Principy bouchání - hudební zápisník

Rave – či po česku freetekno – už dávno nepředstavuje onen vyhraněný, kontroverzní a přitom do sebe zapouzdřený fenomén, jenž u veřejnosti vzbuzoval morální paniku a vyvolával obavy z nájezdů zdrogovaných nomádů, kteří se budou chovat jako záplava všežravých kobylek (přirovnání Ludvíka Vaculíka). A mladí lidé zase tuto víkendovou zábavu už nepovažují za div ne mystický, přechodový rituál, který by – za předpokladu, že by se ztripoval dostatečný počet lidí – mohl svět změnit k lepšímu.

Nedávno uvedený film Beats nás ovšem zavádí o čtvrtstoletí zpátky, a navíc do Velké Británie. V anotaci se dočteme, že se děj odehrává ve středním Skotsku v roce 1994, kdy „Británie zažívá explozi freeparty scény a zrod největšího kontrakulturního hnutí mládeže v soudobých dějinách“. Zřejmě to tak bylo, nicméně jedním z příznaků toho, že dnes už tomu tak s největší pravděpodobností není, je právě skutečnost, že se o ravu točí dlouhometrážní snímek určený do kin, kde má útočit především na smysly těch, kteří se s freetekno scénou přímo nesetkali a kteří za hluku nepřetržitého bouchání techna nikdy noc neprotancovali. Politicky poněkud neuchopitelná a jedy nasáklá scéna má zkrátka už nejlepší roky za sebou, stále je však vděčným materiálem pro nejrůznější akademické studie a dokumentární filmy. Pokud jde o aktuální černou komedii v černobílém provedení, která se v něčem blíží syrové lyrice Trainspottingu (1996), zdá se, že nemá větší ambice než být záznamem jednoho dlouhého dne – a ještě delší noci – v životě Spannera a Johna, z nichž první představuje white trash, zatímco druhý pochází z té části nižší třídy, která se horko těžko snaží v sociálním žebříčku postoupit o příčku výš.

Každá subkultura má svá klišé, technaře nevyjímaje, Beats ale sérii iniciačních stereotypů předkládá divákovi způsobem, z něhož je patrné, že vycházejí z autentického prožitku. Jsou to svého druhu floskule, ale zcela funkční, neboť individuální prožitek si v nich uchovává nárok na jedinečnost a zároveň se stává obecnou výpovědí. Právě v tom tkví síla snímku, který se rozhodně nesnaží o zodpovězení velkých dilemat kontrakulturní subkultury. Neřeší se zde, zda je rave výronem konzumního kapitalismu (takže by slovy sociologa Jana Kellera představoval „systémový underground“), nebo spíše neřiditelným podvratným hnutím (jak se svého času domníval kdekterý kulturní teoretik). Jde pouze o to, co se děje „teď a tady“ dvěma náctiletým kamarádům, z nichž jeden je sešněrovaný rodinnou disciplinací a druhý jako sirotek proplouvá životem bez pravidel, ale také bez vyhlídek. Touha po útěku z reality, což je jedno ze zakládajících klišé freetekna, je jim pochopitelně vlastní oběma.

Vsadil bych se, že kdybychom se pokusili porovnat zážitek současných prvonávštěvníků rave party s dojmy pamětníků z roku 1994 (kdy byly britské soundsystémy v důsledku zákona Criminal Justice Act donuceny kočovat po kontinentální Evropě, čímž rozšířily virus freetekna do řady dalších zemí), zjistili bychom, že se v základu příliš neliší. Ačkoli ve filmu několikrát zazní, že ani v roce 1994 už rave nebyl takový jako ve svých počátcích, něco zůstává dodnes při starém – ať už jde o mytickou postavu člena soundsystému, který vám otevře dveře na ilegální mejdan, první zážitek s extází nebo LSD, zesílený zvláštním druhem tance, kdy každý tančí s každým a zároveň sám, či policejní zásah, který si nikdo nepřeje, ale musí se s ním počítat. Podobně jako dodnes fungují ohrané acidové vinyly Spiral Tribe, zabírají v Beats nesčetněkrát omleté iniciační motivy spojené s freeparty. Jenže bez nich by to prostě nebylo ono – některá klišé jsou zkrátka nepostradatelná. Také pojetí filmového obrazu podléhá subkulturním ­reáliím: všudypřítomná šeď, poukazující na sociální úzkost skotské nižší třídy v době konzervativní vlády Johna Majora, se propojuje s černobílou estetikou, která zcela přiznaně odkazuje na grafické motivy legendárních Spiral Tribe.

Vzhledem k výše řečenému nepřekvapí, že modelový příběh dospěje k očekávatelnému finále, kdy je bouchání basových beatů vystřídáno boucháním policejních obušků, které sice ukončí jednu euforickou party, ale touha po hédonistickém a beztřídním mejdanu přetrvá. Dialektika freetekna se projevuje jako věčně rotující spirála. Asi nejlépe to vystihuje Johnova odpověď Spannerovi, jenž se mu v závěru filmu omlouvá za to, že ho vzal na akci, kde pak dostal nakládačku od fízla, jímž byl navíc shodou okolností Spannerův nenáviděný otčím. John, s výrazem naprostého nepochopení v rozmláceném obličeji, pronese: „Co blázníš, vždyť to bylo úžasný!“

Autor je pamětník české freetekno scény.