Příběh rozlehlý jako obloha

„Amerika je nestvůrné dítě, které vyrostlo jako Gargantua do gigantických proporcí, ale nedosáhlo mravní ani kulturní dospělosti, jež by těm rozměrům odpovídala. Je to vymyšlená země, vymyšlená z jiných zemí, koláž. Je příliš veliká, než aby mohla být vnímána jako jedna věc (jako třeba Finsko nebo Itálie), a příliš nová, než aby se její jednotlivé části daly propojit jako starověké říše (jako Čína),“ píše v knize Kdo je ten chlap? Hledání Boba Dylana (2012, česky 2014) zakladatel časopisu Rolling Stone a novinář David Dalton a hned přichází s řešením: „Potřebujeme tudíž příběhy – čím méně uvěřitelné, tím lépe. Velké a rozlehlé jako obloha nad velkou zemí, jakékoli.“ Dokument Rolling Thunder Revue: A Bob Dylan Story by Martin Scorsese je takovým velkým příběhem: sleduje karavanu hudebníků, básníků, umělců a pobudů, kteří se uprostřed opulentních oslav dvoustého výročí založení Spojených států amerických rozhodnou nasednout do autobusu a objíždět obskurní štace, hospody, malá divadla, kulturáky a tělocvičny. Za volantem sedí Bob Dylan, na prvních místech folková zpěvačka Joan Baez, beatnický básník a mystik Allen Ginsberg, legendární folkový vypravěč Ramblin’ Jack Elliott nebo zakladatel slupiny The Byrds, zpěvák a kytarista Roger ­McGuinn. Je to jako cirkus nebo westernová show. Každý se může přidat.

Buffalo Bill sedmdesátek

Rolling Thunder Revue bylo pro Dylana trium­fální turné – třebaže šlo o komerční propadák, byl to suverénní návrat na umělecký vrchol. A Dylan návrat na vrchol potřeboval. Čerstvě měl za sebou stadionovou šňůru, která mu pomohla zalepit děravý rozpočet, podle svých slov ale nenáviděl každou minutu ze čtyřicítky koncertů a jeho hlas se nad obřími severoamerickými stadiony ztrácel. Toužil se vrátit k intimnějšímu vystupování. „Chtěl jsem hrát pro lidi, kteří si nemohou dovolit drahé vstupenky ve velkých městech. Pro to, co jsme chtěli dělat, byly malé haly vhodnější,“ vysvětloval později časopisu Rolling Stone. Dylan měl v roce 1975 v plánu oživit kolektivního ducha newyorské čtvrti Greenwich Village, kde před téměř patnácti lety začínal. Toužil se dostat zpátky do dob, kdy se po kavárnách a hospodách hrály staré anglické lidovky, balady z Apalačských hor, kdy se s kytarou vyprávěly příběhy o lynčování černochů, potopených parnících a nekonečných nákladních vlacích šinoucích se pouští v Novém Mexiku.

Dylan se ale nevrátil do šedesátých let – možná se nevědomky propadl dírou v čase ještě o něco hlouběji. S bílou maskou na obličeji a hromadou kumpánů připomínal spíš Buffalo Billa, který společně s indiány, pistolníky a kovboji procestoval na přelomu devatenáctého a dvacátého století Ameriku i Evropu a ukazoval dychtivým návštěvníkům své show s názvem Wild West (Divoký západ) svět, který už dávno neexistoval. Bob Dylan možná netušil, co všechno se mu během turné podaří a jak hluboko do historie Ameriky se pohrouží, rozhodně ale věděl, že to potřebuje zaznamenat. Téměř celé turné Rolling Thunder Revue tak bylo natočeno na kameru a z více než čtyř set hodin záznamu později Dylan sestříhal svůj čtyřhodinový režisérský debut Renaldo and Clara (1978), zmatený film, který naprosto propadl a na nějž se dnes dívají jenom ti nejoddanější fanoušci. A po více než čtyřiceti letech se právě tohoto rozsáhlého materiálu chopil režisér Martin Scorsese.

