Losangeleská folkpopová hudebnice Julia Holter před nedávnem na svém pražském koncertu představila tvorbu z ambiciózního dvojalba Aviary. Její nové skladby sice obsahují různé „ptačí“ motivy, spíše než o rozlet se však jedná o lehce frustrující sérii protipohybů.
Americká písničkářka Julia Holter prorazila před osmi lety nahrávkou Tragedy (2011) a zatím největšího ohlasu dosáhla svým čtvrtým albem Have You in My Wilderness (2015), na němž se po jemném, avantpopovém experimentování přiklonila k zasněné tvorbě s barokpopovými ornamenty. Při přípravě své aktuální, páté desky Aviary se Holter dostala do situace, v níž se dříve či později ocitne většina ambiciózních umělců reflektujících dosavadní kariéru a přijímajících nové výzvy: pokusila se svou tvorbu naplnit určitou závažností, hloubkou, která by byla stvrzením její umělecké jedinečnosti. Už samotná devadesátiminutová stopáž naznačuje, že tentokrát nemá jít jen o kolekci písní, ale o otisk živelné kreativity. Přesto se nakonec ocitáme v rozporuplném, ambivalentním prostoru.
Něco pod povrchem
Vývojová trajektorie, po které se Julia Holter pohybuje, není z hlediska její žánrové orientace na alternativní písničkářství nijak překvapivá. Vychází z jednoduché písňové struktury, často založené na chytlavém melodickém nápadu, nicméně snaha tuto nekomplikovanou formu překonat vede k jejímu částečnému rozkladu, a tím i k pozvolnému vytrácení původní lehkosti a neproblematické spontánnosti. A právě tato dvojsečná, vnitřně kontradiktorická estetika tvoří pozadí většiny skladeb, které se objevují na Aviary a které Holter zčásti představila při svém vystoupení koncem června v pražském klubu NoD.
Svár mezi popovým puzením a intelektuální rezistencí vůči němu ovšem vyvolává určitý typ posluchačské reakce, který není neproblematický. Holter v nás totiž neustále vzbuzuje očekávání, že uslyšíme „něco“ chytlavého a snad i lehce podmanivého. Jenže ono „něco“ se na povrch příliš často nedostane, spíše to zůstává pod ním jako trvale přítomný, ale nenaplněný příslib. To si pochopitelně vyžaduje specifické publikum, dost vyzrálé a možná i rezignované na to, aby vydrželo v neustálém napětí a aby k poslechu přistupovalo s vědomím, že lehká frustrace může být v konečném důsledku pozitivní. Novými písněmi Julie Holter, jejichž témata údajně ovlivnila dnes už klasická studie Mary Carruthers o paměti a středověké mnemotechnice The Book of Memory (Kniha paměti, 1990) a také povídky libanonsko-americké spisovatelky Etel Adnan Master of the Eclipse (Pán zatmění, 2009), prostupují motivy vzpomínání, snění a spontánního ptačího poletování, v názvu má ovšem voliéru – klec velkou právě tak, aby poskytovala iluzi volnosti.
Nekončící konflikt
Další z podstatných aspektů posluchačské reakce se vztahuje nikoli k hloubce písní, nýbrž k jejich povrchu. Ten je výsostně arteficiální, okázale umělecký, cizelovaný až honosný, jako by se zde měla podle idealistické filosofie spojit krása se vznešeností. Jenže právě tento zdobný, umělý povrch je důvodem zmiňované frustrace: extenzivní rozpínaní struktury skladeb, vrstvené aranže a pečlivě budované zvukové atmosféry plní především negativní funkci – slouží jako blok zamezující přívalu chytlavých momentů indiefolkových písní, jimiž Holter plnila svá předchozí alba, minimálně od desky Loud City Song (2013; viz A2 č. 24/2013). V tomto smyslu jde o výsostně rezistentní dílo, jakkoli na první poslech může působit dojmem atmosférické otevřenosti.
Pohlížíme-li však na páté album Julie Holter jako na snahu talentované umělkyně zajít až na hranici vlastních tvůrčích možností, je třeba říct, že některé skladby se nakonec opravdu „vylijí“ ze své formy a jakožto „erupce“ tvůrčí energie přesáhnou daný žánrový horizont. Důsledkem je zhroucení či přehlcení struktury: jako by písně nabývaly ryze fyzických kontur – což je zvláště patrné, když jsou hrány živě přímo před posluchači, na které se o to silněji přenáší nikdy nekončící inherentní konflikt, z něhož se tato tvorba rodí.
Autor je hudební publicista.
Julia Holter: Aviary. Domino 2018.