Prkna, co znamenají svět

Herecká kariéra Jonaha Hilla je spojována především se sprostými komediemi pro mládež. Začínal ve filmech Superbad (2007) nebo Zbouchnutá (Knocked Up, 2007), ale přes podvratné projekty Apokalypsa v Hollywoodu (This Is the End, 2013) se propracoval k vedlejším rolím u renomovaných režisérů, jako jsou Quentin Tarantino nebo Martin ­Scorsese. Loňský sci­-fi seriál Caryho Fukunagy ­Maniac, v němž ztvárnil psychicky labilního hrdinu cestujícího svými vnitřními světy, pro něj pak znamenal první velkou dramatickou roli. Svoji kariérní dvojdomost teď Hill stvrdil coby scenárista a režisér filmu Devadesátky. Produkovalo jej studio A24, které se specializuje na nezávislé a niche snímky, a Hill se tak ­ocitl v zajímavé společnosti. Do jeho portfolia totiž spadají například horory stále populárnějšího Ariho Astera, ale také americké projekty Zabití posvátného jelena (The Killing of a Sacred Deer, 2017) a Humr (The Lobster, 2015) tvůrce takzvané řecké divné vlny Yorgose Lanthimose.

Dospívání v krajině betonu

Dospívající Stevie prožívá komplikovaný vztah s násilnickým bratrem a pomalu, ale jistě se odcizuje své věčně upracované matce. Únik z rodinných pout pro něj představuje skejťácká subkultura, jejíž členy spojuje pocit jakéhosi vyhnanství. Bezprizorně povlávají v betonové krajině rozpálené ostrým kalifornským sluncem, v níž zní rap i zvuky skateboardů narážejících o asfalt. V melodickém poloslangu skejťáků splývají jejich insiderské vtipy, bizarní historky i pohnuté osudy. Pro Stevieho je životní metou stát se jedním z nich. Přidá se k podivné čtveřici místních outsiderů, jejichž vůdce Ray se jako jediný chce profesionalizovat a překonat hranice ghetta. Čtvrťák, který všechno natáčí na videokameru, o tom naopak pouze sní. Rayův nejlepší kamarád Kurvadrát zase revoltuje vůči maloměšťáckým rodičům tím, že se programově zříká jakýchkoli ambicí, zatímco Rubenovi záleží jen na tom, aby vypadl z domu a strávil co nejmíň času s matkou alkoholičkou.

Devadesátky ale nejsou typické drama o dospívání. Hill nesleduje ucelený dějový oblouk, který by Stevieho nebo jeho kumpány zachycoval v určitém vývoji, zajímá se naopak o fragmenty vyrvané z času. Pro pětatřicetiletého režiséra byla ostatně podobně jako pro Stevieho tato dekáda formativní a v jeho schopnosti precizně odstínit její nálady je cosi existenciálního. Je překvapivé, že kdosi spjatý spíše s masovou hollywoodskou produkcí natočil tak křehký a introspektivní film. Hill dokáže minimálními prostředky postihnout různorodé emoce v jejich složitosti a jeho suverénní režijní debut tím trochu připomíná třeba autorský styl Sofie Coppoly.

Melancholie pádu

Stevie byl dříve zvyklý poslouchat autority, teď je ale fascinován svými novými přáteli. Když skejťáky, kteří opanovali veřejný prostor, rozhání policie, on utíká se slastným úsměvem na tváři: nad strachem převažuje okouzlení nově objevovaným světem a radost z pohybu na hraně. Nabízí se srovnání s letošním filmem Beach Bum, ve kterém chtěl Harmony Korine zachytit život plážových povalečů bezcílně se poflakujících pod přístavními moly floridských pláží. Sklouzl ovšem k figurkaření a nucené odvázanosti; bylo znát, že se momentálně profiluje hlavně jako úspěšný výtvarník a jeho tvůrčí zájmy jsou jinde. Hillův Stevie je tedy nakonec mnohem autentičtější povaleč než hédonistický básník Moondog z Beach Bum. Jeho odvaha hraničí s bláznovstvím, díky čemuž si vyslouží přezdívku Spálenej, avšak navzdory životní energii, která jej žene do extrémů, je vnitřně zranitelný.

Hill nápaditě pointuje dílčí podzápletky, díky nimž rozvíjí dynamiku chlapecké party. Benjamínek Ruben se obává, že ho Stevie připraví o jeho těžce vydobytou pozici, a Ray si začíná uvědomovat, že jeho nejlepší kamarád ho stahuje zpět do ghetta. Vzájemné konflikty eskalují, film ovšem nekončí poslední společnou jízdou, ale amatérským videofilmem v režii Čtvrťáka, který zachycuje jejich šťastnější dny. Příznačně právě médium zrozené k přemazávání a přepisování nejen popkulturní paměti tu alespoň dočasně „přemazává“ i všechno špatné, co se mezi postavami událo. Hillovi se tím podařilo neotřele vyhmátnout cosi z esence devadesátek a završit svoji koncepci filmu­-vzpomínky. Opouští své hrdiny ve chvíli, kdy si plně uvědomují, že nic už nebude jako dřív, ale stále si chtějí pamatovat to dobré, co spolu prožili.

Autorka je filmová publicistka.