Spisovatelé z povolání vedle toho, že zařizují překlady a reedice svých knih a pořádají autorská čtení, cítí povinnost pravidelně přicházet s novým dílem. Petra Hůlová není výjimkou. V letošní novele Zlodějka mýho táty pokračuje v exploataci aktuálních společenských témat.
Všichni víme, že ne každý potomek má to štěstí vyrůstat v úplné rodině, bez ohledu na to, zda se jedná o homo- či heterosexuální svazek. Rozchod rodičů je vždy velkým traumatem pro všechny zúčastněné. Ještě před nějakými dvaceti lety bylo v České republice běžné péči o dítě svěřovat většinou do rukou matky. Dnes se prosazuje střídavá péče, která je zdánlivě především v zájmu dítěte, ale ani ta není bez háčku. Děti jsou konzervativní tvorové, mají rády své jistoty a ne vždy se dokážou s novou situací vyrovnat. Zároveň jim obvykle nezbývá nic jiného než se podřídit vůli svých rodičů.
Střídavá péče v době klimatické krize
Podobné úvahy dnes můžeme najít nejen v odborných časopisech a knihách, ale samozřejmě i na řadě internetových serverů. Většinou nepřinášejí nic nového, jen opakují v různém pořadí již zmíněná tvrzení.
Letos se tohoto tématu chopila na románové ploše spisovatelka Petra Hůlová. Svou jedenáctou knihu Zlodějka mýho táty věnovala právě úskalím střídavé péče z pohledu citlivého dospívajícího chlapce. Příběh zasadila do blízké budoucnosti, kdy už všichni osobně pociťují dopady klimatické změny: spousta druhů zvířat a rostlin již neexistuje, na jejich názvy už jen mlhavě vzpomíná generace prarodičů, před školou se nachází umělý trávník a automatický klimatický systém žákům ukáže, jak vypadá podnebí v jiných částech Země. Je to všeobecná katastrofa – málo vody, málo pohybu a vypadá to, že většina lidí je velmi nešťastná. Například pro získání rovnováhy před písemkou studenti dostávají prášky na uklidnění.
Zlodějka mýho táty do jisté míry připomíná sci-fi romány ze šedesátých let, kdy se svět nacházel v době těsně před atomovým výbuchem nebo po něm. Místo roušek nebo dokonce skafandrů všichni obyvatelé autorčiny novely nosí z blíže nespecifikovaného důvodu korzety a jen ti nejodvážnější se je na krátkou chvíli odvažují sundat.
Nenaplněné ambice
Hůlová líčí složitou rodinnou etapu, bolestivý rozchod partnerů, jejich pokus o vytvoření nových rodin a to vše na pozadí osobních tragédií jejich dětí. Její ambice jsou ovšem vyšší – chtěla by svou novelou vstoupit do aktuálně probíhající společenské diskuse. Problém však je, že do ní v podstatě nic nového nevnáší. Zlodějka mýho táty ve výsledku zůstává pouhým popisem planetárního ekologického kolapsu a neúnosné situace v rodině.
Obě hlavní témata jsou těsně zamotána do klubka, z něhož jako ostrá jehla trčí hlas protagonisty, který od první do poslední stránky donekonečna opakuje, že mu nová otcova přítelkyně ukradla tátu. V polovině knihy se objeví nadějný zvrat, kdy se děti, sdružené v internetové platformě, vzbouří proti svým rodičům, kteří se jim snaží vštípit myšlenku na možné fungování v nově vytvořených rodinách, a následně vytvoří vlastní společenství, které může evokovat Goldingova Pána much. Tato slibná linka bohužel skončí ještě dřív, než se stačí rozvinout. Zdá se, že samotná myšlenka a potřeba rebelie postupně vyprchá navzdory tomu, že se dětské internetové uskupení stále rozrůstá.
Zlodějka mýho táty je dobře odvedená řemeslná práce. Chybí ovšem jedna zásadní přísada: tvůrčí akt, který dokáže proměnit i ten nejbanálnější předmět v umělecké dílo.
Autorka je komparatistka.
Petra Hůlová: Zlodějka mýho táty. Torst, Praha 2019, 276 stran.