Fronta na leak

Když začal letos v červnu neznámý pachatel vydírat britskou skupinu Radiohead pohrůžkou, že zveřejní nikdy nepublikované demoverze, alternativní varianty a živé nahrávky z doby natáčení alba OK Computer (1997), zareagovala kapela asi jediným účinným způsobem – rozhodla se dotyčné archiválie vydat sama a výtěžek z prodeje věnovat na charitu. Obsah ukradeného minidisku Thoma Yorkea se tak sice dostal k publiku přímo z rukou skupiny, nicméně o happy end rozhodně nejde. Naopak, ukazuje se, jak těžko se mohou hudebníci bránit před neplánovaným zveřejněním svých výtvorů. V případě úniku dvě dekády starých pracovních nahrávek jedné z nejpopulárnějších kapel současnosti se pochopitelně nejedná o věc, která by na umělce měla zásadní dopad. Existují ale i závažnější případy. Jedním z nich je krádež albového debutu zpěváka a producenta Jaie Paula, jež měla na začínající kariéru nadějného hudebníka v podstatě likvidační dopad.

Bootlegy, leaky, trolling

Takzvaný leak (tedy únik nebo doslova „prosáknutí“) hudebního díla před plánovaným datem vydání rozhodně není záležitost pouze poslední doby a internetu. Za jeden z prvních leaků v hudebním průmyslu bývá pokládána neoficiál­ní deska Boba Dylana, která pod názvem Great White Wonder začala v roce 1969 kolovat mezi fanoušky netrpělivě čekajícími na zpěvákův návrat po motocyklové nehodě v roce 1966. Spíš než o leak v dnešním slova smyslu šlo však o klasický příklad bootlegu, což je ostatně fenomén, jehož počátky bývají v rockové hudbě rovněž spojovány s produkcí Boba Dylana a archivářským zápalem jeho skalních příznivců.

Leak, jak ho chápeme dnes, má ovšem spíše než k neoficiálním živým nahrávkám a raritním kompilacím, které jako bootlegy obíhají fanouškovským mikrokosmem, blíž k parazitickým strategiím paparazzi a bulváru. Pro popový mainstream minimálně od devadesátých let představuje neustálou hrozbu. O úniku nového materiálu vědí své Madonna stejně jako Metallica a jen málokdo se při nahrávání dokáže proti krádeži zabezpečit s takovou důkladností jako Kanye West a Jay­-Z při nahrávání svého „leakuvzdorného“ alba Watch the Throne (2011), jehož příprava byla do detailů naplánována s cílem minimalizovat riziko jakéhokoli úniku.

Internet sice akceleroval šíření hudebních hitů, zároveň však rozdmýchal netrpělivost publika po avizovaných deskách do té míry, až se dá říct, že hned vedle pomyslné – či spíše virtuální – fronty na očekávanou desku stojí fronta na leak. Přesto nemusíme na fenomén leaku pohlížet jako na výlučně negativní záležitost. Kreativní potenciál napětí, které se kolem neoficiálního zveřejnění nahrávky tvoří, neušel elektronickému producentovi Aphexu Twinovi, který prý před vydáním skoro třináct let očekávané desky Syro(2014) sám vypustil do světa její údajný leak. Nešlo však o dotyčné album, pouze o kolekci „aphexovsky“ znějících tracků, nad jejichž autenticitou si pak lámali hlavu i největší znalci hravého tvůrce. Elektronická hudba je ostatně z povahy svého zvuku k „fake leakům“ mnohem náchylnější než jiné žánry. Internetem tak mimo jiné koloval track vydávaný za nový singl Daft Punk nebo deska připisovaná experimentátorům Autechre. Všechny tyto podvrhy bývají ovšem dříve či později odhaleny, ať už aktivním publikem nebo umělci, jimž jsou připisovány, a především na jejich tvorbu či další kariéru nemají výrazný vliv – což se o výše zmíněném případu Jaie Paula rozhodně říct nedá.

