Vojáci. Příběh z Ferentari

Vzbudím se kolem desátý s jedinou myšlenkou v hlavě, že se ho musím zbavit, než se objeví Vasi. Další den už bych nevydržel a Alberto by nejradši ještě chvíli zůstal, dáme si ještě pivo; v lednici byla další flaška, neotevřená, kterou nemohl dostat z hlavy – a jako medvěd, když objeví med, už by nikdy neodešel.

Ses zbláznil, musím jít do práce, nemůže ze mě táhnout chlast.

No jo, lásko, nikdo ti nezaplatí jen tak, víš to sám.

Vystrčil hlavu z okna – neměl bys bundu nebo tak něco? Je tam zima. Bylo teplo a svítilo slunce, ale co, chtěl z toho taky něco mít; tak to dělalo i to šestnáctiletý štěně – když jsem neměl prachy, vyhlídnul si nějakou věc v místnosti a už se od ní neodtrhnul, dokud jsem mu ji nedal. Na první pohled je to děsný, takhle ze všeho těžit – ale nejde jenom o to: kdyby to udělal zadarmo, znamenalo by to přiznat si, že v tom jede taky, že ke mně vlastně chodí rád, protože ho ženuška nekouří a jediná možnost to zažít je s nějakým chlapem. Prostě to bylo tak, že peníze očišťovaly a světily tu špínu, co se skrývala za nimi.

Měl jsem jarní bundu, dal jsem za ni 150 lei, zkus si ji. Ale sotva se do ní vešel, takže v ní vypadal tlustě.

Tak si vezmi tu šusťákovku tamhle z křesla, ne? Ana mi kdysi koupila křiklavě růžovou bundu, kterou jsem ještě na jaře a na podzim nosil.

No ty vole, zamračil se, to je pro teplý, lidi se mi budou smát. Něco jinýho.

Měl jsem ještě jednu bundu, ale měla rozbitý zip. Vzal si ji, ale brblal.

No a kdy se zase uvidíme? Hrozně tě chci…

Až dostanu vejplatu, Alberto, dřív to nemá smysl, co bysme dělali, šli do baru a koukali se na sebe navzájem?

Přijdu k tobě, lásko, říkal jsem ti, že mně na penězích nezáleží.

Říkal jsem ti, že to nejde, Alberto, Vasi by dělal scény. Ve skutečnosti jsem se bál si ho brát domů častěji, aby si nezvykal a aby nakonec nebyl v mém bytě jako doma.

Byl další hezký den, vystrčil jsem hlavu z okna, abych zjistil, jak je teplo. Bylo teplo, ale takové to zrádné, když si vezmeš bundu, zpotíš se, když si ji sundáš, ofoukne tě vítr a nastydneš. Měl jsem ještě deset lei, vyštrachal jsem ze šuplíků ještě tři lei v drobných, aby to stačilo na krabičku cigaret. Pro sebe mám ještě záložní variantu, deset lei v podšívce jedný bundy – deset lei, se kterýma můžu jít na tržnici Rahova a koupit si krabičku cigaret od šmelinářů.

Vzal jsem kolo, stejně jsem se chtěl projet akorát tak dlouho, abych se ho zbavil. Koupil jsem mu ve večerce krabičku dlouhých červených Máček. Alberto na mě počkal venku, nešel se mnou dovnitř – asi kvůli té hrsti drobných. Platit desetníky je ponižující, jsi jak bezdomovec, když přijdeš ke kase s drobnýma. Viděl jsem, jak jedné žebračce udělala prodavačka scénu, když jí vysypala na pult hrst mincí; další je nechtěla vůbec vzít, co s nima jako mám dělat? Ode mě je vzala beze slova, protože ze mě cítí peníze, dělám jim kšefty.

