Estetika spálené země

S loňskými požáry v Kalifornii, Austrálii, Řecku, Švédsku a dalších zemích začínáme na naší planetě čelit bezprostřednímu ohrožení ničivými katastrofami, které svými plameny pohlcují všechno, co se jim dostane do cesty, včetně kovu nebo asfaltu. S těmito požáry jsme konfrontováni prostřednictvím nekonečného toku mediálních zpráv, a stáváme se tak svědky nového druhu ohně, který ohrožuje samotnou roli pozorovatele. Intenzita těchto ohňů je bezprecedentní a vyžaduje si nové po­­jmy: ohnivé tornádo, ohnivý mrak. Tato klimatická inferna dokážou během minuty zachvátit území o rozloze osmi fotbalových hřišť, čímž dávají nový význam smrtící rychlosti. Výsledkem jsou masivní ztráty na životech, majetku a životním prostředí – škody, které se často vymykají našemu chápání. V mnoha ohledech se jednalo o událost konce světa.

Jde přitom o jev globálního rozsahu: během minulého léta řádilo na planetě více než šest tisíc malých a velkých požárů. V Kalifornii spálil Mendocinský požár šest milionů akrů půdy a jeho kouř zasáhl polovinu Spojených států. V listopadu téhož roku vypukl u Los Angeles požár Woolsey, který se stal vůbec nejničivějším požárem v dějinách Kalifornie. V Britské Kolumbii byly v roce 2017 spáleny více než tři miliony akrů půdy a kouř se odtud dostal až do Evropy. Zároveň se požáry šířily v Grónsku a následujícího roku ve Švédsku, kde některé z lesů severního polárního kruhu shořely na troud, podobně jako na rusko­-finské hranici, odkud vítr zanesl dým až nad území USA. Loni v létě vypukly požáry v přímořské části Řecka. Vyžádaly si stovku obětí, uvězněných ve smrtících plamenech, které roztavily i hliníkové disky kol. Minulý rok však došlo k rekordním požárům i na území Velké Británie a rozsáhlý oheň zachvátil rovněž rašeliniště v Indonésii – do atmosféry se tehdy uvolnilo 2,6 gigatuny uhlíku, což je téměř polovina průměrných ročních globálních emisí. A konečně v roce 2017 došlo v Amazonském pralese asi ke sto tisícům lesních požárů, které se pro prales staly ničivějšími než samotná těžba dřeva.

Navzdory všem obrázkům této devastace, které se šíří na sociálních sítích, je celkový obraz nedostatečný. Znehybnělé a zploštělé obrazy ohně vedou k zavádějící vizuální estetické kontemplaci. Jsou zarámované a objektifikované, takže umožňují pouze privilegovaný typ distancovaného voyeurismu, který nás ujišťuje o tom, že živel dokážeme zvládnout, a zároveň nám znemožňuje zachytit okamžik ztráty, jeho trvání, utrpení, které působí, i finanční a byrokratickou zátěž, která posouvá trauma do říše banálnosti. Působením těchto obrazů dochází ke ztrátě smyslu vizuální evidence: ačkoliv prezentují neoddiskutovatelná fakta, jejich význam je nejasný, jako by plameny pohltily i samotný smysl. Máme sice k dispozici obrazy devastace – ať už ve zprávách nebo na sociálních sítích – ty nám ale nemohou zprostředkovat onu devastaci obrazů, kterou takové pohromy způsobují, tedy estetiku spálené země.

Na cestě do pyrocénu

Vstupujeme do pyrocénu, geologického věku ohně, spojeného s ohromnými dopady strachu a hrůzy. Čelíme nezastavitelným řetězovým reakcím oxidace materiálů, které vypouštějí množství oxidu uhličitého a způsobují tak další ohřívání planety a další sucha, jež vedou k dalším požárům. Oheň přitom zažehla petrokapitalistická politická ekonomie, tato neosobní síť, která nakonec spálí i sebe samu. Síla požárů jakožto společensko­-klimatické události nakonec ruší bezpečné oddělení traumatické zkušenosti a investigativního bezpečí a stejně tak stírá hranice mezi aktuální nouzí a forenzním výzkumem následků. Hrozí totiž, že žádný následný forenzní výzkum už se konat nebude.

