Výběr ze Šalamovových zápisníků z let 1954 až 1979 odráží v krátkých sentencích dobu stalinského teroru, nesvobodu a zážitky z lágru, ale také podstatu autorových povídek i literatury obecně nebo ochrannou funkci poezie.
Zrcadla neuchovávají vzpomínky. Co vůbec viděla?
Skutečný umělec není pánem svých hrdinů. Pokud je stvořil živé, budou si žít tak, jak chtějí sami, a ne tak, jak by snad chtěl umělec.
Když se vrátil, pochopil, že rukavice a boty si musí kupovat o číslo větší, zatímco čepici o číslo menší.
Néhrú napsal dějiny Indie ve vězení.
Černyševskij napsal Co dělat? ve vězení.
Henry se stal spisovatelem ve vězení. Dostojevskij napsal Zápisky… ve vězení.
Jenom v sovětských věznicích nikdo žádné umělecké, žádné literární dílo nenapsal.
Fyzická práce není hrdost ani sláva, nýbrž lidské prokletí.
Nikde člověku nevštěpují nenávist k fyzické práci tak jako v pracovním táboře. Nadřízení moc dobře vědí, co znamená, když provinilým podřízeným říkají: „Půjdeš do výkopu.“
Kolyma mě naučila chápat, čím jsou pro člověka verše.
Básník musí být trochu hluchý, aby lépe zachytil opakující se zvuky, aby snadněji dával dohromady slova. Musí být trochu slepý, protože „vlastní zrak“, jeho básnické oko je jistým druhem daltonismu, je to oční choroba.
A určitě musí být v materiálu cizincem – to, o čem píše, mu musí být trochu cizí. (…)
„Bití určuje vědomí.“ Termín roku 1938.
Na antisemitismus jsem narazil až za sovětské vlády. V dětství a mládí ve městě, kde jsem bydlel (ve Vologdě), nebylo po antisemitismu ani stopy. Antisemitismus a inteligence jsou dva různé světy.
První roky po revoluci, prvních deset let nebyl antisemitismus ani v Moskvě. Ale už ve třicátých letech přestal být považován za něco ostudného a po válce se z něj stala div ne doktrína (…). V táboře antisemitismus nebyl – třeba u kriminálníků.
O próze budoucnosti. Něco jako Saint-Exupéry. Hodnověrná próza, co zní jako dokument. Záruka znalosti, naprosté znalosti, autorská záruka. Liší se od minulé i současné prózy, kde spisovatel, aby si zajistil úspěch, nemusel znát svůj materiál doširoka ani příliš dobře.
Próza budoucnosti není technika, je to duše. Exupéry nám jako první ukázal vzduch. Ale kdo nám ukázal válku? Remarque? Válku zatím neukázal nikdo. Nikdo neukázal lágry, nucené práce ani vězení. Nikdo neukázal nemocné lidi.
V próze budoucnosti prakticky nebudou žádné „technicismy“. Duši profese spisovatelé dokážou ukázat, aniž by se uchýlili k „přešpekulovanému“ verši.
Nebude to memoárová próza. Memoáry jsou něco jiného. Ačkoli jejich místo bude v budoucnosti větší. Memoárům se dá věřit jen málo, zatímco próza budoucnosti je hodnověrná.
Nechci a nemám právo posílat někoho na smrt. A sám taky nechci umírat z ničího rozkazu.
18. května 1960
Margarita N.: Na výstavě byla vaše fotografie. Všichni se ptali: Kdo to je? Kdo to je? Taková povědomá tvář.
Já: Řekněte jim, že jsem tvář doby – proto mě všichni znají.
Doba ze mě udělala básníka – jak jinak by mě ochránila?
Hlavním tématem doby je rozklad, který Stalin vnesl do lidských duší.
Próza by se neměla příliš opravovat. Próza se píše jako báseň, v jednom tahu. Existuje jen předběžný plán a všechno opakování, podrobnosti, varianty, změny děje vznikají v průběhu. Předem daný je v povídce jenom konec.
Všechno se musí dostat na papír samo. Slova by se v duchu neměla vodit za ruku.
Skutečný život je zachovaný jen v první variantě.
Intonační zvláštnosti a řečové neobratnosti mohou jen pomoci.
Opravy jsou dobré pouze k tomu, aby větu udržely v mezích gramatiky.
A přece ze všeho nejlepší byl život s kočkou Muchou. Lepší roky nebyly. Když byla Mucha zdravá, když byla doma, všechno ostatní mi připadalo jako nedůležité hlouposti.
Nepíšu proto, aby se to, co jsem popsal, nezopakovalo. To se nestává a beztak naši zkušenost nikdo nepotřebuje.
Píšu proto, aby lidé věděli, že někdo píše takové povídky, aby se sami odhodlali k nějakému činu, nemyslím k povídce, ale k čemukoli, k něčemu alespoň trochu pozitivnímu.
O lágru nepíšu víc, než psal Exupéry o nebi nebo Melville o moři. Lágrové téma je takové téma, kde se vedle sebe může postavit sto takových spisovatelů jako Lev Tolstoj a nebude jim těsno.
