Prostor vyznačený touhou

Dramatička, scenáristka, esejistka a donedávna umělecká ředitelka Studia Я, vedlejší scény berlínského divadla Das Maxim Gorki Theater, Sasha Marianna Salzmannová (nar. 1985) rozšířila před dvěma lety své umělecké aktivity i do oblasti beletrie, když vydala román s názvem Außer sich (Mimo sebe). V němčině vyšel v roce 2017, téhož roku získal cenu Jürgen Ponto Foundation Prize a nominaci na Německou knižní cenu; v následujícím roce byl oceněn i Mara Cassens Prize. Je to román o unikavé identitě, o paměti a o dějinách Sovětského svazu. A o dalších podivných věcech.

Queer perspektivy

Své zázemí v divadelním umění prozrazuje Sasha Marianna Salzmannová už tím, že svůj debutový román otevírá seznamem osob, jako by šlo o hru. Když se však do tohoto seznamu začteme, zjistíme, že u některých postav není úplně dodrženo to, čemu se říká kontinuita dramatické postavy. Vystupují v několika „rolích“, například „Alissa, Ali – sestra, bratr, já“ nebo „Katho, Katharina, Kaťuša – tanečník, vícenásobný raketomet“. Po otočení stránky následuje úvodní scéna, v níž vypravěčka Alissa popisuje přípravy na rodinnou emigraci ze Sovětského svazu do Německa. Nato se román rozbíhá několika směry do šíře i do dálky.

Setkávají se v něm dvě hlavní dějové roviny. První z nich představuje Alissino hledání bratra­-dvojčete Antona v Istanbulu. Lze v obrovské, mnohamilionové aglomeraci najít někoho, kdo za sebou zanechal jen jednu pohlednici, odeslanou z tohoto města? Ovšemže nelze, odpovíme si a poměrně brzy je nám jasné, že o skutečné hledání Antona tu nejde, ba dokonce začínáme pochybovat o jeho existenci; zdá se, že Anton ve vzorci románových postav představuje prázdnou pozici, aniž by ovšem přestal znamenat cíl Alissina putování městem.

Putování však nepředstavuje ani orientovanou úsečku, ani velkoměstsky flâneur­ské toulání. Ze všeho nejvíc připomíná cruising, vyznačování městského prostoru touhou. Že na tomto místě saháme k pojmu z queer theory, není náhoda; tato rovina románu porušuje takřka vše, co jsme si zvykli pokládat za heteronormativní. Nejvíc je to patrné u prostředí; Alissa při hledání Antona prochází istanbulskou queer scénou, bary a diskotékami ve čtvrti Tarlabașı, a další postavy uváděné na scénu jsou lidé s rozličnou genderovou identitou a sexuální orientací. To samozřejmě souvisí s nejasnou identitou postav, signalizovanou úvodním peritextem. Právě s ní autorka pracuje velmi intenzivně, když nechává své postavy procházet proměnami identity, zejména ve smyslu pohlavním: například Katharina­-Katho, Alissina náhodná známost z baru, se pohybuje od ženské identity k mužské, a to pomocí koňských dávek testosteronu (který lze v Istanbulu sehnat jen tak na ulici), a podobnou proměnou prochází i sama Alissa, což označuje i změna jejího jména na „bezpohlavní“ podobu Ali. V určitém okamžiku se pak Alissa stává Antonem, čímž – a to už je možná trochu odvážná interpretace, ale text Marianny Salzmannové právě k takovým vyzývá – dostává tato rovina celého příběhu rysy až (sebe)vykupitelské.

Absence ženského rodu

Druhou rovinu, která první v kompozičním smyslu protíná rytmickým střídáním kapitol zachycujících velké dějové úseky, představují dějiny Alissiny a Antonovy rodiny. Zde na první pohled máme před sebou žánr románu rodinného: tradiční, ničím nenarušovanou epiku, známou z velkých děl dvou minulých století. Protagonistka líčí život od generace prarodičů po ten svůj a popisuje jeho nejrůznější aspekty v Sovětském svazu: prožitky války, chudoby, předem domluvených sňatků, pohlavního zneužívání, násilí, antisemitismu, alkoholismu, ústrků, byrokracie… Neznamená to však, že by dějiny 20. století skrze historii jedné rodiny byly jen temné, autorka spíše úspěšně zachycuje jejich zvláštní, byť trochu drsný kolorit. Vedle dobře líčeného prostředí toho dociluje tragikomickými mikropříběhy, které jen podtrhují absurditu existence v komunistickém SSSR. Tyto příběhy doprovází komentáři, například o vztahu skutečnosti a jazyka: „Na tomto místě je třeba říct, že v ruštině neexistuje ženský rod pro lékaře, učitele a mnoho dalšího. (…) Kde jinde by bylo možno potkat takové hladem, bombardováním a navrátilci z války prověřené ženy, které dokážou všechno, jež si pro sebe nenárokují žádný ženský rod, žádný feminismus a žádné tablety proti depresím. Na některé věci prostě není čas, je třeba uživit zdevastovaný národ, zmrzačeného muže a především vlastní děti.“ Když už mluvíme o jazyku, toho se ovšem popisovaná vícevrstevnatost týká také; autorka do německého originálu vplétá slova i celé věty v ruštině (psané azbukou), turečtině či rumunštině, aby tak přispěla k všeobecnému dojmu unikavosti a nestability.