Nejde jen o ztráty na lidských životech, ale také o důsledky pro celé ekologické systémy: zvěř, hmyz, rostliny, stromy. Jedná se o masivní čistku, která pokračuje v destrukci ekosystémů po celém světě, znehodnocování životního prostředí (rychlostí dvaceti sedmi fotbalových hřišť za minutu), likvidaci hmyzu, biologické anihilaci a acidifikaci oceánů. Hroucení klimatu vede k masovému vymírání druhů – je to po šesté v historii planety a tentokrát vymírá více než 75 procent organismů. Jak nedávno oznámil Světový fond na ochranu divočiny (WWF), od roku 1970 bylo vyhlazeno 60 procent druhů, a to i v důsledku požárů. Společně s divočinou ale shořely i některé jejich reprezentace: plamenům podlehl například archiv bioakustického ekologa Bernieho Krause, v němž byly shromážděny zvukové nahrávky z ekosystémů po celém světě za posledních padesát let.

Dvojí smrt

Co jiného jsou ovšem obrazy vyhynutí než perverze vizuality? Ekologická etnografka Deborah Bird Rose přišla s pojmem „dvojí smrt“, aby tuto perverzi vystihla v celém jejím rozsahu: nejedná se pouze o smrt jednotlivých živočichů, ale o zánik podmínek pro život, který se však vymyká sféře viditelného. Dokonce ani technoutopie „odvyhynutí“ (de­-extinction) za pomoci genetického inženýrství nedokáže na planetu vrátit zničené ekosystémy. Sovy zkrátka nemohou žít na pláži – jak nám ukázala jedna z nich, když se během jednoho z požárů uchýlila na pláž v Malibu, aby se tu nadýchala čerstvého vzduchu. Stala se uprchlíkem bez útočiště, opuštěnou a dočasnou přeživší, která se brzy stane obětí dvojí smrti.

Tím, že ze života dělají cosi statického, se obrazy stávají součástí problému. Obrazy ohně jsou situovány uvnitř rámce mediálního popírání změny klimatu. Podle nevládní organizace Media Matters for America zmínila mainstreamová média klimatickou změnu jen ve čtyřech procentech zpráv o kalifornských požárech. Obrazy, média a korporace vytvářejí scénografii, v níž se z požárů stávají nahodilé jevy, případně jsou zasazeny do příběhu o „normálním“ cyklu boření a tvoření. Je možná překvapující, že dokonce i tváří v tvář katastrofě mnozí přeživší nadále popírají existenci změny klimatu. Jsou však poháněni pravicovými médii, která nám ukazují různé dramatické obrazy, aby je pak označila za vzájemně nesouvisející katastrofy.

Není nakonec možné, že by i obrazy sdílené na sociálních sítích byly projevem popírání klimatické změny – jako jakási popíračská vizuál­ní epistemologie, v níž oheň stravuje nejen dřevo a lidská těla, ale také vědecké poznání? Pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to, že i samotná představa distance, rozlišující mezi bezpečným tady a nebezpečným tam, přispívá k popíračské ideologii a že posiluje moc mediál­­ních příběhů, vládní propagandy a průmyslového lobbingu – a to s pomocí estetiky spálené země. Jsme konfrontováni s vizuální kulturou lidské výjimečnosti, která potvrzuje sebe samu dokonce i tváří v tvář naprosté destrukci. Možná by měly shořet především tyto obrazy.

Krásná destrukce

Ještě perverznější než využívání evidence k negaci kauzálního vysvětlení (globálního oteplování, klimatické změny nebo zájmů petrokapitalismu) je estetická záliba v obrazech krásné destrukce: jejich autoři, vlastníci mobilního telefonu, se stavějí do role někoho, kdo je přímo uprostřed dění a umožňuje divákům, pobývajícím aspoň v dočasném bezpečí, aby se stali svědky destrukce jakožto vznešeného estetického fenoménu. Je to apokalypsa, kterou nám přináší Apple, Facebook a Google. Tak jako Walter Benjamin tvrdil, že fašismus nakonec esteticky vytěží i obraz vlastní zkázy, nyní se média plní obrazy poháněnými destrukcí a vytváří se systém zobrazení, který divákům umožňuje stále znovu unikat spárům smrti.

