Řídit UMPRUM jako firmu

Na ty, kdo alespoň periferním viděním sledovali, jak dopadne výběrové řízení do vedení Ateliéru intermediální konfrontace na pražské UMPRUM, čekalo hned dvojí překvapení. Tím prvním (a pozitivním) byl fakt, že se výběrová komise rozhodla ocenit projekt uchazeček Markéty Magidové a Julie Bény a do vedení ateliéru tuto dvojici doporučila na prvním místě. Projekt stávajícího vedení ve složení Jiří David a Milan Salák skončil až na třetím místě, což bylo možné vcelku jednoznačně chápat jako doporučení pro personální a generační obměnu vedení ateliéru. Takový scénář ale byl patrně příliš dobrý na to, aby se mohl stát skutečností, takže byl rázně smeten ze stolu rozhodnutím děkana UMPRUM Jindřicha Vybírala, který navzdory doporučení výběrové komise prodloužil o rok smlouvu stávajícímu vedení. 

Progresivní rétorika, konzervativní činy

Nastalá situace je tragikomická obzvláště s přihlédnutím k rozhovoru, který zhruba před měsícem vedl s Vybíralem Ateliér bez vedoucího. Tvrdí v něm mimo jiné, že „dost pedagogů učí tak, jak se učilo v dobách jejich mládí, a já moc nevidím vůli ke změně. Tento systém se nedá transformovat direktivním způsobem, ale je možné začít se bavit o nových možnostech. Nic není třeba lámat přes koleno. Měl by nám pomoci mechanismus cyklicky se opakujících výběrových řízení, který může zabránit fosilizaci pedagogických přístupů a osobností.“ Do právě takového mechanismu výběrového řízení totiž nakonec zasáhl ve prospěch „fosilizace pedagogických přístupů a osobností“, a to rovnou direktivně, čímž se z jinak sympatického progresivního programu během necelých dvou měsíců stala jen prázdná slova. Podobně progresivně se ve stejném rozhovoru vyjadřoval také o genderových otázkách: „musím říci, že mi není vůbec milé, jak málo žen je na UMPRUM mezi vedoucími ateliérů. Mám osobní zkušenost, že přítomnost ženského elementu prostředí kultivuje (…) V současné době probíhá v rámci školy genderový audit, který hledá možnosti zlepšení personální politiky a péče o zaměstnance a zaměstnankyně. Pro mě je ale otázka genderové rovnosti či nerovnosti jen výsečí širší problematiky. Záleží mi na tom, aby mezi pedagogy, zaměstnanci a studenty UMPRUM panovaly férové vztahy, aby tady nikdo nepoznal jakýkoliv útlak.“

Když ale Vybíralovi komise doporučila do vedení Ateliéru intermediální konfrontace dvě vynikající umělkyně, rozhodl se navzdory svým vzletným slovům upřednostnit stávající mužské složení. Je to škoda i z toho důvodu, že doporučení komise je v tomto případě výsledkem relativně otevřeného, transparentního a férového výběrového řízení, takže to nejlepší, co mohl dělat, bylo do celého procesu nezasahovat a zkrátka se řídit vůlí komise. Zcela nenuceně by se tím na UMPRUM rozšířilo zastoupení žen ve vedení ateliérů a jednalo by se také o inspirativní příklad dobré praxe. Patrně lepší než podobně direktivní zásah ze strany rektora AVU Tomáše Vaňka, kterým dal nakonec přednost Kateřině Olivové a Darině Alster před Zbyňkem Baladránem a Barboře Kleinhamplové při obsazování vedení Ateliéru nových médií po Anně Daučíkové. Osobně se domnívám, že by nebylo fér s Vaňkovým krokem souhlasit a Vybíralův krok kritizovat jenom proto, že v prvním případě se může jednat o sympatické rozhodnutí, zatímco v druhém případě nikoli. Pokud má být dosaženo spravedlivého a transparentního procesu výběrového řízení na uměleckých školách, je zcela namístě se kritickou optikou dívat na obě rozhodnutí.

Politika kulturního kapitálu

Vraťme se ale zpátky na UMPRUM. V reakci na Vybíralovo rozhodnutí totiž vznikl otevřený dopis, pod nějž se podepsala část české umělecké scény, rozhořčená nastalou situací. V ní několik desítek osobností českého uměleckého života vyjádřilo přesvědčení o účelovosti a neobhajitelnosti rektorova rozhodnutí a vyjádřilo také obavu, že tím byl devalvován samotný proces výběrového řízení, což je potenciálně odrazující pro další budoucí kandidáty a kandidátky na tyto a podobné pozice. Jednoduše řečeno: pokud lze jedním tahem škrtnout transparentní proces výběrového řízení bez jakéhokoli smysluplného zdůvodnění, jaký má vůbec smysl se do takového řízení hlásit? Závěrečná výzva k napravení nastalé situace patrně zůstane bez adekvátní odezvy, nicméně rektor Vybíral se přesto rozhodl na otevřený dopis zveřejnit svou odpověď. Bohužel v ní ale (byť trochu bezděčně) potvrzuje všechny obavy, které se kolektiv signatářů snažil ve svém otevřeném dopise vyjádřit. 

