Hongkong zažil poslední masové demonstrace v roce 2014, kdy se odehrála takzvaná deštníková revoluce. V letošním červnu se v bývalé britské kolonii zase mohutně protestuje a opět jde především o vztah k pevninské Číně. Hongkong se totiž stále více přizpůsobuje čínské realitě a jeho obyvatelům se to nelíbí.
V bývalé britské kolonii Hongkongu bylo v posledních týdnech pokořeno několik protestních rekordů. Velká část společnosti vyzývá vládu, aby definitivně stáhla kontroverzní zákon umožňující vydávání podezřelých osob do Číny. Právě kvůli zachování spravedlnosti padl první rekord – na začátku června se v ulicích konal největší protest právníků od roku 1997. V neděli 16. června přišlo vyjádřit svoji nespokojenost největší množství lidí v historii Hongkongu – podle některých odhadů šlo údajně o více než dva miliony účastníků. Ve středu 12. června ale také padl smutnější rekord novodobé hongkongské historie – poklidné protesty převážně mladých lidí se setkaly s dosud nejintenzivnější policejní brutalitou. Hongkongská vláda zákon o vydávání podezřelých osob nakonec sice pozastavila a opakovaně se za situaci omluvila, ale zdá se, že to lidem v ulicích nestačí, protože už ztratili důvěru v politiky i policii. Jedna věc je jistá: i kdyby se demonstrující domohli svého, přibližování čínskému komunistickému systému bude pokračovat.
Jak na disent
Celý legislativní proces začal v úvodu roku, když tchajwanské úřady požádaly o vydání hongkongského rezidenta podezřelého z vraždy. Vláda na to reagovala tím, že navrhla změnu zákona, jež by umožnila vydávání osob do rukou spravedlnosti v ČLR, v Macau a na Tchaj-wanu. Vládní akce ihned vyvolala kontroverzi. Z Hongkongu v minulosti zmizelo několik pro Čínu nepohodlných osob, které se pak objevily v čínských věznicích, nejznámějším z nich je hongkongský knihkupec a švédský občan Kuej Min-chaj, jenž je stále držen v ČLR. Místní se tudíž celkem oprávněně obávali, že by komunistický režim dostal do ruky další legální nástroj, jak potlačovat disent. Není náhoda, že někteří odpůrci čínského režimu emigrovali na Tchaj-wan, hned jak se o novém zákonu dozvěděli.
Jak zákon získával jasnou podobu, sílily i protesty. Obyvatelům Hongkongu se nelíbilo, že v úpravě chybějí jakékoliv záruky, že lidé nebudou do ČLR posíláni z politických důvodů, nebo dokonce pod falešnými záminkami. Čím dál větší skupina také požadovala, aby Čína byla z extradičního systému vyloučena. Propekingští vládnoucí politici v čele s nejvyšší správkyní Carrie Lam ale na kritiku nereagovali. Během prvního čtení sice do zákona zanesli přísnější podmínky pro vydávání, například omezení pouze na vážnější zločiny, ale i tak by po schválení byli obyvatelé Hongkongu – i kdokoli další, kdo by se na jeho území nacházel – vystaveni zpolitizované čínské justici.
Že o Tchaj-wan vládním zastupitelům moc nešlo, ukazuje i fakt, že se tento ostrovní stát odmítl nového systému účastnit s tím, že nový zákon by mohl vážně narušit hongkongské svobody. Tchajwanská vražda tak přestala být argumentem. To se vyjevilo i během projednávání zákona na půdě Legislativní rady (obdoba parlamentu), když se opoziční zastupitelé ptali vlády, s kým budou na Tchaj-wanu při extradičních procesech spolupracovat, a vláda nebyla schopna jasně odpovědět. Neschopnost vlády komunikovat se svými občany a reagovat na jejich obavy spolu s arogancí úřadů nakonec vedly k obrovským protestům, jaké Hongkong nepamatuje.
Demisi!
