím pobytu neuvařili čaj.

Mimo tuto negativizující lítost nad ztrátou tradiční Afriky v textu narážíme na jeden zásadní problém: velmi často se ztrácí rozdíl mezi Afrikou jakožto kontinentem a jednotlivými africkými státy. Diverzita afrických států je utopena v generalizujících výrocích, které nahrávají většinové západní představě o Africe jakožto jednom státu či národu a jedné kultuře. Autorka se na mnoha místech dopouští triviálního zobecňování a na základě zkušenosti s jedním africkým národem vynáší soudy týkající se celého kontinentu.

Kniha, jež se snaží přijít s autentickým a zároveň pravdivým svědectvím o určité zemi, nemůže obsahovat absolutizující a navíc ničím nepodložené výroky typu „každý Malijec trpí malárií“, „Afričanky jsou většinou prostitutky“, „Afričan spí kdekoliv, v jakékoliv pozici“, „pokud je Afričanka krásná, spoléhá na své půvaby“, „Afričan, který získal lepší postavení (…). Nedělá nic, sedí a dívá se kolem sebe“. A pokračovat by se dalo dál a dál. Podobně pejorativní výroky vytvářejí negativní obraz afrického kontinentu, v němž se turista ocitá ve světě nepravostí a je vražen jako klín do masy těl, která po něm vyžadují dobrosrdečnost, štědrost a velkomyslnost, za svá šlechetná gesta však může očekávat leda tak nevděk.

Afrika za trest

Autorčin pohled se zakládá na banalizaci individuality. Jazairiová například ilustruje úpadek celého afrického kontinentu na jedné poškozené soše v Bamaku. V podkapitole nazvané Mopti zase mluví o tom, že Afričané rozprodávají své umění. Jak však může tvrdit, že nemají zájem o své posvátné sošky, na základě setkání s několika prodejci afrického umění ve středomalijském městě? Stejně tak znevažuje chování Afričanů, když líčí, jak v Dakaru mluvila s mladým člověkem, jenž ji chvíli doprovázel, což ji vedlo k domněnce, že „dost možná čeká na dárek – jako všichni“. Ze své zkušenosti s Malijci a Senegalci autorka abstrahuje tvrdé soudy o celé Africe a všech jejích obyvatelích (kterých je mimochodem téměř miliarda a čtvrt). Realitou je nicméně pětapadesát samostatných nezávislých států, v nichž koexistují tisíce různých etnických skupin, jež dozajista spojuje historie otrokářská a koloniální, ale bezmála šedesát let už většina z nich existuje v podobě samostatných celků.

Zajímalo by mě, jak Jazairiová dospěla k tvrzení, že se „terorismus (…) mezi africkými muslimy šíří jako mor“. Jako by jen chtěla posilovat fámy, které nejpozději od propuknutí takzvané uprchlické krize kolují v evropských zemích. Nelze se pak divit, že autorka se v knize opakovaně doznává, že touží po návratu domů, jako kdyby cestu po západní Africe absolvovala za trest, nikoliv z vlastní vůle. Projevy stesku přitom doprovází těžko pochopitelnými výroky: „Nechci moralizovat. Ale hlavně se už nechci na takové věci dívat, nechci o nich vědět. Cítit vinu nebo zodpovědnost za zdejší svět. Já jsem Evropanka, můj domov je jinde.“ Čtenář po přečtení knihy nabývá dojmu, že autorka byla nucena se obětovat, aby mohla vydat svědectví, a že vlastně od příletu na africký kontinent netouží po ničem jiném než se zbavit údělu cestovatelky.

Všichni jsou černí a strašní

Úsměvné je i opakované rozčarování nad tím, že se lidé rozčilují, když jsou foceni. Není přece možné si představovat, že budeme chodit mezi lidmi, fotit je při jejich každodenních činnostech a doufat, že se před námi budou vystavovat a ochotně odhalí svou chudobu a nedostatky, jimiž trpí.

Jazairiová s oblibou démonizuje především Malijce: „Lidé si rozebírají polosyrové maso, mocnými pohyby trhají šlachy, lámou kosti a mezi zuby jim vytéká krev. Špína, odpadky, nabroušené nože, divočina a vzpínající se zvířata.“ Čtenáři před očima vytane scéna z Robinsona, který zachraňuje svého budoucího sluhu Pátka před krutými a lidožravými divochy a jejich strašlivou krvavou hostinou. Podobný obraz roubuje autorka i na Senegal, protože ve městě Tambacounda viděla „jeden fast food, kde melou žluklé maso“. Snad není třeba zdůrazňovat, že bez jasných důkazů není možné kvalifikovat realitu. Stejně tak je bez ohledu na pravdivost tvrzení nepřijatelné mluvit o „černé kurvičce“, „tlustých kurvách“ a podobně – takovouto úroveň pejorativnosti si seriózní cestopis zkrátka nemůže dovolit.

Na první pohled se zdá, že přístup ne­­otřesitelné upřímnosti je chvályhodný, jenže autorčina kritika je hluboce poznamenaná výsměšným eurocentrismem, což se ukazuje například při líčení rozdávání bonbónů a tužek natěšeným Dogonům. O dogonských vesnicích v Mali se následně dozvíme, že jsou kolébkou nemocí a utrpení: „Děti mají tropické vředy na nohou, všichni trpí malárií a stovkami dalších nemocí.“ Když Jazairiová popisuje obyvatelstvo Senegalu, píše: „všichni jsou tu velcí, černí, strašní. Mají spolu spoustu dětí, které vyrostou do podoby svých rodičů.“ A hned na další stránce dodává: „Jak jsou jednoduší! Jak jsou primitivní.“

Při čtení knihy se často do mysli vkrádá podezření, že se autorka snaží zalíbit západnímu čtenáři, který si přesně takhle Afriku představuje. Jistě musíme ocenit její odvahu a vytrvalost, ale cestopis, jenž neustále poukazuje – navíc často zhola neoprávněně – na záporné stránky navštívené země, nelze v žádném ohledu brát vážně.

Autor je doktorandem v Ústavu románských studií FF UK, specializuje se na subsaharské kultury a literatury.