Je totiž nepřímým pohledem do „zákulisí“ proběhnuvšího výběrového řízení. Rektor zde například tvrdí, že si nepřeje, aby pedagogové odcházeli ze školy „potupně a s pocitem pokoření či nevděku“. Vyjadřuje také přání, „aby generační výměna probíhala důstojně, v co možná přátelské atmosféře, a aby bývalí pedagogové se školou nepřerušili pracovní ani lidské kontakty“. Jakkoli nevinné se tyto věty zdají, ve skutečnosti sugerují, že by snad stávající vedení Ateliéru intermediál­ní konfrontace mělo chápat výsledek výběrového řízení jako něco potupného a pokořujícího, následkem čehož by s UMPRUM přerušilo veškeré vazby. Neexistuje ovšem žádný rozumný důvod, proč by tomu tak mělo být, samozřejmě tedy za předpokladu, že výběrové řízení proběhlo férově, transparentně a s rovnými podmínkami pro všechny zúčastněné. 

Neméně fascinující je ovšem i zdůvodnění akreditačními mechanismy: „odchodem Jiřího Davida by Katedra volného umění přišla o jediného profesora a studijní program o svého garanta“. Zdánlivě legitimní argument totiž vyvolává všetečnou otázku, proč tedy vůbec výběrové řízení bylo vyhlášeno, když UMPRUM vlastně není připravena na eventuál­ní odchod Jiřího Davida. Tato argumentace zase pro změnu sugeruje, že ať už by výběrové řízení dopadlo jakkoli, musela by být dána z institucionálních důvodů přednost Jiřímu Davidovi, a o výsledku tak bylo rozhodnuto de facto od počátku. To je pochopitelně velice nefér vůči všem účastníkům výběrového řízení, kteří žili celou dobu v omylu, že snad mají nějakou šanci. Je také namístě podotknout, že je zodpovědností dané instituce (v tomto případě tedy UMPRUM v čele s rektorem Vybíralem) zajistit svoji vnitřní koherenci tak, aby nemohla nastat situace, kdy reálně nemůže (jakékoli) výběrové řízení dopadnout jinak než podle předem daných not. V opačném případě se z výběrového řízení stává jen fraška, kterou nikdo nemůže brát vážně a která může odradit budoucí uchazeče. Nebo by si měli zájemci nejprve zjistit vnitřní poměry v instituci, aby mohli realisticky usoudit, zdali má vůbec smysl se o vypsanou pozici ucházet? 

Navzdory této institucionální bariéře ale Vybíral ve svém dopise tvrdí, že klíčová pro něj byla „představa důstojné změny ve vedení ateliéru“, aby nikdo neodcházel s roztrpčením. Proč by ale měl být výsledek výběrového řízení tak ponižující pro současné vedení, nicméně vysvětleno není. Naopak je ponižující vykreslovat vedoucí ateliéru jako neschopné a neochotné akceptovat vlastní porážku ve výběrovém řízení. Nechává tím Davida se Salákem působit dojmem privilegované dvojice, která si činí na vedení ateliéru nárok a odmítá respektovat závěr a doporučení výběrové komise. Je skutečně tak nemyslitelné představit si, že by současné ateliérové vedení mohlo odejít s důstojností a vděkem za možnost účastnit se ateliérového dění? Nebo že by snad, nedejbože, ještě popřálo mnoho úspěchů novým vedoucím, aby se co nejlépe zhostily náročného úkolu? Tato představa zjevně patří jen do říše snů a místo ní tady máme jakési kompromisní prodloužení smlouvy o další rok pro Jiřího Davida a Milana Saláka. 

