Neobyvatelná Země

V globální klimatologické komunitě, mezi environmentalisty i v klimatických hnutích a zelené politice panuje celkem široká shoda na tom, že klimatická změna (potažmo klimatická krize nebo nouze) představuje existenční ohrožení pro samotnou civilizaci. Vyplývá to ostatně i z posledních závěrů Mezinárodního panelu pro klimatickou změnu (IPCC), který má pověst té vůbec nejkonzervativnější klimatologické instituce, neboť je vystaven silným lobbistickým tlakům a také čelí zájmům jednotlivých zemí. Pokud tedy už i IPCC vyhlašuje stav pohotovosti, znamená to, že situace je skutečně vážná – a patrně ještě vážnější, než jak ji mezinárodní panel vykresluje. Odtud, ale i z posledních vědeckých poznatků, měření a tendencí pak čerpá svou legitimitu klimatický „apokalyptismus“, který možnost zhroucení civilizace bere s naprostou vážností. Zatímco ale panuje shoda na tom, že se civilizace vlivem ohřevu planety může zhroutit, názory na to, kdy by k tomu mělo dojít, se různí. Ponoříme­-li se do mainstreamových textů o klimatu, rozhovorů s odborníky nebo přímo do studií klimatologů, zpravidla se setkáme s některým ze scénářů, podle kterého civilizace za stávajícího vývoje zkolabuje někdy koncem tohoto století. Hrozba kolapsu je tedy reálná, ale stále ještě v relativně daleké budoucnosti a bude se týkat hlavně příštích generací – našich dětí.

Apokalypsa je teď

Existují ale i radikálnější interpretace aktuálních klimatických tendencí, které časový horizont nadcházející katastrofy podstatně přibližují. Velkou pozornost během loňského roku vyvolala studie profesora Jema Bendella o „hluboké adaptaci“, v níž tvrdí, že na základě posledních poznatků klimatické vědy můžeme předpokládat, že k civilizačnímu kolapsu dojde už během příštích dekád, a bude se tedy týkat už mnohých z nás. Strohou akademickou studii si nakonec z internetu stáhlo přes půl milionu čtenářů a na různých místech světa se začaly organizovat komunity lidí, jejichž společným tématem je hluboká adaptace v teorii i praxi. Bendell mezitím se svou hypotézou stihl seznámit i Evropskou komisi.

Ještě větší skandál ale vyvolal publicista David Wallace­-Wells, který ve svém článku pro New York Magazine velmi naturalisticky vylíčil současnou i budoucí destrukci ekosystémů, přičemž původci této destrukce – tedy člověku – předpovídá velmi temné vyhlídky. Esej se záhy stal nejčtenějším textem v historii periodika, a tak autor vzápětí připravil verzi se zdroji, odkud své závěry čekal, a později text rozšířil do knihy The Uninhabitable Earth: A Story of the Future (Neobyvatelná Země. Příběh budoucnosti), která se prakticky okamžitě po svém vydání v únoru tohoto roku stala celosvětovým bestsellerem.

V očích těch, kteří mají pocit, že jim vědecká veřejnost, politici ani aktivisté o klimatické krizi neříkají celou pravdu v obavách z nastalé paniky, se z Wallace­-Wellse stal jakýsi temný prorok, šířící svoji neradostnou zvěst bez jakýchkoliv příkras a kudrlinek. Jeho apokalyptismus přitom není ani tak katastrofickou předpovědí, jako spíše veřejným prohlášením, že kolaps už nastal a jeho projevy vidíme všude kolem sebe.

Budoucnost bude nelineární

Apokalyptický narativ čerpá své přesvědčení o brzké možnosti civilizačního kolapsu především z hypotézy o nelineárním průběhu ohřívání planety, podle níž už nárůst teploty nebude určován mírou emisí vypouštěných fosilním kapitalismem, ale začne se prudce zrychlovat v důsledku překročení „tipping points“. Mezi takové body zvratu patří tání permafrostu, z něhož se může uvolnit masivní množství metanu, který je daleko nebezpečnějším skleníkovým plynem než oxid uhličitý. Nemenší hrozbou je tání bílého arktického a antarktického ledu, který dnes odráží sluneční paprsky, po jeho roztání by však nejen stoupla hladina oceánu, ale především by došlo ještě k intenzivnějšímu pohlcování tepla, a tedy další eskalaci planetárního ohřívání.

