Mobilizace hudbou

„Bylo by sobecké schovávat tu hudbu před světem, pokud je někomu k užitku,“ řekla před třemi roky Aurora Aksnes v podcastu All Songs Considered o svém debutovém albu All My Demons Greeting Me as a ­Friend (2016). Kritikou i posluchači vřele přijatá deska dnes třiadvacetileté norské zpěvačky, vystupující obvykle jen pod svým křestním jménem, mísila chytlavý elektro­pop s prvky severského folku a zaujala také vyzrálými texty – přitom řadu skladeb autorka napsala ve velmi útlém věku, například úspěšný singl Runaway složila v jedenácti letech. Aurora se objevila ve známých televizních show Conana O’Briena, Jimmyho Fallona nebo Stephena Colberta, její hudba byla použita v seriálech, filmech i videohrách, hrála na festivalech Lollapalooza a Coachella a vytvořila si početnou a oddanou posluchačskou základnu. „Válečníkům a podivínům“, jak své fanoušky pojmenovala, nabídla v introspektivních písních prostor pro identifikaci tím, že zviditelnila boj s osobními démony.

Z této tematické trajektorie neustoupila ani na loňském osmipísňovém EP Infections of a Different Kind (Step I). Přesto zde byl patrný určitý posun. Aksnes vyrůstala v malém městě Os poblíž Bergenu a podle svých slov trávila čas raději v lese než s kamarády. Inspirací pro první desku tak byly převážně její vlastní pocity a interpretace světa. Cestování a setkávání s fanoušky jí ale otevřelo nové perspektivy. Píseň Queendom ze zmíněného EP je například vzkazem pro LGBT komunitu. „Při návštěvě Brazílie a dalších míst jsem zjistila, jak špatné je zde postavení stejno­pohlavních vztahů. Řekla jsem si: ‚Dobře, svět nestojí za nic, složím píseň a vytvořím pro nás nové místo.‘“ Také v písních It ­Happened Quiet nebo Churchyard už promlouvá umělkyně, jež si dala za cíl stát se hlasem těch, kteří se „cítí být menší, než ve skutečnosti jsou“.

Získat autonomii

Komplikovaný vznik EP, původně koncipovaného jako regulérní dlouhohrající album, mapuje dokument Benjamina Langelanda Once Aurora z konce loňského roku, jenž je zároveň sondou do smýšlení tvůrkyně, která se netají rezervovaností vůči mnoha aspektům hudebního průmyslu včetně spektáklů, jako je obří festival Coachella. Ostatně cesta Aksnes ke slávě není úplně typická: v šestnácti letech nahrála pro své rodiče píseň s názvem Puppet, kterou pak její spolužák dal na internet. Stal se z ní virální hit a záhy se jí ujaly velké labely Glassnote a Decca Records. V dokumentu mapujícím roky 2016 až 2018 sledujeme zamyšlenou, introvertní, ale zároveň sympaticky excentrickou a vtipnou mladou ženu plnou pochybností, jež učinila ve velmi mladém věku zásadní životní rozhodnutí a dala se všanc převážně mužskému týmu, který se z ní snažil vytvořit popovou senzaci.

Jak se ukazuje, ke svému debutu má Aurora problematický vztah. Ač je autorkou všech písní, většinu jich z jejího bohatého repertoá­ru vybral manažer Geir Luedy, který se soustředil převážně na rádiové hity. „Pokud budu nucena ještě někdy vydat hudbu, s níž nebudu spokojená, končím,“ říká Aksnes rezignovaně a nejedna pře s Luedym vypovídá o jejím rostoucím úsilí získat kontrolu nad svou tvorbou. Frustrující jsou záběry z malého koncertu, kde polovinu publika tvoří hlavouni z hudebního byznysu a tým ji tlačí do hraní hitu Conqueror z první desky, který odehrála i ve Fallonově a O’Brienově pořadu. Třebaže si Aksnes prosadí svou, situace poodhaluje interní fungování týmu v počátcích zpěvaččiny kariéry.