UMPRUM není rodinná firma

Není to poprvé a asi ani naposledy, kdy se stávajícímu vedení příliš nechce odcházet. Na vině je mimo jiné utkvělá představa, že pracovní pozice vedoucí(ho) ateliéru je autoritativním nárokem, a nikoli dočasnou zásluhou. Někteří vedoucí mají tendence se „svým“ ateliérem srůst natolik, že se pro ně představa změny stává bezmála osobní urážkou. Ateliér je ale především instituce, která přesahuje jakékoli persóny, které jím projdou, ať už jako studenti nebo jako pedagogové. Vést ateliér v tomto kontextu není jen věcí osobní prestiže, ale především zodpovědnosti. Vedení ateliéru má být tedy v první řadě službou – studentům, škole, umění a společnosti. Bohužel mnozí vedoucí jej chápou jen a pouze jako nástroj pro rozvoj své kariéry, a upřednostňují tak své soukromé zájmy nad zájmy veřejnými. Snadno se pak stane, že těžce nesou, že by svoji pozici jednoho dne měli opustit. Jakákoli skutečně funkční veřejná instituce se ovšem dlouhodobě neobejde bez étosu veřejného zájmu, jehož naplňování by mělo být jedním z hlavních kritérií, podle nichž se hodnotí její práce a výsledky. 

UMPRUM prostě není rodinná firma, ale vzdělávací instituce, jejímž smyslem je naplňování veřejného zájmu, a proto je také její chod financován z veřejných peněz. Je pochopitelné a patrně asi nezbytné, že se i na veřejné instituci odehrává hra soukromých ambicí, avšak tato hra nesmí představovat konečné zdůvodnění legitimity takové instituce, jinak bude vždy docházet k tomu, že sdílená a legitimní pravidla budou znovu a znovu porušována ve prospěch partikulárních zájmů těch jednotlivců, kteří v tom zkrátka „umějí chodit“. 

Logika veřejného zájmu

Odkud se ale tento nadosobní, veřejný zájem bere? Podobnou otázku si kladl i Francis Fukuyama – slavný autor teze o liberální demokracii jakožto konci dějin –, který v posledních letech prodělal jakýsi „institucionální obrat“ a začal se tázat, jak vlastně dosáhnout spolehlivosti politických (ale v podstatě jakýchkoli mocenských) institucí a kde se naopak berou tendence k jejich úpadku. Ustavení moderní liberálně demokratické společnosti, rámované právním řádem a založené na občanském principu, považuje za malý zázrak, protože jde o systém, který je v přímém rozporu se všemi dosavadními tradicemi sociálního a politického života lidského druhu. Ať už se jedná o kmenová společenství, feudální sociální svazky nebo buržoazní merkantilistické vztahy, pro moderní společnosti je typické, že opouštějí tradiční (pokrevní a komunitní) vazby ve prospěch abstraktního občanského principu a na něm založeného právního řádu a institucionální infrastruktury, které nikomu předem nestraní podle etnického, stranického, rodového nebo příbuzenského klíče. To je negativním smyslem politické rovnosti: je negací dosavadních sociálních vazeb a z nich vyplývajících privilegií na straně jedné a útlaku na straně druhé. 

Součástí tohoto revolučního skoku, který modernita představuje, je i to, co Fukuyama označuje jako „procedurální či procesní odpovědnost“, což ve zkratce znamená respekt k pravidlům. Moderní liberální demokracie je totiž založená na vládě práva, sdílených pravidel a obecného zájmu, a nikoli na vládě vladaře a jeho soukromých, rodových zájmů, pro něž zbytek společnosti představuje pouze figurky na šachovnici. Podobně lze ale uvažovat i o akademických institucích, které společně tvoří jeden z pilířů, na nichž stojí liberálně demokratická společnost, i kdyby jen tím, že vzdělání, které produkuje, nemá jen ekonomickou, ale v širším slova smyslu společenskou a občanskou hodnotu. To nejmenší, co můžeme po akademických institucích chtít, je, aby respektovaly vlastní pravidla, tedy byly vládou pravidel a transparentní procesuálnosti. Bezprostředně to souvisí s otázkou, jak má vlastně vypadat akademická samospráva, za niž se ještě před několika lety demonstrovalo na náměstích. Můžeme si skutečně vystačit s pouhou konzervací statu quo a zamezení pronikání byznysu a politických zájmů na akademickou půdu?

Akademie jako uzavřená společnost

Po negativní části – tedy odstínění akademické autonomie od soukromých a politických zájmů – by měla následovat široká reflexe toho, jak má tato autonomie prakticky vypadat. Za současné situace je totiž akademické prostředí silně hierarchické a centralizované, a to do značné míry v důsledku aktuální podoby vysokoškolského zákona, která rektora nechápe jako symbolickou nebo reprezentativní postavu, ale jako autoritativního šéfa, k němuž se v posledku sbíhají všechny mocenské linie dané instituce. Rektor je sice jmenován a odvoláván na návrh akademického senátu, nicméně jeho pravomoci vycházejí z pojetí rektora jakožto suveréna, který svoji instituci řídí a vtiskuje jí svoji osobní vizi. Prorektory už si tudíž volí sám, stejně jako členy umělecké rady (jejímž je sám předsedou). V případě správní rady její členy jmenuje a odvolává ministr po projednání s rektorem. Zároveň rektor z velké části zodpovídá za personální politiku „své“ instituce, a má tedy kromě jiného i pravomoc určovat výsledek výběrového řízení, v rámci něhož výběrová komise své zvolené vítěze může pouze doporučovat. 

