Dne 17. června zemřel přímo v soudní síni Muhammad Mursí, vysoce postavený člen Muslimského bratrstva a jediný demokraticky zvolený prezident v historii Egypta. Bylo to dva týdny před šestým výročím puče, který vynesl k moci nynějšího egyptského prezidenta Abdala Fattáha Sísího.
Není žádným tajemstvím, že bývalý egyptský prezident Muhammad Mursí byl svým nástupcem Abdalem Fattáhem Sísím uvězněn a držen v příšerných podmínkách, samotku nevyjímaje. Trpěl cukrovkou a zánětem jater, ale nedostávalo se mu adekvátní lékařské péče. Rodina a lidskoprávní aktivisté již v minulých letech upozorňovali, že svržený egyptský prezident ve vězení pomalu umírá. Loni se k věznění exprezidenta vyjádřila rovněž skupina britských politiků a právníků: pokud se něco nezmění, Mursí ve vězení předčasně zemře. Na jejich slova došlo jen o pár měsíců později. Mursí zkolaboval a zemřel v kleci, ve které absolvoval soudní líčení procesu, v němž mu hrozil trest smrti.
Kdo je tu diktátor?
Muhammad Mursí podle západních měřítek určitě nebyl kdovíjaký demokrat. Během velmi krátkého období své vlády nicméně přepsal ústavu, k čemuž získal mandát v referendu, a jakkoli jeho ústava některé liberální Egypťany pobuřovala, zejména pak tím, že nebyla dost sekulární, přece jen omezila uplatňování státní zvůle. Lidskoprávní organizace Human Rights Watch se například vyjádřila o Mursího konstituci v tom smyslu, že zajišťuje občanům základní ochranu proti svévolnému zatýkání a mučení a rovněž uchovává některá základní sociální práva. Na druhou stranu selhala v omezení vojenských soudů, v ochraně svobody slova a svobody vyznání. Mursího vládu je opravdu těžké soudit na základě jediného roku, navíc v turbulentním období velkého očekávání. Objevují se i názory, že Sísí zemi stabilizoval, nebo také, že lepší je diktátor sekulární než islamistický. Ačkoli se ale i Mursí snažil kumulovat moc, bylo by asi neférové označit jej za diktátora. Nemáme žádné indicie, že by při dalších volbách Egypťané nedostali možnost zvolit někoho jiného.
Propastný rozdíl je i v tom, jak bylo zacházeno s Mursího předchůdcem Husním Mubárakem. Arabským jarem sesazený diktátor během svého věznění často pobýval v nemocnici a rozhodně se nedá mluvit o podmínkách, v nichž dožíval Mursí – člověk, jehož největší zločin v očích dnešního režimu spočíval v demokratickém zvolení miliony Egypťanů, kteří již nechtěli diktaturu. Ačkoli Mursí rovněž potlačoval protivládní demonstrace, neznamenalo to, že by za jeho vlády byla občanská společnost umlčena. To se stalo teprve s nástupem generála Sísího, který demonstrace islamistického tábora potlačil s takovou mírou brutality, že se o zásahu proti příznivcům sesazeného prezidenta mluví jako o jednom z největších masakrů demonstrantů v moderních dějinách vůbec. Na náměstí Rábia al-Adawíja bylo podle Human Rights Watch zabito až 1150 demonstrantů a zraněny jich byly skoro čtyři tisíce.
Ačkoli Human Rights Watch i další aktivisté kritizovali Mursího vládu za potlačování svobody slova, jasné signály nástupu diktatury můžeme sledovat až po puči – jedním z nich je třeba to, že egyptský komik Básim Júsuf mohl provozovat svou show na soukromém egyptském televizním kanálu právě jen do nástupu Sísího režimu. Tento komik, kterému se někdy přezdívá „egyptský Jon Stewart“ (podle amerického satirického komentátora), uvedl svůj pořad těsně po pádu Mubárakova režimu a pokračoval v něm po celé Mursího období. Byl sice kritizován a napadán, že uráží hlavu státu a islám, ale skončit musel až po puči, protože o změně režimu hovořil jako o vojenském převratu.
Mlčení Západu
Mlčení západních politiků k otřesnému zacházení s Mursím a k jeho úmrtí není překvapivé. Expert na Blízký východ Robert Fisk ve svém článku pro The Independent píše, že pro Západ jako by Mursí nikdy neexistoval, a konstatuje, že od Bílého domu přes Downing Street a Elysejský palác až po německé kancléřství nikdo nad tragickým koncem egyptského exprezidenta nevyjádřil ani slovo politování. Sísí, který v současnosti drží ve vězení kolem 60 tisíc politických vězňů a má na rukou krev mnoha umučených a zabitých (například zavražděného italského studenta Giulia Regeniho), představuje pro spoustu západních politiků věrného a důležitého spojence a Egypt společně s Izraelem a Jordánskem patří již tradičně k největším příjemcům americké zahraniční pomoci. Donald Trump a okruh lidí kolem něj, kteří mají plná ústa kritiky venezuelského autoritáře Nicoláse Madura, tak k Mursího předčasné smrti mlčí.
Spojené státy nikdy příliš neobdivovaly egyptskou demokracii, a zvláště ne takovou, která by poslouchala hlas „arabské ulice“, nebyla servilní vůči Izraeli nebo dokonce solidarizovala s Palestinci v Pásmu Gazy. Barack Obama byl velmi zdrženlivý a dlouho váhal, než vyzval Mubáraka k odstoupení. Spojené státy podpořily arabské jaro v Egyptě prakticky až v době, kdy bylo setrvání představitelů režimu u moci neudržitelné. Rozhodně se tedy nejednalo o zásadový postoj, ale spíš o snahu nepřijít o Egypt jakožto klíčového spojence. Po egyptské revoluci Spojené státy vyčkaly a nakonec podpořily síly, kterým se povedlo vrátit struktury bývalého režimu zpět k moci.
Noam Chomsky v roce 2014 v rozhovoru pro Českou televizi řekl, že Egypt pravděpodobně čeká dlouhé temné období. Jeho slova se v následujících letech bohužel začala vyplňovat. Smrt Mursího jakožto jediného demokraticky zvoleného prezidenta země můžeme vidět v symbolické rovině. Velmi expresivně to vyjádřil Fisk, když napsal, že egyptská demokracie zemřela v kleci spolu s ním.
Autor je publicista.