Dílo Mircei Cărtăresca, jednoho z nejvýznamnějších současných rumunských prozaiků, zatím není v českém překladu dostupné. Velký ohlas vzbudil španělský překlad jeho osmisetstránkového románu Solenoid. V rozhovoru mluví nejen o něm, ale i o zapisování snů, beznaději a možnosti vykoupení.
V jakém ohledu se dají vaše romány – a Solenoid především – číst jako pocta Bukurešti?
S rodným městem mám odjakživa vztah plný lásky i nenávisti. Probíhá mezi námi boj. Někdy vyhrává Bukurešť, jindy já. Ale vždycky jsem se chystal na odvetu – tím, že o ní budu psát ve svých knihách, kde si můžu dělat, co se mi zlíbí. V literárních dílech není město nikdy totožné se svou reálnou verzí. Ale v každé knize, kde jsem psal o Bukurešti, jsem postupoval stejně: jako autor, který se zmocňuje města, tak jako to udělal Dostojevskij s Petrohradem, Borges s Buenos Aires, Durrell s Alexandrií, Joyce s Dublinem. A taky jsem chtěl, aby pro všechny čtenáře na světě byla Bukurešť spjatá s mým jménem.
Čím se liší Bukurešť v Solenoidu od téhož města v jiných knihách?
Pro obyvatele města je snadné rozeznat různá místa a mnozí mi říkali: „Ano, tady jsem žil i já.“ Ale zároveň jsem město svým způsobem přestavěl, protože z velké části odpovídá mým obsesím. Takže Bukurešť není městem na mapě, ale v mém mozku.
Mezi skutečností a fantazií či snem se v románu přechází jakoby nic. Jde tedy o způsob posouvání vlastních hranic?
Jde o způsob mého života. Od sedmnácti let si například zapisuji sny. Všechny je mám uložené v deníku a leccos jsem se z nich naučil. Každý si pamatuje dva nebo tři sny, které ho během života hluboce poznamenaly. I já takové sny mám a jsou základem všech mých knih. Naše mysl mezi snem a skutečností nerozlišuje. Ve snu máme dojem, že jde o náš každodenní život – realita a fantazie jsou tedy dvěma stranami Möbiovy pásky, která má ve skutečnosti jen jednu stranu. Nikdy nevíme, kde končí skutečnost a začíná sen.
Mluvíme-li o denících, není také Solenoid jakýsi trojrozměrný deník, v němž se boří celá řada hranic? Občas říkáváte, že ani nejde o román…
Rozdíl mezi účetní knihou a literárním dílem v úzkém slova smyslu není tak velký, jak se běžně soudí. Kafka psal své romány v denících, neměl zvláštní sešity na romány a povídky. Psal jeden jediný text, který můžeme považovat za deník nebo za shluk povídek a románů. Moje románová postava se nestane spisovatelem v pravém, autentickém slova smyslu, ale právě díky tomu dokáže opravdu něco napsat. Hodně spisovatelů při psaní myslí na to, jaká témata by mohla lidi zaujmout, jakou slávu by mohli získat a kolik by mohli vydělat, takže sami sebe cenzurují a falšují své vlastní psaní. Dokonce i zveřejnění díla by se dalo považovat za určitý ústupek. Snažil jsem se vytvořit absolutního spisovatele, který píše jen pro sebe, aby sám sebe pochopil – takový spisovatel neustupuje ani o píď a čtenáře nepotřebuje.
Jde o způsob, jak se vymezit vůči literárnímu provozu?
Ta kniha jde proti literatuře jakožto společenskému systému, proti představě spisovatele coby uznávané osobnosti a knihy jako věci, která něčemu slouží. Je to svého druhu pamflet proti literárnímu provozu.
Jak byste popsal svou hru s autobiografií?
To, co píšu, bych neoznačoval za autofikci. V rámci tohoto přístupu autoři zpravidla nepřekonávají nejzjevnější hranice skutečnosti, i když je pravda, že i na mé psaní má jmenovaný proud určitý vliv, například v pozornosti věnované detailům. Sám sebe ale chápu jako realistu. A jsem pyšný na čistě realistické scény, jako je třeba popis školy a učitelského sboru. Při vytváření téhle galerie postav jsem si doopravdy užíval. Hodně mě při tom ovlivnil Felliniho film Amarcord.
A v jakém vztahu je tedy Mircea Cărtărescu a protagonista Solenoidu?
Jedna z hlavních věcí, kterou je u téhle knihy potřeba mít na paměti, je moment oddělení mé skutečné osoby od mé literární postavy. Uvnitř logiky vyprávění k němu dojde během jediného večera. Až do jednadvaceti let máme oba jednu a tu samou biografii. Večer, kde postava čte svou první báseň před kroužkem významných umělců, skončí katastrofou. Sám jsem na tom setkání také četl – a všichni mou báseň chválili, což mi dodalo sílu a odhodlání pokračovat v psaní a stát se spisovatelem. Moji postavu naopak všichni kritizují. Od této chvíle je její biografie mou osobní antibiografií. Svým způsobem je to můj stín anebo dvojče.
Vrací se tu tedy představa dvojníka, jedna z vašich obsesí…
Motiv dvojníka je v evropské literatuře jedním z nejmocnějších. Pochází z německého romantismu a dál žije svým životem v latinskoamerické literatuře. Sám jsem mu skutečně propadl. Přispěly k tomu některé momenty v mém životopisu, hlavně ztráta bratra-dvojčete. Nepamatuji se na něj, protože umřel, když nám oběma byl rok a pár měsíců. A přesto tuhle velkou nepřítomnost cítím v každém okamžiku.
