Ekosystémy a legislativa

Fungující ekosystémy poskytují lidské společnosti řadu nezbytných materiálních i nemateriálních „služeb“, ať už jde o tvorbu půdy, produkci plodin nebo třeba regulaci podnebí. Jednotlivé druhy a populace v ekosystémech však mohou existovat jen za určitých podmínek – a voda je pro život všech živých soustav nezbytná. Důkladná znalost fenoménu sucha je tedy předpokladem jak environmentální, tak celkové bezpečnosti. Významnou roli v této problematice hraje legislativa, která umožňuje regulaci činností, jež negativně ovlivňují vláhové podmínky dané lokality. V legislativních předpisech České republiky však zatím není pojem „sucho“ přesně definován, a není tak stanovena ani ochrana cenných ekosystémů před jeho účinky. Oproti tomu povodně jsou rozpracovány daleko více (existují krizové plány), a to přesto, že větší škody má na svědomí právě sucho.

Ochrana vody

Velmi obecně je téma ochrany vodních ekosystémů řešeno v zákoně č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, který ochranu životního prostředí chápe jako „ochranu jeho jednotlivých složek, druhů organismů nebo konkrétních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb, ale i ochranu životního prostředí jako celku“. Poškozování životního prostředí je zde definováno jako „zhoršování jeho stavu znečišťováním nebo jinou lidskou činností nad míru stanovenou zvláštními předpisy“.

O něco konkrétněji se problematikou zabývá zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který zmiňuje „ovlivňování vodního hospodaření v krajině s cílem udržovat přirozené podmínky pro život vodních a mokřadních ekosystémů“. Vedle velkoplošných a maloplošných chráněných území jsou v této sekci předmětem ochrany také lokality náležící do soustavy Natura 2000. Zákon č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě, o její nápravě a o změně některých zákonů, definuje ekologickou újmu jako „nepříznivou měřitelnou změnu přírodního zdroje nebo měřitelné zhoršení jeho funkcí“. Za změnu považuje i nepříznivý „ekologický, chemický nebo množstevní stav vody nebo její ekologický potenciál“. Ze zákona o životním prostředí vyplývá, že ekologická újma nastává pouze v důsledku lidské činnosti. Nepříznivý množstevní stav i ekologický potenciál ve vodním zdroji i v jeho okolí bude tedy ve smyslu tohoto zákona přisuzován čerpání zdroje. Za negativní změny biodiverzity v okolí vodního zdroje pak může být vodárenské společnosti ze strany České inspekce životního prostředí udělena pokuta.

Problematikou sucha se ani jeden z uvedených právních předpisů přímo nezabývá, nejblíže však má k tématu ochrany cenných ekosystémů před účinky sucha zákon o ochraně přírody a krajiny, který je klíčovým dokumentem při vymezování a stanovování pravidel v chráněných lokalitách. Zároveň jsou zde nejkonkrétněji vymezeny nástroje ochrany vodních ekosystémů.

Zákony a podklady

Základními právními předpisy, které se suchem zabývají konkrétněji, jsou ­vodní zákon a zákon o vodovodech a kanalizacích. Hlavním účelem zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, je „vytvořit podmínky pro snižování nepříznivých účinků povodní a sucha“ a „přispívat k ochraně vodních ekosystémů a na nich přímo závisejících suchozemských ekosystémů“. Stejný důraz je kladen na zásobování obyvatel pitnou vodou. Zákon také upravuje minimální zůstatkový průtok, „který ještě umožňuje obecné nakládání s povrchovými vodami a ekologické funkce vodního toku“. Stanovuje ho vodoprávní úřad v povolení k nakládání s vodami podle metodického pokynu ministerstva životního prostředí a plánů povodí. V této věci byl vodní zákon v roce 2010 novelizován a byla vypracována aktualizovaná metodika, která nově zohledňuje regionální rozdíly v přirozených vodních režimech a jejich sezónnost. Vodní zákon upravuje i institut minimální hladiny podzemních vod, která ještě umožňuje „udržitelné užívání vodních zdrojů“ a „zajistí dosažení dobrého ekologického stavu souvisejících útvarů povrchových vod a vyloučí významné poškození suchozemských ekosystémů“. Ochrana před účinky sucha je mimo tyto dva zmíněné instituty ve vodním zákoně umožněna také prostřednictvím Generelu území chráněných pro akumulaci povrchových vod. Jeho vytvoření je podkladem pro návrh Politiky územního rozvoje a územně plánovací dokumentace a jeho prostřednictvím je stanoven i soubor lokalit, které jsou vhodné pro akumulaci povrchových vod s cílem snížení negativních účinků povodní a sucha.