Lepší než James Blake

Jai Paul se, jak je ve světě elektronických „bedroom producentů“ zvykem, vynořil doslova odnikud. S jedním trackem na serveru MySpace v roce 2010 vtrhl do hájemství elektronického popu jako vichřice – jeden recenzent Paulův track BTSTU trefně přirovnal ke skladbě Song 2 od Blur upgradované pro současné publikum. Ležérní clap­-tempo s hbitým falsettem v pečlivě odměřených intervalech střídají těžkotonážní beaty, na jejichž pozadí získává Paulův přednes výjimečnou naléhavost. Celek působí až punkově rozháraným dojmem, jako spontánní dílo muzikantského wunderkinda, které předurčí zvuk následující dekády.

Jiný výrazný elektronicko­-písničkářský počin uvedeného roku, dubová balada Jamese Blakea There’s a Limit to Your Love, zdaleka nepůsobila tak přesvědčivě. Blakeovi přitom v té době byla prorokována budoucnost autora, který stmelí klubový zvuk s písničkářskou citlivostí. Skutečně působivou – elektronickou, a přitom živelnou – fúzí ale byl právě track BTSTU, který oficiálně vyšel v roce 2011, už na velkém labelu XL Recordings, a z něhož následně samplovali Drake i Beyoncé. Jai Paul nezůstal mužem jednoho hitu a v roce 2012 navázal další hitovou skladbou Jasmine. Zdálo se, že mu nic nebrání v úspěšné kariéře novátorského hudebníka. Jenže ta skončila dřív, než doopravdy začala.

V dubnu 2013 nahrál na internet v té době neznámý pachatel vydávající se za Jaie Paula jeho údajnou debutovou desku. Horké novinky se rychle chopily hudební servery, a než Paul spolu se svým labelem o tři dny později vydal oficiální prohlášení, v němž se od kolekce tracků různého stáří i stupně dokončenosti distancoval, jeho „debut“ už koloval všude. Nešlo o únik alba připraveného k vydání, „autor“ leaku dokonce některé Paulovy skladby sám zmasteroval a sekvencoval a v této podobě je poté nabízel k prodeji na Bandcampu. Jaie Paula celá aféra zasáhla natolik, že se stáhl do ústraní a na dlouhou dobu se takřka úplně odmlčel.

Naprostá katastrofa

Na scénu se Jai Paul vrátil až letos, když 1. června spolu se dvěma zcela novými singly pod názvem Leak 04­-13 (Bait Ones) konečně oficiálně vydal i své debutové album – tak jak kdysi uniklo na internet, pouze lépe zmasterované. Je zvláštní, jak deska, která v této podobě nikdy neměla spatřit světlo světa, dodnes působí svěže. O to smutnější pak je, když si uvědomíme, jak moc mohla zahýbat populární hudbou před šesti lety, kdyby bývala byla dokončená a regulérně vydaná.

Sám Jai Paul se k leaku vyjádřil v dlouhém osobním prohlášení, které je součástí jeho comebacku: „Chápu, že spousta lidí mohla leak vnímat jako pozitivní věc – hudba, na kterou čekali, byla konečně venku. Ale pro mě bylo velice těžké se s tím vypořádat… Mou bezprostřední reakcí a převažujícím pocitem byl šok. Cítil jsem se ochromený, nedokázal jsem se s tím vyrovnat. Měl jsem pocit, že jsem v tom úplně sám a že nikdo jiný tu situa­ci nevnímá tak jako já, totiž jako naprostou katastrofu. Vůbec nejtěžší pro mě bylo, že jsem přišel o možnost svou práci sdílet dokončenou, v té nejlepší možné podobě. Domnívám se, že je důležité, aby umělci měli určitou kontrolu nad způsobem, jakým je jejich práce prezentována, a především nad tím, kdy je považována za hotovou a připravenou k vydání.“

Název Paulova prvního tracku BTSTU je prý zkratkou hesla „Back to save the universe“. Nezbývá než autorovi přát, aby se mu podařilo zachránit svůj hudební kosmos a do tvorby se mu nemíchal nikdo cizí.

Autor je publicista.