Jazyk a vášeň

Váš román Sanatorium Tworki se odehrává ve válečné Varšavě. To je v polské literatuře a samozřejmě i dějinné paměti silné a časté téma. Kniha ale představu o historické próze nenaplňuje. Bylo těžké oprostit se od heroického obrazu minulosti?

Varšava v mé představivosti povstala především z vyprávění mého tatínka. Soboty a neděle jsme trávili procházkami po městě. Hodně jsem se od něj o varšavské minulosti naučil. Předával mi topografii místa, ukázal mi, jak pronikat pod povrch, k podstatě, a to mě hodně ovlivnilo. Nicméně kniha není pokusem o historickou rekonstrukci, Varšava je jen pozadí a samozřejmě se ve své zjednodušenosti skládá z určitých klišé. Objevuje se tu povstání v ghettu, ale historické podrobnosti jsem nevykresloval. Přesto když jsem se bavil se svou známou, která válku ve Varšavě přežila, říkala mi: „Tak to bylo.“ Snad to byla určitá kontaminace, osmóza z rodinných vyprávění.

Román byl přeložen do několika jazyků. Liší se recepce v zahraničí od té polské?

Polská kritika si všímala jiných věcí než francouzská nebo španělská. Musíme si také uvědomit, že kniha poprvé vyšla v roce 1999, kdy recenze ještě psali lidé z univerzit, a zabývali se jí tedy odborně a do hloubky. V té době byl v módě postmodernismus a polští kritici se věnovali především jazyku, literární hře, struktuře. Naopak Francouzi nebo Španělé se soustředili výhradně na příběh a hrdiny. Střet jedince s děsem, strachem. Zaměřili se na popisovaný svět, ne na způsob vyprávění. Slovo postmodernismus se u nich neobjevilo ani jednou. Pravdu mají obě strany.

V čem?

Tématem knihy je jazyk a vášeň, kterou rozpoutal dopis jedné z hrdinek. Sonino psaní je skutečné – přečetl jsem si ho, když mi bylo patnáct. Cítil jsem, že to musím nějak převyprávět. A tak je to vlastně milostná kniha. Vyjadřuje city, které chovám k tématu, ovšem jazykovými prostředky. Ale rozhodl jsem se, že ji napíšu krajním, nenormativním jazykem. Pro překladatele to musí být strašné. Syntax je na hranici spisovnosti. Pro cizince je těžké zjistit, kde v cizím jazyce leží norma. Doufám ale, že za vším stojí silný příběh, který není jen osnovou pro jazykové hry. Nechtěl jsem se, jak už jsem zmiňoval, věnovat popisu okupace v Polsku ani situaci psychiatrické léčebny ve Tworkách. Upřímně řečeno, během psaní jsem byl v Tworkách jen jednou. Ale neměla to být ani psychologická kniha. Nechtěl jsem vysvětlovat, co si hrdinové mysleli, proč se rozhodovali tak nebo jinak.

O Sanatoriu Tworki se svého času velmi pochvalně vyjádřil i Milan Kundera…

Ano, tahle moje kniha se mu líbila nejvíc. Vybral si z ní to, co je pro něj zásadní – střet idylického a hrůzyplného světa, jednotlivce a velké historie, což je nakonec i jeho téma, přinejmenším v Žertu nebo v Nesnesitelné lehkosti bytí. Velké dějiny se tu ukazují pohledem konkrétního člověka. Líbilo se mi, že román vyňal z té čistě postmodernistické interpretace, která v Polsku převažovala.

Kunderu jste také překládal, tedy jeho francouzské knihy. Jak jste se k romanistice dostal?