Jinou nevratnou katastrofou by bylo poškození Amazonského pralesa, kterému se nikoli bezdůvodně přezdívá „plíce planety“, nebo vyblednutí korálových útesů, jež tvoří významnou součást oceánského ekosystému. Jednoduše řečeno, jde o to, že pokud vlivem globálního oteplování dosáhneme některých „tipping points“, ohřívání klimatu se začne prudce zrychlovat a křivka oteplování už nebude věrně kopírovat křivku emisí námi produkovaných skleníkových plynů, ale začne se ohýbat pod vlivem dalších faktorů. Tím se rázem ocitneme v nelineární změně klimatu, která už se vymyká jakékoliv lidské kontrole.

Fenomenologie kolapsu

Wallace­-Wells se ve své knize postupně věnuje z lidského hlediska nejkřiklavějším tématům klimatické krize: od smrti přehřátím a analýzy toho, co vlastně lidský organismus dokáže snést, přes dopady sucha a požárů až po šíření nových epidemií nebo rozpoutání občanských válek o suroviny a „životní prostor“ poté, co se začnou rozšiřovat pro člověka neobyvatelná území. Je to velmi neveselé čtení, jehož přístupná forma vše jen ztěžuje – snadnější by bylo některým věcem nerozumět a zůstat i nadále v blažené nevědomosti. Smysl knihy je ale etický a autor si na závěr klade otázku, jak může vlastně vypadat étos klimatického rozvratu na konci antropocénu. I zde se jedná hlavně o přehledovou studii, v níž se odvolává na Billa McKibbena, manifest „temné ekologie“, buddhistickou askezi nebo Roye Scrantona – veterána války v Iráku, který ve své knize Learning to Die in Anthropocene (Jak se naučit umírat v antropocénu, 2015) tvrdí, že „největší výzva, které čelíme, je výzva filosofická, tedy pochopení toho, že naše civilizace je už mrtvá“.

Zda se tento konec stane novým začátkem, je nicméně otevřenou otázkou. A co se samotné apokalypsy týče, i ta se nakonec může stát jakýmsi perverzním fetišem – vznešenou a hrozivou událostí, jak ji s temnou lyrikou podává například film Melancholia (2011). Možná ale budeme muset dát za pravdu spíše slovinské filosofce Alence Župančič, která ve svém textu z roku 2018 tvrdí, že „apokalypsa je (stále) zklamáním“. Zhroucení civilizace nebude žádnou grandiózní show ani něčím nadlidsky vznešeným ve své hrozivosti – bude mít spíše podobu docela přízemní, absurdní a možná i trochu trapné události, která nemá žádný „vyšší smysl“ a je naopak souhrou nahodilosti a mechanických zákonů. Pokud se v politicích na všech úrovních neprobudí pud sebezáchovy, stane se ovšem taková neřízená sebedestrukce realitou.

Jak poznamenává i Wallace­-Wells, vyhnout se tomu nejhoršímu je sice teoreticky možné, protože k tomu v principu máme prostředky, praktickým problémem je ale to, že čelíme bezprecedentní výzvě enormních rozměrů. Apokalyptismus je v takovém kontextu prostředníkem mezi teorií a praxí – vytváří nesnesitelné napětí mezi tím, co je možné, a tím, co je naší dosavadní realitou. A právě takové napětí může skýtat mobilizační potenciál, který je nezbytný pro to, aby se teorie stala realitou. Pokud stále ještě máme nějakou šanci, co jiného nás přiměje udělat maximum než obraz zkázy, které jsme mohli včas zamezit?