Před dvěma lety jsem se považoval za nejlepšího člověka v Rusku.
Smysl pro pohostinnost jsem neměl, jelikož jsem neměl vlastní domov.
Neštěstí ruské prózy, mravoučné literatury, spočívá v tom, že každý hlupák ze sebe začíná dělat učitele života.
Učit lidi není možné. Učit lidi – to je urážka.
Úkolem poezie není zrychlit čas, ale přibrzdit ho.
Bojím se lidí, co nemají strach.
Samota není ani tak přirozený, jako spíš optimální stav člověka. Nejlepší číslo pro kolektiv jsou dva. Tři – to už je peklo. Stejně jako tisíc. Hranice je – jeden, dva.
Moje povídky jsou vlastně rady člověku, jak se chovat v davu.
Kdysi jsem uvažoval o tom, že se začnu vážně zabývat fonetikou ruského jazyka – zdálo se mi, že je to neprobádaná oblast. Ale osud mým zájmům zabránil: připravil mě o sluch, vymlátil mi zuby a poškodil vestibulární ústrojí.
Lunochod. Před padesáti lety nám slibovali mnohem víc.
Největší hřích je strkat nos do cizích záležitostí. Spisovatel nikdy nemá lézt do cizího svědomí, ne, v žádném případě. Spisovatel leze jenom do svého vlastního. Toť vše.
Nepopsaná, nesplněná část mé práce je ohromná. Spočívá v popsání stavu, procesu – jak snadno člověk zapomíná na to, že je člověk. (…)
Všechno není popsáno – a dokonce i ty nejlepší kolymské povídky zachycují jenom povrch – právě proto, že je ho možné popsat.
Naděje, že všechno zveřejním, je skvělá záminka pro utření prachu, nic víc.
Nebýt jako pták – nelekat se strašáků.
Život je ponižující věc.
Můj zrak má zvláštní schopnost. Včera jsem si uvědomil, že si dovedu vybavit obličej pokladního v jídelně, kde jsem byl dvakrát před deseti lety. Nemluvě o tom, co vidím každý den, každý prodavač v lékárně, obchodě – všechno mi to ulpívá na sítnici – jednou provždy. Napadá mě, že si můžu vybavit každý svůj den, všechno, co jsem viděl. Ale zavčas se zastavím.
Realismus je mýtus. K realistické próze se paradoxně řadí dokument.
Žádná dokumentární literatura neexistuje. Existuje dokument – toť vše. Dokumentární literatura, to už je překroucená podstata, padělek originálu.
Se vší odpovědností dokumentu. Jenže dokumenty nejsou vůbec objektivní – každý dokument je něčí bolest, něčí vášeň.
Doba alegorií je pryč, nastala doba přímé řeči.
Všichni vrazi v mých povídkách mají skutečná příjmení.
Za patnáct let, co žiju v Moskvě, cenzura nikdy nebránila zveřejnění mých veršů. Ale každou moji báseň, co šla do tisku, zaměstnanec nakladatelství, spolupracovník redakce vydával za své osobní hrdinství, za oběť, která mu hrozila div ne okamžitou smrtí. (…)
Co se týče veršů a toho, že je píšu každý den, nejde o to, že by byly „osudem“, jak se domnívá Irina, ale o to, že se cítím být v téhle oblasti nanejvýš kvalifikovaným mistrem, tak jemným mechanismem, že je mi zkrátka líto věnovat čas čemukoli jinému než veršům.
Ohledně svých veršů jsem nikdy nedostal žádný dopis od znalců a milovníků – tak nicotné a bezvýznamné je to zboží.
Já, který jsem začal s pohlavním životem brzy (ve čtrnácti letech), který jsem prošel drsnou školou dvacátých let, jejich cudným začátkem a zhýralým koncem, jsem dávno dospěl k závěru (…), že čtení třeba i včerejších novin člověka obohatí mnohem víc než poznání dalšího ženského těla, a tím spíš takových diletantek, jako jsou představitelky něžného pohlaví pokrokového lidstva, které si ani neprošly školou vídeňských bordelů.
Mé místo v komunálním bytě určily paprsky slunečního světla, které dopadaly odkudsi shora do kuchyňského okna a proťaly se s paprsky, s plynovými plameny plotýnky v kuchyni.
Všichni se ptají, jenže ne na lágr, ale na to, co je pro ně pochopitelnější – na vyšetřování, na útlak po lágru atp. To všechno jsou ale podružné maličkosti.
Někdo mi pomohl, zvedl mě, postavil na nohy. Kde jsou ty ruce, kde jsou ta slova, vyslovená (kým), ale možná i nevyslovená. Kde jsou tisíce bezejmenných rukou, co člověka strčily z mrazu do tepla, co ho probudily, co ho podržely za ruku? Kde jsou?
Z ruského originálu Zapisnyje knižki 1954–1979, vydaného in: Sobranije sočiněnij V, Terra – Knižnyj klub, Moskva 2005, vybrala a přeložila Alena Machoninová.