„Není problém v tom, že máš tolik kontroly?“ vyčte jí v jednu chvíli Luedy absenci komerčních hitů na Infections of a Different Kind. EP nahrané v honosném sídelním studiu La Fabrique na jihu Francie je oproti debutu sofistikovanější a zasněnější, i když jde pořád o chytlavý pop. Tribální rytmy, vrstevnaté vokální stěny, instrumentální pasáže žádající trpělivost, modulované organické zvuky nahrané na iPhone nebo využití dvaatřicetičlenného mužského sboru jako by zpětně obnažily určitou fádnost prvotiny. „Chci prostě tvořit hudbu,“ reaguje Aksnes na Luedyho nespokojenost s novou tvorbou a na jeho rady, že „chytřejší je vybudovat karié­ru“. Nahrávka se ale nakonec dočkala velkého ohlasu a nyní na ni Aksnes navazuje regulérní deskou.

Emocionální politika

Zatímco prvotina přinášela katarzi a z posluchačů měla udělat bojovníky schopné se utkat se sebou samými a následné EP vyzývalo „válečníky a podivíny“, aby spojili své síly, deska A Different Kind of Human (Step II) více pracuje s optimismem a pozitivní energií a mladá umělkyně jejím prostřednictvím chce doslova měnit svět. Jakkoli „cheesy“ se na první pohled její úsilí či „emocionální politika“, jak tomu sama říká, může jevit, z psycho­logického hlediska dává v současném popu právě tento přístup asi největší smysl.

V globálních statistikách sebevražd, v nichž dominují muži a jež se staly impulsem k napsání úvodní skladby The River, vidí Aksnes projev sebedestruktivní maskulinity, která vede k tomu, že se odhalené city považují za slabost a ti, kdo nedostojí proklamovanému ideálu mužství, ztrácejí ve vlastních očích hodnotu. „Můžeš brečet,“ opakuje Aksnes v refrénu písně, v níž se snaží ukázat, že vnitřní bolest není známkou slabosti, ale lidskosti. Zpěvačka se prý vždy cítila jako outsider a možná proto je její hudba přímo nasáklá empatií. Empowerment, který z jejího popu sálá, každopádně nepůsobí jako vykalkulovaný pokus svézt se na módní vlně oslavy diverzity.

Pop navzdory katastrofě

Aksnes si je vědoma stavu současné společnosti a také v rozhovorech často opakuje, že se nacházíme ve zlomovém momentu. „Nech ji zachránit svět, je to jen dívka,/ nech ho zachránit všechny, je to jen kluk,“ zdůrazňuje ve skladbě Apple Tree nutnost aktivizace těch, kdo si připadají bezmocní. Kontext tomuto sentimentu dodává hned následující The Seed, vrchol alba a singl, k němuž vznikl videoklip obsahující záběry ze studentských stávek, které upozorňují na dopady klimatických změn. „Až poslední strom padne/ a řekami bude proudit jed,/ zjistíš, že peníze tě nenakrmí,“ parafrázuje v bombastickém refrénu přísloví původních Američanů. „Buď lidstvo zachráníme, anebo zničíme,“ říká Aurora a je zjevné, že sama upřednostňuje první možnost. Hlavním motivem desky je totiž naděje.

Je však potřeba uvědomit si hranice společensky uvědomělého popu. Ten totiž může snadno sklouznout k marketingově vděčným banalitám, jejichž účelem je v posluchači vzbudit pocit bezstarostnosti a sebeuspokojení, a nikoli ho vést ke konkrétním krokům proti silám, které nás dostaly do současné situace. Stejně tak nelze ignorovat kontradikce v ambiciózních poselstvích popových hvězd spolupracujících se Spotify nebo Amazon Music. I v popmusic je ale možné zaujmout vkusnou pozici. Aurora nepůsobí jako cynický konstrukt, i když tak mohla být zpočátku „zamýšlena“. Má jasnou vizi a nesporný skladatelský i producentský talent – a dokáže posluchače oslovit, byť třeba mírně naivním způsobem. „Je na nás, abychom zachránili to, co zbylo z humanity,“ vzkazuje. „A je vzrušující k tomu poskytnout soundtrack.“

Autor je publicista.