Jedná se tedy o systém, který spíše než vládu transparentních pravidel a sdílené legitimity připomíná korporátní hierarchickou strukturu, kde zákonem je šéf na vrcholu pyramidy. Zvláště na menších vysokoškolských institucích – mezi něž ty umělecké můžeme bezesporu počítat – se rektor stává skutečně silnou postavou, která se sice formálně zodpovídá akademickému senátu, ale v samotném průběhu své funkce je limitována jen minimálně. Právě rektorská rozhodnutí posledních týdnů a měsíců mohou nakonec rozvířit debatu, jak alespoň trochu umenšit mocensko­-politickou vertikální strukturu akademických institucí.

Lze se například bavit o demokratizaci ateliérového systému, která by šla ruku v ruce s omezením pravomocí rektora ve prospěch horizontálnější, spravedlivější a inkluzivnější akademické samosprávy. Minimálně v případě systému ateliérů jakožto svého druhu mistrovských škol se už dnes můžeme setkat s alternativními představami o tom, jak ne­­hierarchicky organizovat jejich práci. Současný ateliérový systém ostatně už dlouhodobě vede k atomizaci, uzavřenosti a vytváření sociálních bublin, které vynikají vzájemnou nevraživostí. V éře postupující interdisciplinarity a prolínání jednotlivých uměleckých médií se pak jedná o vysloveně kontraproduktivní a přežilý tradicionalismus. Už dnes v případě spousty ateliérů neplatí, že by se věnovaly práci jenom s tím médiem, které mají ve svém názvu. 

Univerzitní sebeorganizace

Jakou roli hraje samotná postava vedoucí(ho) ateliéru? Obecně se nedomnívám, že by ateliéry měly mít vedoucí v silném slova smyslu. Měly by spíše směřovat k větší inkluzivnosti, demokratizaci a vzájemné provázanosti. A to zvláště v době, kdy se svět umění rád honosí tím, že v teorii i praxi překonal romantizující představu uměleckého génia – oné suverénní individuality, disponující čímsi těžko definovatelným, co se nazývá talent. Odtud pak vychází i typická sociální dynamika atelié­rů, opírající se o dva pilíře, které se ve svých rolích vzájemně potvrzují: charismatickou osobnost vedoucího umělce/pedagoga, jemuž tvoří vztahový protějšek talentovaný student.

Pokud už ale vedoucí ateliérů existují, měli by být alespoň vybíráni neautoritativním způsobem z kandidátů s patřičnou odborností, praxí, vizí i osobnostním profilem a také pokud možno co nejdemokratičtější cestou, respektující společně dohodnutá pravidla, spíše než osobní vazby. Lekcí a ponaučením, které si totiž lze z nastalé situace na UMPRUM odnést, je také to, že podmínkou spravedlnosti je funkční institucionální infrastruktura, účinně limitující mocenskou zvůli shora. V opačném případě se setkáváme s jednáním, které známe ze zkušenosti se současným prezidentem, který se čas od času rozhodne nejmenovat některého z profesorů, jenž se mu znelíbí, nebo naopak nepřijme demisi ministra, k němuž chová sympatie. Způsobuje tím v podstatě ústavní krizi a nejistotu, protože se tak vymyká spíše formální a symbolické náplni své funkce a extenzivním výkladem Ústavy využívá svých kompetencí až za hranice ústavních zvyklostí, čímž nakonec sabotuje politický proces.

Zatímco ale prezidentská svévole vyvolává přinejmenším otazníky ohledně své legality i legitimity, podobná rektorská rozhodnutí jsou v podstatě stálou součástí vysokoškolského života, v němž rektor zodpovídá za celkovou vizi školy a dohlíží na její naplňování. To jediné, co může rektorovi zabraňovat v extenzivním využívání svých pravomocí, je „politická kultura“ a jeho dobrá vůle, což lze ale stěží považovat za systémové opatření. Tím by bylo limitovat a přesně vymezit pravomoci rektora, přenést část jeho odpovědnosti na kolektivní orgány a z akademických institucí učinit decentralizovanější, autopoietické organismy, řídící se především svými vnitřními principy, a nikoli nařízeními shora. Prozatím nezbývá než doufat, že až vyprší roční lhůta Jiřímu Davidovi a Milanu Salákovi, nebude se celá situace znovu opakovat.