Druhým právním předpisem, který má blíže k problematice sucha, je zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu. Ten je klíčový pro provozovatele vodárenských infrastruktur, primárně se zabývá suchem socioekonomickým a na požadavek ochrany přírody a krajiny zde není kladen žádný důraz.

Vedle zákonů však byly vytvořeny podklady, které jsou základem pro nutné změny a vytvoření nástrojů k účinné adaptaci na tyto podmínky. Jedná se o Koncepci environmentální bezpečnosti 2016–2020 s výhledem do roku 2030, která je vhodným podkladem pro legislativní změny a tvorbu chybějících krizových plánů. Druhým dokumentem je Státní politika životního prostředí České republiky 2012–2020, která garantuje, že řešení problematiky sucha je v rámci životního prostředí prioritou. V obou dokumentech je definován pojem takzvané environmentální bezpečnosti, kterou se rozumí „stav, při kterém je pravděpodobnost vzniku krizové situace vzniklé narušením životního prostředí ještě přijatelná“, a sucho je zde řazeno mezi příčiny, jež environmentální bezpečnost narušují.

Střety zájmů

Aby bylo maximálně vyhověno požadavkům na užívání vody a dobrý ekologický stav povrchových vod, je nutné posoudit všechny odběry vody a manipulace s ní a na základě toho rozhodnout o prioritách v jejím užívání. Mohou ovšem vyvstat střety zájmů mezi odběry pitné a užitkové vody, výrobou elektrické energie, plavbou, rekreací, chovem ryb a podobně (z praxe jsou například známé případy, kdy zachování minimálního zůstatkového průtoku porušily vodní elektrárny). Na základě analýzy zmiňovaných zákonů je přitom zřejmé, že platná legislativa problém s déletrvajícím suchem neřeší. Jelikož zdroje vody pro pitné účely jsou často součástí území chráněných podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je tento fakt klíčovým problémem, který způsobuje střety zájmů mezi ochranou přírody a zásobováním obyvatel vodou. Nastane­-li sucho, musíme se řídit požadavkem na dodržení minimální hladiny podzemních vod, které mohou v chráněných územích bránit čerpání vody, a provozovatelé vodovodů pak stojí před problémem, kde vzít vodu pro obyvatele. Vyvstává tak otázka, kdo má větší právo na vodu – chráněné organismy, nebo člověk?

S tímto problémem se potýká například Vodárenská soustava východní Čechy, jelikož jeden z významných zdrojů vody pro Hradec Králové se nachází v oblasti Litá, kde byla v roce 1994 vyhlášena Přírodní rezervace Zbytka, označená navíc v roce 2005 za evropsky významnou lokalitu. Oblast je pozoruhodná vysokou biodiverzitou vázanou na vodní plochy. Vzhledem k ochraně této lokality je v období od poloviny března do poloviny července stanoven limit hladiny podzemní vody na úrovni, která znamená odstavení tohoto vodního zdroje, a Královéhradecko tak přichází až o polovinu vodních zásob, které musí být nahrazeny z jiných zdrojů.

V současnosti platná legislativa s dlouhodobým nedostatkem vody nepočítá, a provozovatelé vodovodů i obce a města proto žádají nápravu v podobě vzorového organizačního plánu pro zvládání sucha. Výhledy a modelové projekce klimatu nejsou optimis­tické a sucho je na území České republiky očekávaným projevem změny klimatu. Delší bezsrážková období v kombinaci se zesíleným výparem za rostoucí průměrné globální teploty jednoznačně povedou k výskytu sucha. Při příchodu intenzivních srážek pak dojde velmi rychle k překročení infiltrační schopnosti půdy a následně k odtoku vody po povrchu, přičemž půda už v malé hloubce pod povrchem země zůstává relativně suchá. Zvýší se pochopitelně i počet ohrožených chráněných území, a stále častější tak budou i střety zájmů při ochraně před účinky sucha. Vypracovat opatření pro zmírnění negativních dopadů sucha a nedostatku vody je proto nezbytné.

Autorka je výzkumnice Českého hydrometeorologického ústavu.