Dal jsem mu krabičku cigaret, ale neotevřel ji, podal mi poslední dvě ze svojí staré. Vydal jsem se směrem k tržnici Rahova a po cestě se mi zase začal odplavovat z mozku serotonin a místo něho mě zaplavila úzkost. Co jsem o tom chlapovi věděl? Nedalo se mu věřit, že je na chlapy, nebyl, prostě vůbec neodpovídal definici, některé věci člověk cítí, aniž by je musel nějak zvlášť vysvětlovat, nebyl a basta. Dost dlouho totiž byl ve vězení, se samými chlapy; žil tam od patnácti a ženský viděl jenom v televizi, v časopisech nebo v pornu na mobilu; v krátkých přestávkách, které do svých třiceti strávil na svobodě, k ničemu zvláštnímu nedošlo, takže si to rozdával jenom s chlapy – snil o ženských, žvanil o ženských s ostatními vězni, honil si a myslel u toho na ženský. Proto v posteli neměl zábrany, proto se chtěl líbat, proto se tak rád mazlil.

Ale vlastně, když se nad tím člověk zamyslí, je to trochu smutný. V patnácti už tvůj mozek ví, co chce, jestli holky, nebo kluky; když už si Alberto začínal honit pro ukrácení dlouhý chvíle a skoro už by se byl vrhnul mezi ženský jako vlk do stáda ovcí, zavřeli ho mezi chlapy: poprvý se líbal s chlapem, s chlapy se naučil šukat, s chlapy se poprvý mazlil; jeho sexuální život vlastně začal a až do třiceti se rozvíjel s chlapy.

Na Rahově jsem narazil na takový sedmnácti­-, osmnáctiletý štěně, který říkalo, že má cigára. Nelíbil se mi, hned jsem věděl, že něco nehraje: měl sluneční brejle, chtěl vypadat důležitě. Znám ty typy, frajírky, který šmelí v malým, ale myslí si, že jsou velký mafiáni, tváří se, že snídají kaviár, přitom mají leda na míchaný vajíčka. Takže ty typy znám – ale i přes to všechno mě napálil.

Kde máš ty cigára? Chci je vidět.

Napřed ty ukaž prachy, nafoukl se drze. Takhle jsme se dohadovali asi pět minut a místo toho, abych mu to řekl jako chlap, jdi do háje, myslíš, že jsem blbej?, a udělal čelem vzad, jsem mu ty peníze dal – a to štěně řeklo, počkej tady, dojdu pro ně ke klukům. A odešel, mluvil u toho do telefonu, šel pomalu, rozvážně, důležitě a já se za ním jen koukal jako blbeček, i když jsem věděl, že je to podfuk.

Mohl jsem jít do kanceláře, ale srdce mě tam vůbec netáhlo, protože jsem spal jenom dvě hodiny a leda bych usnul na pracovním stole.

Na bulvár jsem se nevrátil, co když ho potkám? Co mu řeknu, proč nejsem v práci? Pustil by se do mě, kámo, tys mi lhal, proč neříkáš pravdu? Kde pracuješ, co doopravdy děláš? Hned by se mnou mluvil úplně jinak. Byl zjevně psychicky labilní, nálady mu lítaly ode zdi ke zdi během jediné minuty a nebyl to žádný myslitel. Lopotně odchodil první stupeň, z čehož ještě dvakrát opakoval, a pak rovnou do chládku, jak se říká mezi frajery.

(…)

V pátek jsem se zastavil v kanceláři a kolegyně mi půjčila nějaké peníze, 400 lei. Cestou zpátky jsem se zastavil ve večerce na Zeicani, a když jsem vylezl, uviděl jsem Alberta – a (nejspíš) jeho bráchu, jak vycházejí z hospody. Mohl jsem na něj zavolat, ale řekl jsem si, že asi radši ne, nebylo by dobrý, kdyby si mě Sud všimnul; ten si to pyšně vykračoval vepředu a Alberto šel jako pejsek kousek za ním, tak půl metru – takže nelhal, Sud ho fakt vytahuje od těch přístrojů z baru, popadne ho a vyprostí.

Takže jsem měl prachy. Stovku, jak jsem si spočítal, jsem mohl utratit s Albertem a ­zbylých 250 jsem potřeboval do Sibiu, kde byl jeden romský kongres – na který jsem se v záchvatu blbosti přihlásil někdy v zimě jako dobrovolník, protože to mám blízko domů a budu mít kde spát, u ségry.

Celý den jsem byl jak na jehlách, měl jsem peníze, bylo jasný, že půjdu ven, a plán zněl tak, že si zajdu s Albertem na jedno a vrátím se domů jako hodný kluk, jak jsem slíbil Vasimu; jenom se s ním sejdu, to je všechno.