Ačkoli na začátku všeho byli tradičně studenti a aktivisté, protestní hnutí nakonec dosáhlo celospolečenských rozměrů. Když v neděli 9. června vyšlo do ulic přes milion lidí, vláda na to odpověděla s opovržením typickým pro současnou garnituru, ale shromáždění pokračovala dál. Po policejním zásahu proti již zmiňovanému středečnímu protestu (kam demonstranti přišli patřičně vybaveni šátky, plynovými maskami a deštníky proti pepřovému spreji), který připomínal spíše konání lidových milic komunistického režimu než policejní akci ve svobodné zemi, přišly vyjádřit svůj odpor dokonce dva miliony lidí. Demonstrovali i ti, kteří předtím mlčeli, a mnoho obyvatel středního věku přišlo zkrátka vyjádřit své rozhořčení nad tím, jak se vláda zachovala k „jejich dětem“.
Protestní akce posílily i proto, že vláda nereagovala buď skoro vůbec, anebo nedostatečně. Středeční incident vedl k pozastavení schvalování zákona, nicméně lidé chtějí jeho úplné stažení. Některé místní také urazilo, jak falešně vyzněla omluva Carrie Lam, která do té doby vždy vystupovala z pozice z tvrdého lídra a protesty nejdříve odsoudila jako „pouliční bouře“, a dokonce „výtržnictví“. Demonstrantům přitom hrozí až deset let vězení. Policie také několik z nich zadržela v nemocnici, kde byli ošetřováni kvůli zraněním, jež jim bezpečnostní složky způsobily.
Omluv z nejvyšších míst sice přibývá, ale protestujícím to nestačí, takže se scházejí dál. Lidé požadují demisi Carrie Lam, definitivní stažení návrhu zákonné úpravy, vyšetření policejního zákroku během středeční akce a propuštění zadržených. Vláda však zatím stále nereaguje a policejní akce schvaluje.
Stačí si počkat
Třebaže se letošním protestům, v kontrastu s takzvanou deštníkovou revolucí z roku 2014, podařil nečekaný úspěch, neboť donutily vládu pozastavit kontroverzní zákon a omluvit se za chyby v řízení země, moc důvodů k optimismu není. Vliv Číny na Hongkong, který by měl být do roku 2047 v rámci režimu „jedna země, dva systémy“ do značné míry v interních věcech nezávislý, stále sílí. Nejvyššího správce Peking předem schvaluje (právě proti této novince se postavila deštníková revoluce), vládní politici jsou obecně vnímáni jako propekingští, kdysi respektovaná hongkongská policie se počínšťuje a zesiluje tlak na občanskou společnost, což se projevuje například i výhrůžkami disidentům nebo jejich mizením ve spárech čínské „spravedlnosti“.
I kdyby byl zákon nakonec stažen, na stole je dále kontroverzní zákon o státní hymně, který má za cíl potlačit protesty proti hraní čínské hymny (především během sportovních utkání). Ale i bez ohledu na zákonné úpravy se situace v Hongkongu zhoršuje a demokratická země stále více připomíná pevninskou Čínu. K definitivnímu začlenění do komunistického režimu by mělo dojít v roce 2047, avšak podle některých expertů se to může stát mnohem dříve.
Čínská a hongkongská vláda se každopádně přepočítaly. Místní obyvatelé si uvědomili, že tentokrát jde skutečně o hodně – někteří z nich mluvili dokonce o boji za „poslední svobodné čínské město“ – a donutili silově vystupující správkyni ustoupit. Brutální policejní zásah silně poškodil pověst policie. Propast mezi vládou a voliči je větší než kdy dříve, což se bude jen těžko napravovat. Demonstrace budou tedy pokračovat a obyvatelé Hongkongu budou dál bojovat o své postupně mizející svobody. Dění kolem současného protestního hnutí tak především obnažilo, že představa o vzdělaných čínských politicích, uvažujících desítky let dopředu, se úplně neshoduje s realitou. Tlak na prosazení sporné zákonné úpravy se ukázal jako příliš zbrklý a pouze poškodil reputaci hongkongské i pekingské vlády. Přitom by stačilo počkat do roku 2047, kdy Hongkong naplní svůj nevyhnutelný osud.
Autor je sinolog.