Při vědomí toho, že prostým odkázáním na autorův život si recenzent tak trochu zjednodušuje práci, lze připomenout, že zde Salz­mannová dozajista čerpá z historie vlastní židovské rodiny, jejíž kořeny sahají do nejrůznějších koutů někdejšího Sovětského svazu – čteme o Moskvě, Černovicích, Oděse. Podobně zpracovává i další části rodinných dějin, zkušenost s emigrací: autorka, rodačka z Volgogradu, strávila dětství v Moskvě a do Německa přišla až v roce 1995 v rámci humanitárního programu pro obyvatele židovského původu z nástupnických států SSSR, kteří měli možnost vcelku snadno přesídlit do Německa jako takzvaní kontingenční uprchlíci. „Lidé byli ochotni udělat cokoli, aby z milovaného Sovětského svazu mohli uniknout, byli dokonce ochotni stát se Židy,“ komentuje to vypravěčka na jednom místě lakonicky. Zdroje barvitých a atmosférických ztvárnění zkušenosti se sovětskou totalitou i s emigrantským životem v jakémsi německém zařízení pro uprchlíky však nejsou podstatné. Podstatné je něco jiného: nejasná, unikavá povaha vyprávění. Příběhy, jež tvoří tuto část románu, jsou místy zpochybňovány, vyprávěny z několika perspektiv a samozřejmě záleží i na tom, od koho příslušné svědectví přichází. Rodinná historie se brzy rozpadá do mnohovrstevnatého polynarativu, obsahujícího řadu příběhů, které se navzájem setkávají i míjejí. I tento způsob mentální operace je sekundárně reflektován: „Aliiny vzpomínky se skládaly navzájem na sebe jako fólie a klouzaly po sobě. Navzájem se doplňovaly a protiřečily si, vyplývaly z nich nové obrazy, ale ona je nedokázala přečíst, ani kroucení hlavou nepomohlo.“

Nejistota ze simultaneity jevů

Nejasnost je motiv, který obě roviny spojuje. Nespolehlivá historická paměť způsobuje, že různé příběhy, různé verze téhož příběhu mohou existovat vedle sebe a protiřečit si, aniž by se navzájem vylučovaly. Postavy mohou plynule přecházet mezi různými verzemi sebe samých: „Viděla jsem Aliho, který teď, když seděl naproti své matce, náhle mohl být i Alissou. To dělalo obvyklé prostředí, kolísal mezi časy, mezi těly, byl prázdný.“ Salzmannová se z různých stran přibližuje k tématu nejistoty, nespolehlivosti jak vyprávěného slova, tak viděné skutečnosti. To celé se navíc odehrává ze všech míst na světě právě v Istanbulu, městě, které má unikavou identitu danou do vínku – nejen proto, že je rozkročeno mezi Evropou a Asií, Okcidentem a Orientem, ale také v tom, jak rychle se ho zmocňují globalizační, respektive gentrifikační změny; autorka sama popisuje koexistenci hejn toulavých koček kolem mešit a trhovců tlačících po ulicích vozíky se zbožím s hipsterskými kavárnami, které lákají nový typ klientely wi­-fi připojením zdarma a nápisy (pouze) v angličtině. Svou roli sehrává také časové ukotvení děje istanbulských pasáží do období protestů v parku Gezi v roce 2013, které se z původní malé environmentalistické manifestace rozrostly do podoby nejmasovějších protestů proti vládě Recepa Tayyipa Erdoğana a jeho Strany spravedlnosti a rozvoje.

Román Mimo sebe je román o nejistotě, která pochází ze simultaneity jevů. Jevů, které by se měly vylučovat, případně být komplementární, přesto však existují zároveň vedle sebe. Žena a muž, historie a současnost, němčina a turečtina, pravda a smyšlenka. Nepokouší se čtenáře nasměrovat k nějaké výpovědi o současnosti ani se ho nesnaží přesvědčit, že taková výpověď není možná. Můžeme však vnímat alespoň tolik, že to podstatné je řečeno už v jeho první větě, ústy desetileté dívenky, která právě vyráží na svou dlouhou migrantskou cestu: „Nevím, kam se jde. Všichni ostatní to vědí, já ne.“

Autor je bohemista a komparatista.