Spíše než zobrazování ekologie (jakožto její institucionalizace v protikladu k radikální vztahovosti a živé intersekcionalitě) mě zajímá ekologie obrazů, tedy to, jakým způsobem mohou být sociální sítě obrazů čteny proti jejich smys­lu, v rozporu s konvenčním rámováním. Zajímá mě také, co tyto obrazy znamenají ve vztahu k výzkumu a k muzejním výstavám v éře katastrofálního klimatického rozvratu, kdy požáry ohlašují nadcházející ballardovskou spálenou zemi nebo naopak zatopený svět. Když je environmentalisty vznesena otázka po adekvátních politických opatřeních, stane se tak obvykle skrze odkaz na oběti a za účelem zdůraznění toho, že se jedná o dopad globálního oteplování, sucha, neudržitelného rozvoje, průmyslové těžby dřeva nebo špatné správy lesů. Obracejí se k politikům, aby začali jednat a uznali příčiny zhroucení životního prostředí, čímž se snaží ukázat, že politické selhání spočívá v popírání skutečné příčiny daných jevů. Co se tady ale míní příčinou?

Dobrým příkladem mainstreamového environmentalismu je Sierra Club. „Globální klimatická krize,“ tvrdí, „je zapříčiněna emisí skleníkových plynů, především oxidu uhličitého.“ Tato pasivní formulace je pouhým opakováním technokratického a scientistního jazyka Mezinárodního panelu pro změnu klimatu (IPCC), který ve své poslední zprávě varuje, že máme jen dvanáct let na to, abychom ještě udrželi míru oteplování pod 1,5 stupně Celsia. To je vskutku krátká doba. Jak ale poznamenává publicista David Wallace­-Wells, varování IPCC volá po ještě lepším scénáři, než je ten v současnosti nejoptimističtější.

Mezitím prezident Spojených států vyjadřuje přesvědčení, že globální oteplování je „naprostý a velmi nákladný hoax“, a neváhá tvrdit, že jej jeho „přirozený instinkt“ pro vědu naplňuje nadějí, že klima se zase brzy vrátí do normálu. Požáry v Kalifornii Donald Trump chápal jako důsledek „velmi špatné správy lesů“, a když se ho po jeho tamní návštěvě loni v listopadu ptali, zda přece jen nezměnil názor na klimatickou změnu, jen tupě odvětil, že nikoliv. Nenechme se ale těmito šaškárnami rozptylovat – skutečně nebezpečný trumpismus je ten, který pracuje pro fosilní a dřevozpracující průmysl a který navzdory všem požárům vrátil environmentální opatření o celé půlstoletí zpátky.

Když hoří umění

Zmíněné požáry jsou součástí globální pandemie a jako takové představují násilný vpád ontologické sféry do našich životů. Jsou tedy něčím víc než pouhou reprezentací. Pokud ale v ontologii představují význam a existence synonyma, s ohněm přichází na scénu „de­-existence“. Bezprostředním významem ohně je totiž rychlá a definitivní fyzikální transformace materiální existence. Ani to ale nestačí k narušení politických epistemických modelů – mnohé z obětí požárů i nadále popírají realitu probíhající klimatické krize a pokračují v Trumpově podpoře. Zombie apokalypsa už nastala – poznáte ji podle červených čepic s nápisem „Make America Great Again“.

Obrazy požárů vytvářejí přesvědčení o vizuál­­ním a částečně i materiálním zvládnutí nekontrolovatelných situací, ačkoliv ve skutečnosti jsou lidé ovládáni ohněm, a ne naopak, ať už jsou v blízkosti požárů, anebo jejich rozsah pozorují z kosmu, odkud je vidět nezastavitelná destrukce našeho světa – tedy dvanáct tisíc let starého holocénu, který už se stal historií. Co se vlastně skrývá za onou touhou ovládat? Ve zkratce: katastrofický kapitalismus, který z klimatické změny dělá ekonomickou příležitost, využitelnou s pomocí technovědecké racionality sponzorované Silicon Valley (především v oblasti geoinženýrství). Taková logika ovšem nepředstavuje nic jiného než recept na konec světa, tedy zločin nejen proti lidskosti, ale proti životu vůbec, ba dokonce proti Zemi samotné. „Ekocida“ pro to není přesné označení, protože znamená smrt jediného lokálního ekosystému. Skutečně adekvátním termínem, který by obsáhl událost šestého masového vymírání druhů, by byl takový pojem, který by sám sebe zničil v okamžiku svého vyslovení – jakožto pojem patřící k estetice spálené země. Pokud se estetika věnuje kulturním způsobům organizace vnímavosti, pak se „estetika spálené země“ věnuje spálení samotného vnímání, tedy destrukci schopnosti vnímat a otupování smyslů, kvůli němuž se stáváme ještě zranitelnější vůči budoucímu ohnivému řádění.

