minirecenze

Helena Sinervo

V domě básnířky

Přeložil Michal Švec

Dybbuk 2018, 210 s.

Finská literátka Helena Sinervo v románu V domě básnířky bilancuje svůj život i rodinnou historii – od příběhů svých prarodičů a rodičů přes vlastní dětství a elévská léta po dobu středněvěkou. V době Frankovy diktatury zakoupila ve španělské Andalusii starý dům a následně se jakožto chalupářka potýká s jiným životním tempem a středomořskou liknavostí. To by naši chalupníci mrkali na dráty od sekačky! Kontrapunkt tvoří vzpomínky na finskou společnost v době před sovětským vpádem a na osvobozeneckou válku, reflexe nacismu a komunismu a zamyšlení nad individualitou nebo obtížemi tvůrčího života s vnitřními ultimáty. Dalšími tematickými linkami jsou autorčiny úvahy o vlastních hendikepech a vyrovnávání se s nimi: sirotek, žena v mužském prostředí a k tomu ještě cizinka v neznámé zemi prochází konflikty ne nepodobna Sadovu zatoulanému neviňátku Justině, která to schytává ze všech stran, jen co začne vyprávět svoje curriculum vitae. Helena Sinervo svůj román rozčlenila do epizodicky zhuštěných kapitol, z nichž si čtenář sestaví fasetovitou mozaiku příběhu. Patrioty zaujme, že Sinervo přeložila do finštiny drama Zahradní slavnost od Václava Havla. Autorka přitom působí jistým nenuceně roztomilým, svým způsobem geniálním ženským nemehlismem a činorodostí, jakou by jí leckterý Havlův podržtaška mohl jenom závidět. Kniha čtivá, milá, k rybníku na deku i v zimě k piliňákům do fotelu!

Vít Kremlička

Roman Kryštof

Střelné básně

Druhé město 2019, 106 s.

Není mnoho básníků, kteří by svůj debut vydali po padesátce. Není ani moc autorů, jejichž básnická prvotina by obsahovala básně, které od sebe dělí desítky let. Básník Roman Kryštof splňuje obě uvedená kritéria. Své verše začal psát jako mladík v osmdesátých letech minulého století v Brně a posléze v emigraci v USA a k básnění se znovu navrátil v roce 2013. Tehdy začal vznikat (primárně facebookový) konvolut básní nazvaný Deník psaný skrz roky a autorem charakterizovaný jako „pokoušení dostat se zpátky do cyklického času“. A právě z těchto zápisků byly vybrány texty do pozdního debutu Střelné básně. Jednou z hlavních charakteristik sbírky je míšení sakrálních a banálních motivů, které autor ironizuje, zesměšňuje či se proti nim vzpurně bouří. Tato poezie není a ani nechce být exkluzivní. Veršová schémata se v ní nepřesně trhají a lyrický subjekt se zde vyžívá ve verbálních parodiích, kterým není nic svaté. Sbírka tak zabředává do jakési undergroundové „antipoezie“, skrze niž se básník pokouší prožívat radostnou spiritualitu. I proto se zde „láska tělesná s láskou k bohu svolně páří po nocích“. Jistě jsou to svěží básně, v nichž se podařilo uchovat emoce mládí a leckdy je možná i s odstupem času rozvinout, někdy se ale zdá, že Kryštof píše až příliš textů jen sám pro sebe, a čtenář tak může pouze tápavě sledovat energičnost jeho veršů. Básním by prospělo aspoň občasné odosobnění. Možná by pak nestřílely tak od boku.

Libor Staněk

Josef Šorm, Johana Hrabíková Vojnárová

Jan Zajíc: Příběh pochodně č. 2

Albatros 2019, 47 s.

Komiksová publikace v trochu netradičním, takřka čtvercovém formátu, která se pokusila přiblížit osobnost následovníka Jana Palacha, je určena čtenářům od jedenácti let. Scénář napsal literární debutant Josef Šorm, naopak Johana Hrabíková Vojnárová je zkušená ilustrátorka, která v roce 1995 dokonce získala cenu za Nejkrásnější českou knihu. Vydání komiksu by mohlo být záslužné zejména proto, že žáci základních škol, jimž je primárně určen, toho o Janu Zajícovi nejspíš vědí ještě méně než o Palachovi. Bohužel se toho ale z knihy moc nedozvědí. Autoři se snaží přiblížit maloměstskou atmosféru v Šumperku, odkud Zajíc pocházel – od počátečního nadšení z pražského jara až po vojenskou okupaci v srpnu 1968 a sebeupálení Jana Palacha. Zajíc je vykreslen jako dospívající mladík, který si užívá svobody na výletech do přírody. Předokupačnímu období je však věnováno jen sedm stránek – pak světlé barvy ustupují temnějším. Klíčová je scéna, v níž sovětští vojáci vykradou internát, kde Zajíc bydlí, a ředitelova neochota věc řešit utvrdí studenta v tom, že v takovém režimu žít nechce. Na konci knihy jsou uveřejněny i dva dopisy, které Janovi napsali jeho sourozenci, pravděpodobně však teprve pro účel této publikace. Příběh je možná až příliš zjednodušený a totéž se dá říct i o kresbě – snad by lépe vynikla jako ilustrace v knize, v podobě komiksu však působí příliš neohrabaně až dětinsky. Výsledek tak obstojí opravdu jen jako didaktická pomůcka do škol, nic víc.

