Jak psát o něčem, co nelze pochopit? Jak svědčit o hrůzách, které jsou lidé schopni páchat na svých soukmenovcích? A jak tyto extrémní prožitky přetavit do literatury, když se vzpírají slovům? O takzvané lágrové literatuře, která je nejvíce spojována s příběhy ze sovětských gulagů, se nepíše snadno. Přesto se z ní stal žánr, který je hrozivým mementem, ale zároveň je v mnoha ohledech problematický. Mimo jiné proto, že popisy extrémního utrpení mohou končit v pasti opakování a klišé. O tom, jak se těmto normalizovaným svědectvím vyhnout, píše komparatistka Nina Hřídelová, která definuje podstatu „traumatického realismu“. Většina textů tohoto čísla se točí kolem ruského spisovatele a kolymského trestance Varlama Šalamova. O něm píše Alena Machoninová v rubrice esej a na stranách věnovaných poezii a beletrii představujeme výběr z jeho zápisníků i básnického díla, které pro něj bylo důležitější než povídky. O Šalamovově „krásném a přísném jazyce“, krásné kolymské přírodě a především o historické reflexi nedávné ruské historie mluví v rozhovoru historička Irina Galkovová. S tématem čísla se pak volně pojí i článek o pinochetovských mučírnách v Chile, které se také staly předmětem mnoha děl z žánru svědecké literatury. Z ostatních textů lze doporučit například recenzi knihy literární teoretičky Aleidy Assmannové Prostory vzpomínání nebo reportáž našeho spolupracovníka NoMada, který popisuje chudé polsko-české pomezí a své zkušenosti s prací v nadnárodní společnosti, v níž v prekérních podmínkách dřou lidé z chudších částí světa.