Vezměme si například požáry uměleckých institucí. V prosinci 2017 se během kalifornského požáru Skirball ocitlo v ohrožení Gettyho muzeum. Soukromá instituce sponzorovaná petrodolary ale nakonec přežila bez úhony. Fotoarchiv Manfreda Heitinga už ale takové štěstí neměl – při loňském požáru Woolsey lehl popelem, což je pro dějiny fotografie citelná ztráta. Estetika spálené země tedy zahrnuje spálení estetických výtvorů. Brazilské Národní muzeum lehlo popelem v září loňského roku. Tato událost před námi ale otevírá ještě jiný příběh: jedná se totiž o výsledek strukturálního zanedbávání a podfinancování, odkazující k širšímu kontextu brazilské inklinace k pravici a směřování k postdemokracii a autoritářskému kapitalismu. Jako by zničení muzea předznamenalo katastrofální úspěch nynějšího prezidenta Jaira Bolsonara, který vyjadřuje nostalgii po vojenské diktatuře a původním obyvatelům, bránícím se proti těžbě Amazonského pralesa, vyhrožuje genocidou. Pro environmentalisty prales znamená „plíce Země“, pro původní obyvatele Matku Zemi a pro Bolsonara banku s neomezenými zdroji. Požár Národního muzea se tak stává alegorií toho, jak petrokapitalismus likviduje kulturu i vědu. Společně s muzejními artefakty, taxonomiemi a žánry shořela i historie, která – navždy okleštěná – ještě spatřila záblesk svého konce.

Neoliberální reakce

Jiné obrazy zase ukazují hroucení klimatu jako abstraktní biogeofyzikální transformaci, jejíž dopady nejsou spravedlivě rozděleny kvůli rozdílným přístupům ke zdrojům. Přeloženy do jazyka sociální nespravedlnosti, odhalují „klima“ vykořisťující práce a rasového kapitalismu. V oblastech, které nebyly požárem zasaženy přímo, ale potýkaly se s následky znečištění vzduchu (což se týkalo i mé rodiny v Santa Cruz), byli lidé pohodlně usazeni ve svých domech, kde dýchali čistý vzduch z filtrů – což je příznačně individualizovaná neoliberální reakce na znečištění. Pro všechny to ale neplatilo. Například někteří farmáři (mnozí z nich jsou migranti) pokračovali v práci na polích, sklízeli ovoce a zeleninu, zatímco lidé bez domova se krčili v kartonových krabicích a stanech bez jakékoliv možnosti volby. Přes sto tisíc lidí bez domova nemělo žádnou ochranu před tímto znečištěným ovzduším, v němž se dýchatelný vzduch mísil s částečkami prachu, oxidem uhelnatým, oxidem siřičitým a oxidem dusičitým, které mohou způsobit astma, onemocnění dýchacích cest, neurologické poruchy nebo rakovinu. Nebezpečné zplodiny vznikají zvláště tehdy, když se oheň přežene přes lidmi vytvořená umělá prostředí, kde spaluje nejrůznější produkty – mobilní telefony, počítače, ledničky, auta a podobně. Když se pyrocén potká s plastosférou, výsledkem je směs jedovatých výparů sestávající z kyseliny chlorovodíkové, oxidu siřičitého, dioxinů a těžkých kovů. Ovzduší ve státě Washington tak bylo během požáru horší než vzduch v Pekingu a Dillí dohromady. Stojí také za pozornost, že skoro čtvrtina z třinácti tisíc hasičů, kteří zápasili s kalifornskými požáry, byli vězni, pracující za dolar na hodinu. Díky jejich práci ostatně Kalifornie ročně ušetří sto milionů dolarů.

