Živé sólové nahrávky Filipa Topola představují ztišenou a umírněnou podobu repertoáru Psích vojáků. Písně vynikají zejména souladem hudby a textů a jejich podání je na hony vzdáleno stereotypu rozervanosti, který autora pronásledoval po většinu jeho života.
Název čtyři roky starého dokumentárního filmu Takovej barevnej vocas letící komety může působit patetickým dojmem, v případě Filipa Topola a skupiny Psí vojáci je ale výmluvnou ilustrací. Zdálo by se, že jejich hudební osud prosvištěl tak rychle, že po něm vnímáme jen jakousi v prázdnu visící záři. Filip Topol rychle dospěl a předčasně zemřel, přitom ale – z hlediska tvůrčího – jako moudrý starý muž. Obě jeho výročí, příchodu i odchodu, shodou okolností připadají na červen. Všechno mu proběhlo nějak „dřív“. Svou kapelu vedl pětatřicet let, od třinácti, posledních deset let ale spíše přerušovaně a na setrvačník. Poslední deska, nazvaná Těžko říct, vyšla Psím vojákům v roce 2003 a uzavřela volnou trilogii s alby Myši v poli (1999) a U sousedů vyje pes (2001). Do trojice nahrávek se promítl Topolův tvůrčí i životní přerod: divoký hráč života nedlouho po třicítce dospěl ke klidnějším skladatelským a básnickým polohám, často se blížícím rozpoložení mudrce. Od roku 2003 Psí vojáci nevydali nejen jediný nový titul, ale ani žádnou reedici starších nahrávek. Zároveň se scházeli a rozcházeli až příliš často, aby to člověk bral vážně a neříkal si: „Však ono mu to zas nedá…“ A opravdu, definitivní tečkou byla až smrt.
Subjektivně vnímám rychlost dráhy Filipa Topola ještě zhuštěněji – vyrůstal jsem v devadesátých letech, a to už měli Psí vojáci za sebou opravdu leccos, od legendárních koncertních peripetií po základní kameny neobyčejně rozsáhlého repertoáru. Kolik písní spolu napsali (pod hudbu se podepisovali vždy kolektivně), se asi nikdy nedozvíme. Pětatřicet let Psích vojáků mi proto připadalo jako zhruba desetiletá šmouha.
Tlumeně barevný one-man band
Výše popsané úvahy mi letěly hlavou při poslechu trojalba Nebe je zatažený, sestaveného ze záznamů Topolových sólových vystoupení. První disk, Sou pastýři, byl nahrán v jabloneckém klubu Na Rampě 27. prosince 2000; druhý, Neklidná noc, o rok a den později tamtéž. O místu a době vzniku třetího, převážně instrumentálního kompaktu, který se jmenuje V září už nikdy netanči, booklet mlčí. Vzhledem k tomu, že původcem všech záznamů je dramaturg Karel Šírek, lze předpokládat jednotu místa.
Zatímco třetí, třičtvrtěhodinový disk ukazuje Filipa Topola především jako klavíristu a improvizátora romanticky uzavřeného do soukromých nálad, podstatně delší jednička a dvojka (ta má poctivých devětasedmdesát minut) jej představují coby soustředěného autora, který spoléhá na úspornější aranžmá, střední až pomalá tempa a střízlivé, srozumitelné podání textů.
Na Rampě byly na programu především novinky z aktuálních alb Psích vojáků – šest z šestnácti kusů prvního disku zaberou Myši v poli, sedm z patnácti na dvojce je z desky U sousedů vyje pes a leckterý kus zazní na obou CD. Přestože Filip Topol v devadesátých letech vytvořil dvě sólová alba, Sakramiláčku a Střepy, na koncertních záznamech je zcela ignoruje a novinky Psích vojáků střídmě doplňuje jejich staršími hity, jako například Nebe je zatažený, Chce se mi spát nebo Žiletky… Takový one-man band.
Příkladná symbióza
Aktuální trojalbum ukazuje, že Filip Topol je tvůrce, od kterého by se mohl učit nejeden osamělý písničkář. Jeho tvorba se nezakládá na rockovém drajvu, leckteré kvality naopak lépe vyniknou v umírněném, ztišeném sólovém podání. Jde zejména o příkladně bezešvou symbiózu hudby a textu. Dosáhnout polohy, v níž jedno nemusí kvůli srozumitelnosti, formě či obsahové náročnosti ustupovat druhému, by mělo být v písňové tvorbě samozřejmostí, přesto se k tomu leckterý „zpívající básník“ nedopracoval ani po dekádách provozu.
Když se do toho osamocený Topol přece jen občas opře, jako v Protínání či Thunblues, baskytara a bicí mu dost chybějí; takových okamžiků ale není na nahrávkách mnoho. Naopak – titulní Nebe je zatažený Topol od podmanivého saxofonového úvodu ze studiovky Leitmotiv hned dvakrát osvobodil zcela bezbolestně. Desetiminutovou Sedmibokou (rovněž je tu dvakrát) svým minimalistickým bušením sice znepokojí a zařve tu asi nejvíc, činí tak ale zcela svébytně a v kontextu všech ryčnějších kusů asi nejneočekávaněji. „Chudák ucha majitel, chudák Stvořitel,“ zpívá se v ní.
Na trojalbu se nevyskytuje žádná dříve neslyšená ani nevydaná píseň. I tak ale díky přesvědčivosti umírněného sólového podání, v němž vynikne především Topolův autorský um, stojí komplet za nejeden poslech.
Autor je šéfredaktor online magazínu HIS Voice.
Filip Topol: Nebe je zatažený. Indies Scope 2019.