Jiří G. Růžička

Hana Čížková, Jan Květ, Libuše Vlasáková (eds.)

Mokřady. Ekologie, ochrana a udržitelné využívání

Episteme 2019, 631 s.

Vydání „prvního českého původního souborného zpracování“ problematiky mokřadů mohlo mít těžko lepší načasování než v letech sucha, jaké nepamatujeme. Mokřady patří z důvodu velmi efektivní zádrže vody a vysoké míry biodiverzity k nejcennějším ekosystémům, v současné situaci však také nejzranitelnějším. Publikace Mokřady, vydaná Jihočeskou univerzitou, je úctyhodné dílo v mnoha ohledech: počtem autorů (od geobotaniček přes hydrobiology a vodohospodáře po právníky), šíří přístupů (dočteme se o úmluvách a zákonech chránících biotopy, o vztahu k zemědělským plochám, o podmínkách vzniku mokřadů a pochopitelně o jejich flóře a fauně) i překvapivě bohatým spektrem zpracovaných subtypů (mokřady využívané jako čističky odpadních vod, polní „močály“, poldry, vnitrozemská slaniska, podmáčený lužní les). Sympatické je množství obrazového materiálu i to, že se primárně vědeckovýzkumná publikace nebojí lákat vysvětlujícími boxy k přečtení i laika, který zrovna pocítil potřebu zjistit, jaký že to biotop může najít za humny, anebo dokonce hledá radu, jak ve svém okolí vznik tohoto cenného prostředí iniciovat. Současné sucho snad napomůže k tomu, abychom v mokřadech přestali vidět odporné bažiny, v nichž se jen líhnou komáři, a objevili jejich mnohotvárnost, druhovou rozmanitost, kterou přinášejí, i významnou hospodářskou roli jak v době sucha, tak povodní. Obou těchto extrémů si i podle nejoptimističtějších prognóz užijeme v budoucnosti dosyta.

Marta Martinová

Zatoulaný

(Sauvage)

Režie Camille Vidal­-Naquet, Francie, 2018, 99 min.

Premiéra v ČR 17. 8. 2019

Nová distribuční společnost Queer Kino, navázaná na festival Mezipatra a zaměřená na LGBTQ kinematografii, zahajuje svou činnost francouzským filmem Zatoulaný debutujícího Camilla Vidala­-Naqueta. Je to rozhodnutí relativně odvážné, vzhledem k tomu, že snímek z prostředí mužských prostitutů se v několika ohledech pohybuje na poněkud nebezpečné hraně a není to pohyb právě jistý. Film svým stylem spadá někam mezi syrový realismus a živočišnou expresivitu francouzské senzualistické kinematografie (blízko má například k Philippu Grandrieuxovi). Prostředí mladých mužů bez domova, kteří získávají peníze prostitucí pro bohaté gaye, je na jednu stranu naturalisticky násilné, na stranu druhou jej ale režisér využívá jako prostor pro emotivní, katarzní vyprávění o nevinnosti a čisté lásce utopené ve špíně bezohledného světa. Tento kontrast Vidal­-Naquet občas přehání, zachází do obou extrémů, a tak celku ubírá na kompaktnosti a uvěřitelnosti. Také spojení homosexuality s mužskou agresivitou je v Zatoulaném možná až příliš přímé. Přepjatý machismus je v části homosexuální komunity oblíbenou stylizací, což je v pořádku, pokud ovšem zůstává jasná hranice mezi stylizací a realismem. U Zatoulaného ale zcela jasná není – film lze chápat jako obraz režisérovy fascinace určitým fenoménem, svého druhu vyhrocenou fantazii, ale i jako poněkud přepálený pokus realisticky zachytit dané prostředí. I přes svou neukotvenost je nicméně Zatoulaný debutem, který naznačuje režisérův inscenační talent.

