Doutnání vyhořelého světa

Režisér Roberto Minervini pochází z Itálie, ale od svých dvaceti let žije v USA. Ve své filmografii se zaměřuje na portréty příslušníků čím dál početnější chudé a frustrované společenské vrstvy žijící na periferii střední třídy americké společnosti. Jeho nový dokument Co uděláš, až svět vzplane? se v několika paralelních liniích věnuje afroamerické komunitě. Režisérovi se navíc podařilo získat exkluzivní přístup do jednotky Black Panthers.

Autenticita výpovědi

Minerviniho filmy bývají charakterizovány jako průniky hraného a dokumentárního filmu. Spíše se ale dá říct, že režisér navazuje na postupy špiček klasického autorského dokumentu od Lionela Rogosina po Jeana Rouche. Jeho cílem je nepochybně autenticita, ale klíč k ní nehledá v metodě, nýbrž ve výpovědi. Není to odtažitý pozorovatel ani přímočarý vykladač událostí, ale tvůrce, který se snaží převést do filmového média určitou zkušenost. Minervini tráví se svými protagonisty stovky hodin a řádově stejnou stopáž mívá i hrubý materiál jeho filmů. V některých případech protagonisté přehrávají na kameru situace, které běžně zažívají, jindy se výsledné záběry rodí přímo z žitých momentů, u kterých sociální herce zachytila kamera. Snímky nemají žádný doprovodný komentář, není tu snaha zvenčí dovysvětlovat kontext, a dělat tak z osob před kamerou argumenty v rétorickém výkladu. Minervinimu jde naopak o empatický vhled do světa, který jeho protagonisté žijí a který je obklopuje. Jsou to filmy, pod něž by se mohli podepsat i lidé, kteří v nich vystupují, protože režisérovým hlavním cílem je předat divákům jejich životní zkušenost a perspektivu. V tomto ohledu je jeho tvorba stejně tak umělecká jako politická – dává hlas přehlíženým obyvatelům Ameriky a nechává tento hlas zaznít v pokud možno neredukované otevřenosti a mnohoznačnosti.

Minervini zatím hledá své náměty zásadně na americkém jihu. V trojici snímků The Passage (Cesta, 2011), Low Tide (Odliv, 2012) a Zastavit bušící srdce (Stop the Pounding Heart, 2013) se věnoval obyvatelům Texasu, následující Druhá strana (The Other Side, 2015) se zaměřila na Louisianu a dokument Co uděláš, až svět vzplane? je zasazen do New ­Orleans. V každém filmu si Minervini zvolil ­několik osob, přičemž někdy šlo o členy jedné rodiny, jako ve snímku Low Tide, pojednávajícím o svobodné pracující matce a jejím osamělém synovi, jindy jsou jednotlivé linie mimoběžné a jen se nepřímo komentují. To je případ Druhé strany, kde režisér sleduje nejprve dvojici narkomanů a poté jednotku ultrapravicové domobrany, a naznačuje tak, že obě skupiny řeší podobné sociální problémy.

Umlčené hlasy

Novinka Co uděláš, až svět vzplane? do určité míry pokračuje v přístupu předchozích Minerviniho filmů, ale zároveň se od nich v důležitých ohledech odvrací. U americké kritiky nebyl film přijat tak nadšeně jako předchozí snímky především proto, že v něm spontánní existování figur na plátně do velké míry vystřídaly jejich performativní a stylizované projevy. Nejblíže k Minerviniho starším filmům má pozorování dvojice dospívajících nevlastních bratrů, kteří se poflakují po městě, co nejdál od nebezpečných čtvrtí, kde by je mohli zastřelit, a marně hledají, čím by se zabavili. A právě tato linie také mnoha kritikům přišla nejzdařilejší.

Určitá performativita a deklarativnost se ale se zvoleným tématem pojí tak trochu automaticky. Sám Minervini v rozhovorech uznává, že Co uděláš je ze všech jeho filmů nejvíc založeno na mluvené řeči. Podle něj je to ale tím, že se členové umlčené komunity odhodlali před kamerou především mluvit, a u Černých panterů se rozumí samo sebou, že budou před kamerou především prezentovat své postoje. Minervini zkrátka dělá to, co ve svých předchozích filmech – hledá pro danou komunitu nejpřirozenější způsob vyjádření. Afroamerická kultura je výrazně a spontánně extrovertní a založená na různých sebestylizacích. Zároveň je silně auditivní, nejen co se týče řečového projevu, ale také hudby, která má ostatně v Minerviniho filmu výrazné místo. Režisér dokonce tento aspekt ještě zdůraznil v úvodní a závěrečné pasáži, kde ukazuje masopustní průvod indiánů, při němž performance získává vyloženě rituální ráz.

Vyčerpaná komunita

Co uděláš, až svět vzplane? obsahuje množství působivých výpovědí, které dávají současnou situaci Afroameričanů do souvislosti se segregací, mentalitou otroků, kriminalitou, finanční situací, vězeňským systémem, ale i domácím a sexuálním násilím, a to obvykle na konkrétní, osobní rovině. Protagonisté nemluví o abstraktních pojmech, ale o svých zkušenostech a formativních zážitcích. Ve scénách ze schůzí Černých panterů se obecné teze o statusu Afroameričanů pojí s vnitřní naléhavostí projevu účastníků diskuse. Pantery ostatně vidíme hlavně na demonstracích, nebo když obcházejí černošskou čtvrť a na vlastní pěst vyšetřují zločiny, které byly nejspíš rasově motivované.

Minerviniho film ale v žádném případě není jen přehlídka monologů. Promluvy postav jsou vždycky zasazené do konkrétních situací, které doplňují a obohacují jejich vyznění. Snímek je navíc natočený černobíle, což ho ještě víc spojuje s klasickými filmovými dokumenty padesátých až sedmdesátých let. Minervini měl k volbě černobílého obrazu estetické důvody a tato volba skutečně dala obrazům zvláštní vyznění světa ­uzavřeného mimo běžnou realitu a zároveň pevně ­svázaného s minulostí. A takové je i vyznění filmu. Co uděláš, až svět vzplane? je především snímek o únavné a svým způsobem beznadějné stagnaci. Ukazuje, že mezi černými a bílými obyvateli USA pořád existuje vyostřená hranice, že chudí Afroameričané byli odsunuti na periferii, kde zůstávají ponecháni sami sobě. Problémy, které řeší, trvají přinejmenším desítky let, a přesto zůstávají bez řešení. I akce a debaty Černých panterů už v sobě mají nádech rutiny a především vyčerpání – u policistů, kteří jsou často také Afroameričané, stále narážejí jen na lhostejnost, případně na násilný zásah, pokud to vyžaduje protokol. Navzdory názvu svého snímku tak Minervini neukazuje předzvěst budoucích požárů, ale spíš vyhořelou komunitu, která nicméně stále výhružně doutná.