Báje, mlžení, mystifikace

Ten už v roce 2005 natočil oceňovaný a velmi střízlivě pojatý televizní dokument Bob Dylan (No Direction Home: Bob Dylan), zachycující Dylanův život od dětství až po motocyklovou nehodu v roce 1966. Ve filmografii má i koncertní film o Rolling Stones nebo dokument o Georgi Harrisonovi. Dalo se tak čekat, že Rolling Thunder Revue distribuovaný Netflixem bude na zmíněné snímky navazovat, tedy že půjde o seriózní zprávu postavenou na archivních záběrech a nově pořízených rozhovorech. Naštěstí to tak není. Scorsese pochopil, že nemá smysl natáčet o Dylanovi stále nové a nové analytické dokumenty. Režisér se místo toho napojil na Dylanův způsob myšlení a jednání, na jeho mnohdy protichůdné výpovědi, vybájené historky, mlžení a mystifikace, které ho provázejí celý život.

Dylan na nich stavěl svoji kariéru od začátku. Syn židovského obchodníka z ruské komunity v Hibbingu už ve svých prvních rozhovorech tvrdil, že pochází z Detroitu, že jej vychovali indiáni a že do New Yorku přicestoval nákladním vlakem. I vážnost zmíněné motocyklové nehody byla podle posledních výpovědí značně nadsazená – šlo především o záminku, jak beztrestně zrušit domluvené koncerty a vypovědět smlouvu na knihu.

Dylan zkrátka vždy měnil své postoje, masky i svůj hlas a Scorsese to ve filmu Rolling ­Thunder Revue zachytil dosud nevídaným způsobem. Archivní záběry jsou dostatečně silné samy o sobě: z Dylana tryská dlouho zadržovaná energie, při písních o rasistických vraždách a v songu Hurricane o nespravedlivě uvězněném černošském boxerovi Rubinu Carterovi kleje, dští a plive slova jako vulkán, při mystické baladě s židovským nápěvem One More Cup of Coffee dokáže několika slovy vyvolat dojem nekonečné cesty, na kterou se za chvíli vydá. Jeho kapela je uvolněná a přívětivá atmosféra obklopující skupinu bardů na výpravě za slávou je skoro až hmatatelná. Rolling Thunder Revue ale není koncertní film: Scorseseho zásadní vklad přichází v momentech, kdy Dylan nezpívá. Stejně jako v dokumentu Bob Dylan, i tady režisér přemluvil Dylana, aby si sedl před kameru a zavzpomínal na svou minulost. To se málokomu jinému povede. Pokud se ale člověk trochu orientuje v Dylanově osobní historii, během chvíle pochopí, proč má písničkář tak lišácký úsměv. Dobrá polovina informací v dokumentu je totiž překroucená, upravená nebo rovnou úplně vymyšlená. A je jenom na vás, kolik toho Dylanovi uvěříte.

Mizející dáma

Opravdu se na jeho koncertech objevovala tehdy devatenáctiletá Sharon Stone a slibovala mu, že se stane velkou herečkou? Opravdu našel svoji houslistku Scarlet Riveru hrát na ulici? A nosila s sebou meč, nebo je to jenom povídačka? Scorsese společně s ochotně spolupracujícím Dylanem před našima očima staví budovu, která se může každou chvíli zřítit. Nikdy se to ale nestane, imaginace je v ní natolik silná, že člověka spolehlivě přiková k obrazovce. Dylan hrající se svou svitou pro původní obyvatele Ameriky v rezervaci, Dylan s Ginsbergem u hrobu Jacka Kerouaca, kanadská písničkářka Joni Mitchell, která zazpívá ostatním členům kapely svoji tehdy vznikající píseň Coyote takovým způsobem, že i Dylan jenom fascinovaně mlčí a poslouchá, to všechno jsou natolik ikonické záběry, že k nim není potřeba žádného dalšího vysvětlování.

Klíč k celému filmu tak nakonec podává hned první záběr, ve kterém Scorsese po­­užil ukázku z filmu Georgese Mélièse Zmizení dámy u Roberta Houdina (Escamotage ­d’une dame au théâtre Robert Houdin, 1896). U Mélièse mizí dáma, v Rolling Thunder Revue zase potřeba ověřovat, zda vše proběhlo tak, jak nám snímek ukazuje. Teatrální Patti Smith recitující báseň, kterou si na místě vymýšlí, je pro Rolling Thunder Revue stejně důležitá jako černošská servírka Hattie Carroll, kterou v roce 1963 zabil majitel tabákové plantáže. Neprávem odsouzený boxer Rubin „Hurri­cane“ Carter, jehož Dylan pomohl dostat z vězení pomocí své stejnojmenné písně, má ve filmu stejnou roli jako Jack Kerouac nebo devatenáctiletá Sharon Stone. Všichni tvoří jeden příběh. A je už jedno, jestli se doopravdy stal, nestal nebo teprve stane.