Sedím na zahradě a koukám na cvičení dobrovolných hasičů. Přijeli s vozem na malé parkoviště pod naší chalupou, aby vyzkoušeli, jak hasit les, který začíná pár metrů nad námi. Dobře, že to zkoušejí, les je vyschlý a hrozí požáry. Rozhlížím se po své zahrádce, kterou už taky viditelně proměňuje dlouhotrvající sucho. Rajčata, rybízy i pár dalších keřů zalévám střídmě dešťovkou, kterou schraňuju v nádržích. Ale déšť je v nedohlednu a zásoby se tenčí. Vodou ze studny zalévat nechci – moje nejhorší noční můra je, že studna vyschne. Když doma používám vodu, kterou neznečistím chemií, sleju ji vždycky do nějaké nádrže a pak ji použiju na zahradě.
Hasiči natahují hadici a zároveň vidím, jak po silnici začíná téct spousta vody. Nadskočím, že bych tam zaběhla a nabrala si. Napadne mě děsivá myšlenka, že ji hasiči čerpají z nějaké studny, a že tak vlastně plýtvají i mou vodou. Pak mi dochází, že je tam hydrant a že ta voda pochází odjinud. Cítím úlevu: to není moje voda, to je nějaká komunální voda zdaleka, to se mě netýká, protože to neodebírá vláhu z mojí půdy. Už od loňska freneticky sleduju míru sucha a očekávané srážky. Vždycky na mapě hledám přesně ten bod, kde je náš domeček. Vím samozřejmě, že se nemůžu ohradit a nevnímat, co je kolem. Však se snažím, edituju texty o klimatické změně, nejím maso, přestala jsem cestovat letadlem. Stejně se ale nakonec přistihnu, že moje myšlenky končí u mé zahrádky a u naší studny, která ještě nikdy nevyschla. Případně u lesa za chalupou. Úzkostlivě sleduju, jak postupně začíná schnout. A vlastně nelétám spíš proto, že z toho mám panickou úzkost, a maso nejím proto, že mi přestalo chutnat potom, co jsem zjistila, jak se vyrábí.
Při procházce lesem jsem přemýšlela nad tím, jestli je to české specifikum, nezajímat se o dění ve světě. Signálů, že něco není v pořádku, je totiž spousta, ale v Česku se debata rozproudila až ve chvíli, kdy naši zemi zasáhlo sucho. Mezitím už se obyvatelé některých ostrovních států stěhují, protože hrozí, že budou zaplaveny oceánem. Jenže u nás se o mnoha důsledcích klimatické změny buďto vůbec nepíše, anebo jen málo. Při pohledu na českou veřejnou debatu by to skoro mohlo vypadat, že hlavní dopad klimatické změny spočívá v tom, že tu posledních pár let moc neprší. Česko je taková větší zahrádka.
Možná ale jde o obecný princip – o lidskou snahu bránit se proti příliš tíživým informacím. Aktuálně se v klimatickém hnutí debatuje o „efektu kotvení“ a „efektu nejednoznačnosti“, které nám brání přijmout realitu takovou, jaká je. V prvním případě budujeme mentální modely na základě pár příkladů bez ohledu na to, jak moc jsou reprezentativní, a v případě druhém přijímáme lepší scénáře, i když jsou méně pravděpodobné, abychom nemuseli čelit nejistotě. Zároveň se množí alarmistické články, které burcují a vysvětlují, že situace je vážnější, než jsme si dokázali představit. A že si pořád něco nalháváme, abychom hrozbu nemuseli přijímat se vší vážností. A týká se to prý i těch z nás, kteří se o situaci zajímají a nic nepopírají. Nás vlastně především, protože ti ostatní podobné informace nemají.
Zlobit se na ty, kteří zatím nepropadli panice a nejrůznějšími způsoby se vyhýbají pohledu do propasti, je ovšem snadné. A psaní o daném tématu není vždy nejšťastnější. Nejde jen o články, které vypočítávají, co všechno bychom neměli dělat, abychom přispěli k záchraně planety, ale i o diskuse, jež vedou klimatičtí aktivisté s ostatními, kteří tímto tématem nežijí. Zajímavé je třeba to, jak kdo pracuje s individuální vinou. Mám kamarádku, která mi vysvětlila, že kdyby začala dodržovat pravidla, o kterých se dočetla, stejně by ji pořád sužoval pocit viny, že nedělá dost. Při každém nákupu masa, při každé jízdě autem. A tak radši nedělá nic a vyčkává.
Lidí, kteří si stěžují na moralismus klimatického hnutí, se ozývá čím dál víc, a nejsou to jen popírači klimatické změny. Někteří prostě špatně snášejí pocit, že dělají něco špatně. Marně jim vysvětluju, že sice souhlasím s tím, že by se autem jezdit nemělo, ale pak klidně odjedu autem na chalupu. Kupuju maso pro svou rodinu a vesele ho smažím, vařím, peču. A netrpím u toho žádnými pocity viny. Klidně si u toho prozpěvuju, vařím totiž ráda, a ještě raději řídím a jen čekám, až bude benzín tak drahý, že mě to donutí jet vlakem, a až maso zdraží natolik, že už ho prostě pětkrát týdně nekoupím. Nejsem vychovaná tak, abych si pořád něco vyčítala, takže mi trvalo dlouho, než jsem pochopila, čím ty alarmistické texty tolik lidí odpuzují. Oni se o něco snaží, ale stejně to nikdy není dost. Stejně nežijí správně.
Situace je vážná a jistě není lehké tváří v tvář vlastním úzkostem promýšlet ještě strategii, jakým způsobem sdělovat informace světu. Jenže nedává smysl, aby nějaká skupina lidí vynaložila všechny své síly na přesvědčování ostatních, že by měli začít žít jinak a podřídit klimatické změně vše. Výsledkem by nakonec mohlo být, že se jedni budou utápět ve svých úzkostech a propadat depresím, zatímco ti druzí budou ignorovat problém tak dlouho, až už bude opravdu pozdě. A pohled na ty blázny, kteří neustále vyšilují, je jen utvrdí v tom, že je rozumnější dál vyčkávat.
Zírání do zeleně může být jedním ze způsobů, jak se uklidnit, vydýchat. Proto nakonec nemusí být láska k vlastní zahrádce zase tak špatná věc. Kdyby mi tedy na jedné třetině pozemku tak protivně neuschla tráva. Co s tím mám, sakra, dělat?
Autorka je redaktorka A2larmu.