Myslíte často na toho mladíka, kterým jste byl, než jste se od něj oddělil?
Moje dospívání bylo smutné, osamělé a tragické.
Skutečně tragické?
Cítil jsem to tak. V dekádě mezi mými patnácti a pětadvaceti roky jsem měl minimum sociálních kontaktů. Uběhly celé týdny, kdy jsem s nikým nepromluvil. Od rána do noci jsem četl, nic víc. Izoloval jsem se od celého světa. A právě tato doba dala vzniknout všem mým knihám. Nejdůležitější postavou je v nich pokaždé tenhle osamělý mladík. Myslím, že je to nejlepší reprezentace mého já.
A jeho posedlost je tím, co vás přimělo napsat román, jako je Solenoid?
Ano, přesně tak. Vždycky když se mi nedostávají nápady na novou knihu, vrátím se do té doby, a inspirace se dostaví. Nevím, jestli by tenkrát můj duševní život nabral normální směr, kdyby do toho nepřišla vojenská služba. Bylo to obzvlášť brutální období, ze kterého jsem se ale dokázal vzpamatovat. V opačném případě bych propadl schizofrenii. Vojna mě svým způsobem zachránila.
Jaký význam přikládáte hmyzu a nejrůznějším cizopasníkům? V úvodu románu se objevují vši a celá kniha je jakýmsi festivalem hmyzu…
S hmyzem mě pojí přátelství. Vždycky jsem se zabýval něčím, co s ním souvisí. V poslední době pořizuji fotografie hmyzu přes speciální zvětšovací čočku, takže můžu zachytit detaily. Nejsem takový odborník jako Nabokov, ale snažím se. Moje fascinace hmyzem je pradávná a velmi vytrvalá. V románu Orbitor pracuji s protikladem pavouka a motýla. Motýl je anděl, pavouk je ďábel a svět je neustálý boj mezi oběma. I v Solenoidu jsem sestoupil do téhle miniaturní říše, a to až k roztočům, kteří jsou v porovnání s běžným hmyzem tak malí, jako jsou třeba pavouci malí oproti nám. Představoval jsem si lidstvo jako společenství podobné světu roztočů: ztracené v prostoru, dezorientované, bez dějin. Je to svět, který čeká, až ho někdo spasí. Otázka je, zda je vykoupení možné. Prvotní, hluboce beznadějná odpověď mé postavy zní, že nikoli. Potom ale změní názor.
Měl jste při psaní románu načrtnutou osnovu? Často tvrdíte, že nemáte tušení, jak skončí kniha, kterou právě píšete. Nešlo v případě Solenoidu o obdobu halucinogenní zkušenosti?
Na jednom listu papíru jsem měl seznam témat a pár bodů, kterými jsem byl posedlý. Nikdy jsem ale dopředu nevěděl, jak budu pokračovat. Často mi připadalo, že píšu jinou knihu, jakousi báseň, která by se měla jmenovat Mé anomálie. Takových je prvních dvě stě, tři sta stránek. Ale pak jsem si uvědomil, že chci napsat Solenoid a že už to není báseň, ale složitě vystavěný román. Dokonce bych řekl, že je to jedna z mých nejlepších staveb. Srovnání s ní snese jen krátký román REM, součást mé knihy Nostalgia.
Proč jste se rozhodl pro název Solenoid?
Kniha se mi pod rukama proměňovala a ukázalo se, že je v ní víc možností, než jsem zamýšlel. I ústřední téma se mi vyjevilo velmi pozdě. Myslím, že čtenář začne chápat, o co tu běží, zhruba okolo šestisté strany. Pokud do té doby neodpadne…
A co byste tedy označil za ústřední téma?
Solenoid je první kniha, kde věnuji víc pozornosti etickým otázkám než estetickým. Velikým tématem je tu záchrana či spása lidstva. Ke konci se na deseti stránkách opakuje jediné slovo: „Pomoc!“ Je to křik našeho živočišného druhu, ničeného zlem. Základní otázka pak zní: Jak se dá lidstvo zachránit? Jak se dá vzdorovat smrti a utrpení? V závěru jedné Camusovy povídky řekne postava na smrtelné posteli jediné slovo, ale lidé kolem nerozumějí, zda řekl „solitaire“ [jsem sám], nebo „solidaire“ [jsem s vámi]. Moje postava zvolí druhou možnost – solidaritu.
Ze španělského originálu He escrito un panfleto contra el sistema literario, zveřejněného 22. 2. 2018 v časopisu Letras Libres, přeložil Michal Špína.
Mircea Cărtărescu (nar. 1956) je rumunský prozaik, básník, esejista a kritik. Básnicky debutoval v roce 1978, během osmdesátých let byl učitelem rumunštiny, od devadesátých let přednáší dějiny literatury na Bukurešťské univerzitě a věnuje se hlavně próze; mezi nejpřekládanější patří Visul/Nostalgia (Sen/Nostalgie, 1989; slovensky 2016, viz A2 č. 24/2016) a De ce iubim femeile (Proč máme rádi ženy, 2004). V roce 2015 vydal osmisetstránkový román Solenoid, který byl zatím přeložen do pěti jazyků.