Třetí český Klimakemp ubral na radikalitě přímých akcí, ale přesto byl úspěšný. Nejen díky dobře zvolenému cíli protestu, jímž se tentokrát stala chvaletická elektrárna, ale také zásluhou zvolené strategie. Hnutí totiž požadavky, jež vnáší do veřejného prostoru, zároveň samo v malém realizuje.
Letošní Klimakemp se konal u Veltrub, poblíž chvaletické elektrárny. Oproti minulým dvěma ročníkům, kdy se zaměřil na důlní infrastrukturu uhelného průmyslu v severních Čechách, se tentokrát aktivisté rozhodli postavit proti prodlužování provozu zastaralé elektrárny, jež nejen významně přispívá ke klimatickým změnám, ale také prokazatelně ničí zdraví místních obyvatel. Jak se ukázalo těsně před začátkem Klimakempu, který opět organizovalo hnutí Limity jsme my, těžko se dal vybrat lepší cíl. Právníci uhlobarona a majitele chvaletické elektrárny Pavla Tykače totiž poslali sociální geografce a publicistce Michaele Pixové předžalobní výzvu k zaplacení 200 tisíc korun za to, že Tykače za jeho aktivity v jednom článku nazvala kriminálníkem. A jen o pár dní později policie navrhla po třech letech obžalovat aktivisty Greenpeace, kteří v roce 2016 vylezli na chladicí věže chvaletické elektrárny a vyvěsili zde transparenty. Když k tomu připočteme snahu policie zamezit pronájmu louky, kde se letošní Klimakemp konal, není těžké získat dojem, že se kapitál v koalici s represivními orgány státu snaží aktivisty prostě zastrašit. Mimochodem, krátce před začátkem Klimakempu odhalil server Aktuálně.cz, že je to právě Tykač, kdo financuje facebookovou kampaň Greenpiss, která uráží ekology.
Uhlobaron Tykač, který je produktem „zlatých devadesátek“, kdy se „zhaslo“ a privatizovalo, založil svůj současný byznys plán na tom, že v časech klimatické krize výhodně skupuje fosilní infrastrukturu, aby pak skrze své politické kontakty prosadil různé výjimky a vydělával na prodlužování její životnosti. To je i případ chvaletické elektrárny, která už měla být uzavřena. V posledku Tykač nejspíš spoléhá na to, že až se bude definitivně rušit fosilní infrastruktura, dostane od státu tučné odstupné. Do té doby hodlá vydělávat na zhoršování klimatické krize i životního prostředí v okolí elektrárny, kde jsou lidé bezprostředně vystaveni znečištění, především pak vypouštěné rtuti. Právě tomu by se mělo říkat „ekoterorismus“ a skutečnost, že Tykač může posílat své právníky na někoho, kdo jej nazve kriminálníkem, zase svědčí především o tom, že žijeme v kriminálním systému. Právě to reflektovali účastnící Klimakempu, když mluvili o změně systému spíše než o změně klimatu a když skandovali heslo „Zatykače na Tykače“.
Sebeorganizace a heterogenita
První klimatický kemp na světě se konal v roce 2006 ve Velké Británii. Vzešel z průniku alterglobalizačního a radikálně ekologického hnutí a měl čtyři cíle: demonstrovat udržitelný způsob života, vzdělávat, budovat hnutí proti klimatickým změnám a umožňovat přímé akce proti institucím, jež za klimatické změny nesou odpovědnost. Heslem, pod nímž se klimatické kempy po celém světě konají, zůstává stále stejné: „Změnu systému, ne změnu klimatu!“ Na tuto tradici navazují i české klimakempy, které se k nám dostaly především pod vlivem německého klimatického hnutí.
Ten letošní byl již třetí a zatím nejdelší. Akčním dnům předcházela čtyřdenní Letní škola klimatické spravedlnosti, které se oproti minulým ročníkům účastnilo více lidí. Vedle debat, přednášek a workshopů byla součástí programu také demonstrace udržitelného způsobu života. Proto je infrastruktura kempu založená na využívání solární energie, suchých záchodech či veganské stravě převážně z lokálních zdrojů. Podstatným cílem je budování hnutí a komunity. Iniciativa Limity jsme my, která klimakempy organizuje, totiž není jen protestní hnutí, které skrze demonstrace apeluje na stávající instituce, aby jednaly, ale samo se snaží být onou alternativou, o níž vytrvale mluví. Nejde jen o změnu vládní politiky, ale i o proměnu každodennosti, sociálních vztahů mezi lidmi, ale i k životnímu prostředí. Proto hnutí klade důraz na péči, horizontalitu, sebeorganizaci a participaci. V tom představuje v českém prostředí jedinečnou sílu, která je navíc pluralitním prostorem, propojujícím nevládní ekology, anarchisty i místní obyvatele a zaměstnance. A letošní kemp právě potvrdil, že tato sebeorganizace a heterogenita fungují a že se tu formuje hnutí, které je sice radikální, ale zároveň dokáže uvažovat takticky a strategicky.
Limity jsme my
To se ostatně ukázalo během akčních dnů. Letošní blokáda vstupu do chvaletické elektrárny byla sice spíše symbolická, obzvláště v porovnání s minulými roky, kdy došlo k okupaci dolu, ale ze strategického úhlu pohledu se to jeví jako správná volba. Blokáda, která trvala dva dny, během nichž hnutí vybudovalo před elektrárnou kemp, nejen ukázala odhodlanost lidí a přitáhla pozornost médií i veřejnosti, ale také narušila image, kterou si uhlobaron pečlivě buduje. Výjimka, kterou stát v době konání Klimakempu Tykačovi poskytl na provozování elektrárny, neušla veřejné pozornosti. Ukazuje se, že protesty, jež spoléhají na dobrou vůli státu, nestačí. Je potřeba hnutí, které bude strategicky a takticky prosazovat takovou politiku, jež bude sama přinášet změny.
Letošní Klimakemp potvrdil, že se budování takového hnutí daří. A to navzdory skeptické a cynické české politické kultuře, která neustále dává najevo, že se „stejně nic nezmění“. Přesto je patrný limit, na nějž hnutí naráží – je jím odvaha vzepřít se a riskovat zadržení a případné další postihy. Počet lidí, kteří se účastní občanské neposlušnosti, u nás totiž zdaleka neroste tak, jak to můžeme sledovat třeba v Německu či v Anglii. Přesto si všichni účastníci kempu zaslouží uznání. Ostatně – jak ukázala i letošní blokáda, která trvala dva dny – stejně důležití jako lidé na blokádě jsou ti v zázemí, kteří ji podporují: vaří, vozí jídlo, myjí nádobí, vynášejí záchody, uklízejí. Občanská neposlušnost je tu pro každého, i pro ty, kdo teprve sbírají odvahu.
Autor působí na Katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.