Problémem mainstreamového environmentalismu je ale i to, že chápe klimatickou krizi jako politické selhání. „Katastrofická klimatická změna nepředstavuje pro fašisty problém, ale naopak řešení,“ píše Umair Haque a má pravdu. „Vláda ve svých vlastních očích neselhala. Naopak konzistentně splnila své hlavní poslání, jímž je ochrana zájmů fosilního kapitálu,“ poznamenává zase environmentalista Chris Saltmarsh, který se věnuje aktivismu hnutí Extinction Rebellion. Všímá si přitom, že přinejmenším britská větev tohoto hnutí podává hroucení klimatu spíše jako morální než politickou otázku a že právě na tom hnutí zakládá svou univerzální legitimitu. Jak ale tvrdí Saltmarsh: „Kapitalismus, kolonialismus a patriarchát tvoří paradigma organizující globální ekonomiku a stojí i v pozadí klimatické krize. Pokud současná hnutí vznášejí požadavky, které nepřekračují rámec současného paradigmatu, místo aby hledala způsoby, jak od základů transformovat ekonomiku, nikdy se nám nepodaří dekarbonizovat průmysl ani dosáhnout sociální spravedlnosti.“ Situace je však kritická a žádá si nejen kritiku, ale především aktivní participaci.

Jean­-Baptiste Fressoz označil současný apokalyptický populismus termínem „uhlofašismus“, čímž míní zejména Trumpa, Duterteho nebo Bolsonara, kteří využívají změnu klimatu pro své účely. Fressoz rozvíjí tezi Naomi Kleinové z její knihy This Changes Everything (Tohle mění vše, 2014), kde tvrdí, že skutečnou katastrofou je, že k environmentální krizi došlo v neoliberální éře, kdy politici, think tanky, ekonomové a političtí experti hledají cesty, jak rozložit základní funkce státu a všechno privatizovat – od zdravotní péče po vzdělání, od právního systému po sociální zabezpečení. V důsledku toho jsou státy čím dál méně schopné adekvátně reagovat na regionální a globální krize. A společně s úpadkem infrastruktury ztrácíme také vnímavost a odpovědnost. Zatímco se fašismus, autoritářský kapitalismus a nukleární nacionalismus šíří po planetě jako požár, čelíme novým režimům, které využívají klimatické nouze pro své zájmy, například k útokům na migranty, etnické menšiny, náboženské komunity nebo původní obyvatele.

Temné kouzlo

Pyroestetika vzbuzuje afekty, které jsou zřetelně rozeznatelné v obrazech ohnivé zkázy. Začínají strachem, starostmi, zlými předtuchami, úzkostí, hrůzou a panikou, vyvíjejí se ke smutku, depresi, skleslosti, pocitu beznaděje a melancholii. A končí odloučením, pocity odcizení, opuštění, znehybnění a apatie na konci světa. Pokud ovšem hroucení klimatu vyvolává předchůdné emoce ztráty, znamená to, že obrazy zkázy souvisí s tím, co přichází, co bude nenávratně ztraceno, co brzy nastane a co už se děje. Je těžké s takovým břemenem pokračovat v další cestě, protože na nás doráží nihilismus.

Jestliže ale tyto obrazy čteme kriticky, můžeme nicméně ve výzkumu, interpretaci, psaní, čtení, pedagogické práci nebo vytváření komunit přece jen najít nějakou naději. Navzdory všemu lze stále přicházet s novým životem, dokonce i tváří v tvář krutému optimismu. Pokud se ovšem nakonec podaří něco zachránit, nemůže se tak stát ve jménu života v privatizované hierarchii kapitálu. Každá kulturní analýza se proto musí věnovat dekolonizaci vědění a musí stát v opozici vůči kapitalismu, kolonialismu a patriarchátu, které spalují naši zemi, aby jednoho dne mohl z popela povstat nový svět.

Autor je historik umění.

Z anglického originálu The Agency of Fire: Burning Aesthetics, publikovaného v magazínu E­-Flux Journal č. 03/2019, přeložil Martin Vrba. Redakčně upraveno.