Prvotní hříchy

Šestnáctiletý Guillaume, jedna z hlavních postav Genesis, druhého filmu québeckého režiséra Philippa Lesage, se v soukromé chlapecké škole rád profiluje jako třídní šašek a tak trochu raubíř. Na rozdíl od většiny spolužáků zároveň dává před sportovním zápolením přednost hloubavějšímu umění, nad postelí má vylepený portrét Dostojevského a momentálně se oddává četbě románu Kdo chytá v žitě. Sám je ostatně podobný mudrlant jako Salingerův Holden Caulfield. Paralel mezi slavným románem a snímkem, který měl premiéru na MFF v Locarnu a posbíral řadu cen například na festivalech ve Valladolidu nebo Montrealu, existuje celá řada. Genesis však funguje především jako svébytné umělecké dílo.

Zmatenost dospívání

Guillaumova linie je jednou ze tří, které se ve filmu prolínají. Vedle hocha, jenž pociťuje kulminující náklonnost k nejlepšímu kamarádovi, sledujeme také podobně strastiplné první lásky jeho nevlastní osmnáctileté sestry Charlotte, která se potácí mezi majetnickým partnerem a starším milencem. Na ploše posledních dvaceti minut pak Genesis uzavírá letní tábor, na němž vzplanou vzájemnou náklonností dvanáctiletý Félix, hrdina prvního Lesageova filmu Démoni (Les démons, 2014), a aktivnější Béatrice.

Zatímco poslední sekvence má definovatelný začátek a konec, u prvních dvou se o něčem takovém hovořit nedá. Zmatenost dospívání simulují nelineárně řazené scény, v nichž sice ústřední postavy získávají cenné a dost možná klíčové zkušenosti, ovšem klasickému narativnímu oblouku se přibližují pouze výjimečně. Obě sice gradují ke katarzi dvojího znásilnění – Charlotte se stane obětí a Guillaume domnělým pachatelem –, co však bude se sourozenci dál, zůstává krajně nejisté.

Lesage obě postavy pozoruje v zrcadlících se situacích, nepříjemných jak pro ně, tak pro diváka, aniž by se jim – navzdory nádechu trapnosti – vysmíval. Scéna, kdy se ­Guillaume před chlapeckou třídou plnou kamarádů vyzná anglickým, tedy jiným než rodným jazykem, ze svých citů k jednomu z nich, dojímá teenagerovou odvahou a bezprostředností. Celkem překvapivě ji následuje bouřlivý potlesk, zanedlouho vystřídaný ostychem, případně ostrakizací.

Dozor a poučování

Guillaumovu gestu mlčky přihlíží také jeho učitelka. Její neschopnost jakkoli reagovat dokonale vystihuje způsob, jakým je Lesage zvyklý nazírat dospělé postavy. Desetiletý Félix z Démonů byl zamilovaný do své učitelky, která ho spíše pravidelně ponižovala, čímž se jeho náklonnosti možná bránila, ale zároveň tak stimulovala jeho propukající sexualitu. Když později frustrovaný školák zavřel jednoho z kamarádů do skříně a odmítal jej pustit ven, svědkem tohoto výjevu byl dospělý muž, který ho přešel zcela bez zájmu.

Autority obecně fungují na podobném principu i v Genesis. Jednotlivé postavy o svých rodičích sice nezřídka hovoří, ale prakticky je nevidíme. Výmluvná je scéna, kdy s nimi Guillaume a Charlotte dokonce jedou v autě, ale pozornost kamery je upřena pouze na ně a jejich rezignované vnímání pouček, jež musejí snášet. Rovněž dozor na letním táboře, ačkoli se ke svým svěřencům chová s nepředstíranou srdečností, Lesage rozhodně neidea­lizuje. Vychovatel radí Félixovi, jak má jednat se zástupkyní opačného pohlaví, aniž by mu dokázal nějakým způsobem skutečně pomoct. Pravidelné striktní nařízení, aby šli z večerního programu chlapci a dívky jinou cestou, se zdá bezelstné pouze do chvíle, kdy zmaří první polibek nově vznikajícího páru a dost možná tak pohřbí tento vztah dříve, než vůbec začal.

Lesage ztvárňuje dospívání jako unikavou a komplikovanou fázi života, v níž dospělí prakticky nemají šanci mladší generace pochopit. To platí i pro kantory, kteří svým uměle dobráckým přístupem ke studentům pouze prozrazují vlastní komplexy a nekompetentnost, ať už s nimi hovoří o literatuře, svádění žen nebo sexu. V této rovině navíc Lesage přiznává autobiografický prvek, jehož prostřednictvím se vyznává z odporu k chlapeckým školám jako takovým. Sám jednu absolvoval a zpětně si uvědomuje homofobní, až fašizující tendence, s nimiž se musel nevědomky potýkat.

Mnohoslibný dívčí úsměv

V Démonech byla patrná stopa Rubena Öst­lunda nebo raných děl Michaela Hanekeho. Genesis vykazuje po stylistické stránce styčné body spíše s filmy Xaviera Dolana. Lesage je však oproti svému krajanovi mnohem civilnější, chybí mu jeho proslulý důraz na efekt a sebeprezentaci. Trojice linií se liší formálními postupy, které korespondují s povahou ústředních postav. V případě Guillaumova coming outu jsme proto svědky vícera klidných, zdánlivě bezdějových scén. Lesage zde nejvíc prozrazuje svou minulost dokumentárního filmaře. Zato když prezentuje Charlottinu pudovost a spontánnější uvažování, činí tak často prostřednictvím stylizovaných tanečních sekvencí nebo erotickými pasážemi. V takovém kontextu nepřekvapí, že zásadní události na Félixově letním táboře provázejí nejteplejší barvy a nejrozvolněnější pohyby kamery.

Není příliš jasné, ve které době se Genesis odehrává. Obstarožní mobilní telefon používá pouze Charlotte a pro dnešní ­teenagery nezbytné sociální sítě absentují úplně. Le­­sageovo líčení radostí a strastí dospívání a objevování vlastní sexuality není zalito sluncem, ale zároveň má daleko do skepse, vlastní tematicky příbuzným festivalovým hitům typu Klipu (2012) nebo Kmene (Plemja, 2014). K nim také měli mnohem blíž Démoni se svou thrillerovou rovinou kolem pedofilně zaměřeného plavčíka. Jejich finále obstaralo docela smířlivé skotačení v rybníce a Genesis se jim v tomto směru podobá. Ačkoli se můžeme pouze dohadovat, co přesně znamená závěrečný dívčí úsměv přímo do kamery, pocit naděje vzbuzuje v každém případě.

Autor je filmový publicista