Večer začal Vasi něco vařit, televize byla puštěná, já jsem seděl u počítače – rodinný večer v domácnosti. Ale v osm už jsem ne­­odolal a vyrazil jsem do Zeicani, hele, Vasi, jdu na jedno.

Byl tam, otáčel se kolem přístrojů, kamaráde, věděl jsem, že dneska přijdeš. Řekl jsem mu, že v týdnu určitě dostanu výplatu a pak že se objevím. Nechal jsem to tak, protože jsem už výplatu měl – a to byla chyba, protože kdyby ucítil, že mám peníze, už bych ho ze sebe nesetřásl.

Vypil jsem tři piva za sebou skoro na ex a on mi mezitím v jednom kuse hučel do hlavy, že už bez tebe dál nemůžu, musíme to udělat, protože už nemůžu. Udělám pro tebe, po čem tvoje srdce zatouží, zase ti ho přeblafnu, viděl jsi, jak to tvůj kamarád umí.

Ale Alberto, utnul jsem ho, nemůžu si tě vzít k sobě, musím dát Vasimu vědět předem, když to budu chtít udělat, aby měl čas si zařídit spaní jinde. Minule mi udělal scénu, zapřeháněl jsem si, řekl, že když tě ještě někdy přivedu domů, až tam bude, odstěhuje se.

Povzdechl si, obrátil oči v sloup a po patnácti vteřinách – víš, naklonil se ke mně. Já jsem ve vězení vykouřil spoustu ptáků, nebojím se tě. Bylo mi šestnáct, když mě z výchováku v Găešti poslali do vězení pro mládež do Craiovy. Na záchodě se kolem mě postavili do kruhu čtyři kluci jak hory – a tak se to stalo, popadl mě silou a musel jsem jim všem vykouřit ptáky. Byl jsem tam nejmenší, co jsem měl dělat? Dostal jsem se tak mezi místní frajery a zařídil jsem si super život. Stal se ze mě pasivní teplouš, protože jsem byl chudý dítě a musel jsem si poradit sám. Ale nic mi nechybělo. Chodili za mnou chlapi s cigáry, s jídlem, s chlastem, protože nikdo nekouřil tak dobře jako já. Žil jsem si dobře, líp, než kdybych žil venku, protože jsem byl chudý dítě, šest kluků, co vychovávala jen máma, co ti budu povídat, měli jsme pořád hlad, v neděli nás posílala do kostela pro kolivu, težký, v zimě nás posílala spát bez večeře. Bylo to těžký, kamaráde, hrozně těžký, protože mě pustili a neumíš si představit, jakou ostudu jsem si musel vyžrat. Nikomu jsem nevyprávěl o tom, co jsem v base dělal, snažil jsem se to ututlat – ale prasklo to a táta to zjistil; co táta, celej svět se o tom dozvěděl, protože pustili i ostatní kluky a ti všem vykecali, co jsem tam prováděl. Celej rok mě nenechali jíst s nima u stolu, měl jsem vlastní stoleček, s vlastním talířem a lžící. Seděl jsem vedle svejch synovců a neteří, který mě na sebe nenechali sáhnout; aby na mě sáhnul někdo jinej – pánbůh ochraňuj. Aby na tebe celej rok nikdo nesáhl, abys věděl, u nás je to největší ostuda. Vzal mě do kláštera za knězem, pil jsem svěcenou vodu, co se do mě vešlo. Po roce nás táta svolal ke stolu na Velikonoce, dal mi pusu na pusu a řekl, stačilo, teď už nejsi pošpiněný, jsi zase moje dítě – a řekl ostatním, aby mě taky olíbali. Přikázal, abych před knězem nad svíčkou přísahal, že tuhle špinavou věc už nebudu nikdy dělat, dokud budu žít – ale vidíš? kvůli tobě porušuju slib a zase to dělám, protože tě mám strašně moc rád, líbal bych tě tady v baru.

A jak má člověk nezměknout při takovém vyznání? No, Alberto, nevím, co říct, připravil jsi mě o všechna slova.

Z rumunského originálu Soldații. Poveste din Ferentari (Polirom, Jasy 2013) vybrala a přeložila Tereza Kortusová.