Že budu studovat francouzštinu, jsem věděl už v osmi letech. Souvisí to s dobou mého dětství. Varšava se mnoho let zotavovala z války, stále v ní byly sutiny, na budovách, kolem kterých jsme procházeli, byly díry po výstřelech. Válka se dotkla rodin mého otce i matky, řada příbuzných ji nepřežila. Cítil jsem podvědomý tlak, tíhu minulosti. Také jsem už jako malý věděl, že komunismus je špatný. Poláci neměli v tomto směru velké iluze. A vývoj po válce byl zřejmý. Takže jsme žili mezi dvěma stíny: bylo tu Německo a vzpomínky na válku, teror a nepředstavitelné násilí, a Rusko, které to samé opakovalo. Dítě přirozeně hledá únik, utíká do idylického světa – a pro mě to byla Francie. Ráj na zemi. Francouzsky jsem se začal učit jako samouk. Angličtina v šedesátých letech ještě tak důležitá nebyla. Můj otec pracoval v zahraničním obchodě, párkrát byl v Paříži a ­přivezl odtamtud věci, které se mi zdály kouzelné. Prací prášek, který voněl úplně jinak než ten, co se prodával v Polsku. Exotika. Navíc se tu už od Napoleona tradovala legenda o polsko­-francouzském přátelství. Až když jsem přijel do Francie, zjistil jsem, že Francouzi o tomhle polsko­-francouzském přátelství nic nevědí. „Polsko? Kde to je?“ ptali se mě.

Jaký byl v komunistickém Polsku přístup k francouzským knihám?

V Polsku to bylo jiné než v Československu, aspoň podle toho, co mi říkal Kundera. Vyprávěl, že jeho generace četla polsky, aby se dostala k zahraničním knihám. Dokonce mi tvrdil, že opraví můj překlad. Ale upřímně – jeho polština nebyla dobrá. Choval ovšem velký respekt k polské kultuře. Když jsme vypili trochu vína, říkal mi, že je to nejdůležitější kultura v Evropě po druhé světové válce. Tomu jsem se smál. Nicméně Poláci se na Západ dostali, pokud člověk nebyl zapojen do protikomunistického hnutí. Znamenalo to však vystát frontu, vyplnit spoustu papírů a čekat, jestli si úředník něco nevymyslí.

Neuvažoval jste o exilu?

Ne. Většina mých přátel z romanistiky odešla, ale já jsem se rozhodl zůstat ve Varšavě. Odjet do zahraničí nebylo tak snadné. Například Paříž, to je skutečně balzakovské město­-netvor, které vysává, zabíjí. Pokud se člověk chtěl pohybovat ve sféře duchovní, a ne jen tvrdě pracovat, aby rodina přežila, Francie nebyla nejvhodnějším místem.

Jak vnímáte Kunderovo dílo? Existuje nějaký výrazný předěl mezi jeho česky a francouzsky psanými knihami?

Myslím, že cézura leží mezi Žertem, případně Směšnými láskami, a dalšími romány. Samozřejmě tematická kontinuita existuje. ­Přečetl jsem si po letech Žert a musím říct, že je to skvělá kniha. Asi Kunderova nejlepší. Každý autor má svou logiku díla. Z Žertu cítíme výraznou energii, možná je tam víc slov, než by Kundera napsal jako starší autor. Ale hustota matérie i střet člověka s historií je zde nejsilnější. To nezachytitelné, přesahující, bylo na Západě méně dostupné. Ve francouzských knihách se objevuje každodennost. Vidíme ovšem i jiný způsob vyprávění: v Žertu ještě mluví konkrétní hrdinové, potom se prosazuje silný vypravěč. A přidává se metareflexe toho, co je román. Nejprve bylo jeho psaní hodně materiální, hodně se toho děje, ale postupně převažuje odstup. Příběh se dematerializuje – důkazem toho je ostatně i poslední román Svátek bezvýznamnosti. To je kniha bez matérie, bez hmoty. Starý člověk se osvobozuje od tělesnosti.

Milan Kundera patří vedle Bohumila Hrabala a Josefa Škvoreckého mezi nejznámější české spisovatele v Polsku. Čtou se i jeho aktuální knihy, nebo je to dědictví z dob komunismu?

Nejznámější jsou Žert a Nesnesitelná lehkost bytí. Zájem opadá s tím, jak ustupuje česká tematika. U nás chybí tradice reflexe čistě estetických otázek, formální myšlení o románu není tak silné. V tom je Kundera velmi francouzský. Mám rád Nesmrtelnost, ale z pohledu formy je to už téměř dogmatický román, autorský přístup je doveden na hranici. V Polsku byla jednu dobu otázka „Hrabal, nebo Kundera?“ stejně všední jako „Máš radši maminku, nebo tatínka?“. Celkově asi vyhrával Hrabal, který více odpovídá polským představám o české kultuře. Ovšem Nesnesitelná lehkost bytí pro nás byl generační román. Skrze tuhle knížku jsme se seznamovali – číst Kunderu v tramvaji bylo gesto. To by se autorovi nepochybně líbilo.