Ezopské bajky na první pohled stojí na mezi. Zvířata tu mluví, jako by se příroda sama dostávala ke slovu. Ale nedostává. Pod maskami funí lidé a tepají nešvary své vlastní společnosti. Kultura se vztahuje ke kultuře, natura je mezi ně vložena jen jako tenká zrcadlová ploška, která umožňuje člověku spatřit svůj obraz v liškách, čápech a kamení.
Již od antiky fungovaly bajky jako učební texty, žáčci si díky nim osvojovali latinu i nezávadná myšlenková schémata. Martin Luther je propagoval jako školní četbu „nejlepší hned po Bibli“ – a právě v jeho době se po Evropě rychle šíří překlad Ezopova životopisu, uchovaného původně v řecké a byzantské tradici. V českých zemích byl tento text poprvé vytištěn v překladu Albína Vrchbělského roku 1557, spolu s bajkami a různými šprýmy, jako zpráva o situacích, v nichž se moudrost šeredného thráckého otroka vytříbila k dokonalosti.
Značnou část děje tráví Ezop ve službě u jistého Xantha na ostrově Sámu, kde usiluje o své propuštění, mnohokrát planě přislíbené, a vstupuje do různých konfliktů. Xanthus přichází před čtenáře jako intelektuál a filosof, mistr v poznání „přirození“. Toto slovo v raně novověké češtině označuje především moderní „přírodu“, lze však soudit, že již tehdy pomalu získává dnešní význam. Snad i díky atraktivitě tohoto dvojsmyslu se český životopis jako knížka lidového čtení tiskl a četl až do 19. století (znovu vyšel péčí Jaroslava Kolára v souboru Tři knížky lidového čtení, 2004).
Xanthovo mistrovství se projevilo poprvé na cestě z trhu, když si vedl Ezopa. Tehdy začal za chůze močit a Ezop se zděsil. Co když jej bude jeho nový pán nutit k témuž, totiž aby „svému přirození odpočinouti nedával“, aby pracoval bez oddechu, bez možnosti ulevit si stranou. Když filosof otrokovi osvětluje své chování, ukazuje se, že jeho důvody byly přesně opačné. Močit za chůze je totiž pohodlnější: „Proto sem to učinil, aby horkost slunečná polední hlavě mé škody neučinila; druhé, aby prach země noh mejch nepálil; třetí, aby mi moč, kdyby pára z něho šla s prašnou horkostí, nesmrděl.“ S pánským přirozením se tedy mistrovsky jedná především tak, aby nebylo ohroženo pohodlí jeho majitele.
Další děj ukazuje, že Xanthus není takovým mistrem, jakým se zdál být. Jeho manželka, zkonstruovaná jako monstrum z misogynských spisků, manželovi lže a podvádí ho, i na trh s otroky jej původně vyslala proto, aby jí tam nalezl půvabného mládence k povyražení, on ji však není schopen zapudit, i když mu Ezop opakovaně zjevuje, jak se věci mají. Autoritu u vlastních žáků si Xanthus musí zajišťovat nákladnými hostinami a okázalým konzumem, jako filosof tápe ve světě. O přirozenosti ví možná leccos, není ale schopen ovládnout ani tu svou mužskou. Maximálně si na cestě pomočí stehna či přichystá dalším chodcům nemilé překvapení, pokud půjdou bosi.
Pindík a jeho blaho zůstává v centru pozornosti, ať byl původní výměr slova „přirození“ jakýkoli. Xanthus a důvtipnější Ezop se přou o přírodu, o to, jak s ní nakládat, o parametry správného, prospěšného života, a přitom jde pořád jen o lidskou, ba mužskou slast a tělesné tekutiny. Země za takto vyznačeným perimetrem tiše čeká, až si dva muži přestanou dokazovat svou pravdu, nebo spíš schopnost moudře a lišácky vypovídat o světě. Je tam ještě. I teď, když se každou chvíli někdo podívá z okna a svěrač mu povolí leknutím.