Antonín Tesař

András Cséfalvay

Hora bohů / Summit of Gods

Etc. galerie, Praha, 25. 6. – 28. 7. 2019

Pokud bychom se pokusili jednoslovně charakterizovat tvorbu maďarského umělce Andráse Cséfalvaye, mohli bychom ji zařadit do žánru bajky. Ve svých videích totiž Cséfalvay nechává promlouvat 3D modely zvířat, které zároveň personifikuje – opatřuje je příběhem, charakterem a schopností filosofické reflexe, například nad vlastním vyhynutím. Jako by se autor snažil divákovi sdělit ty nejtemnější existenciálně­-ekologické zprávy co možná nejpřívětivější formou – a proto volil formu bajky, v níž se k nám sdělení o lidském údělu dostává oklikou přes zvířecí postavy. V pražské Etc. galerii se ale Cséfalvay věnuje tématu, které osciluje mezi ekologickým a postkoloniálním diskursem. Horou bohů se totiž míní Mauna Kea, tedy posvátná sopka havajských domorodců, na niž se po dlouhých sporech dostaly vesmírné dalekohledy. Autor tento případ reprezentuje jako střet mezi moderním, sekulárním světem, který spěje k sebezničení, a magickým myšlením, jež je kolonizováno materiální a politickou nadvládou bílého muže. Relativně skromná instalace sestává z šestihranné kostry teleskopu a obdobně šestistranného videa, které zachycuje příběh celého konfliktu. Ačkoliv je výstava svého druhu zprávou o jedné z podob dominance osvícenské racionality nad myšlením domorodých obyvatel, není nicméně zcela jasné, jestli je toto vítězství definitivní, anebo nás přírodní národy nakonec přežijí.

Martin Vrba

Andrijana Trpković, Lucie Ferenzová, Markéta Dvořáková

One night stand/up!

Divadelní Flora Olomouc, psáno z reprízy 16. 5. 2019

Černohumorná fraška na motivy textů chorvatských publicistek Vedrany Rudan a Slavenky Drakulić staví na odrzlosti, klackovitosti až frackovitosti jediné protagonistky Markéty Dvořákové, která během hodinového představení zvládne ztělesnit snad všechny stereotypní představy o Balkánu a jugoslávské válce. Scéna společně s hledištěm simulují bar, kam chodí znuděná střední třída usrkávat koktejl nad upocenou snahou o zábavu. Ironizuje se tu kdeco – násilí, hrubost, třpytkový nevkus, emotivnost i alkoholismus, naivita, zaslepenost. Vyprávějí se obscénní vtipy, sází se na vulgárnost a přehrávání. Volné blyštivé sako, velká večerní a falešné vousy stačí k výměně role, dokumentární záběry vojáků s bazukami střídají oběti zakryté kabáty, po autobiografickém monologu následuje vyprávění anekdot a zpěv s kytarou. A jen tak mimochodem se připomíná, že kdysi bylo Česko zemí válečným uprchlíkům otevřenou. Otázka, jestli je možné smát se válce a utrpení, je tu sice zodpovězena předvídatelně jednoznačně (je to nevyhnutelné, když nic jiného nezbývá), nicméně kaleidoskopicky zábavnou formou. Možná ne úplně povedené, ale o to upřímnější standupové vystoupení musí v každém vyvolat emocionální odezvu, ať už se zařadíme do té části publika, která na hru na trapnost přistoupí, nebo té, která se začne ostentativně pohoršovat.

Marta Martinová

Ken Ganfield, Kurt Liedwart, Petr Vrba

Something Wrong There

CD, Mikroton 2019

„Něco je tam špatně.“ Nebo snad: „Něco tam nehraje“? Těžko říct, jak by správný překlad měl znít. Jisté je, že disk Something Wrong There vyšel na ruské značce Mikroton a dvojici hlasitostně neupejpavých dvacetiminutovek vytvořila trojice hráčů na analogové syntezátory a další, často podomácku dobastlenou elektroniku: v Praze žijící hudebníci Ken Ganfield a Petr Vrba a sám vydavatel, ruský improvizátor vystupující pod pseudonymem Kurt Liedwart. Materiál vznikl před dvěma lety při improvizovaném neveřejném hraní v žižkovském klubu Punctum, tedy na místě, které na pražské mapě hlukových, experimentálních, spontánních a podzemních hudebních aktivit aktuálně představuje středobod. Nahrávka zaujme neobyčejnou dynamikou a dojmem neustálého vířivého pohybu. Pokud se vám dělá špatně třeba na kolotoči, buďte jemně varováni názvy tracků – Unbearable a Nauseating. Čeká vás totiž jízda, při níž ani na okamžik nebudete tušit, co se skrývá za nejbližší zatáčkou a zda nejsou předměty v oslňujícím zrcátku mnohem blíže, než se zdají. Kolega Jan Faix v recenzi alba pro HIS Voice použil slovo, jež by mě samotného nenapadlo: psychedelie. Vlastně má pravdu, je­-li psychedelická taková hudba, jejíž emocionální účinek nelze vystihnout verbálně. Desku je sice možné popsat pár slovy, opakované poslechy ale pokaždé odhalí něco nového – tu další pnutí, tu naopak skrytý klid.

Petr Ferenc