Na rozdíl od gulagů nebo nacistických koncentračních táborů se detenční zařízení a mučírny chilské diktatury do obecného povědomí ve světě nedostaly. Totéž platí pro písemná svědectví přeživších. O následující text jsme proto požádali odbornici z jedné z chilských univerzit.
Podle filosofky Hannah Arendtové usilují totalitární režimy o „totální nadvládu“ nad občany, což v sobě zahrnuje i anihilaci jednotlivců či lidských společenství. Prostor zřízený k realizaci takových genocid dostal název „koncentrační tábor“. Lidé jsou v něm zbavováni všeho, co z nich činí občany, morální bytosti a nakonec i lidské jedince. Giorgio Agamben píše, že koncentrační tábory představují ve struktuře totalitárních států „místa moderní biopolitiky par excellence“, jelikož se v nich moc nad lidskými těly uplatňuje až na samotnou mez.
Stejně jako další země jižního cípu Latinské Ameriky bylo Chile ve druhé polovině 20. století vystaveno dlouhé zkušenosti totalitární diktatury. Jedenáctého září 1973 svrhl puč pod vedením ozbrojených sil socialistickou vládu Salvadora Allendeho. Na mezinárodním poli měla tato událost velkou symbolickou váhu, neboť šlo o rozhodující porážku lidového hnutí, které demokratickou cestou uchopilo vládní moc; fotografie padlého Allendeho a bombardovaného prezidentského paláce tehdy obletěly svět. Následně nastoupila vojenská diktatura pod velením generála Augusta Pinocheta, která nakonec trvala sedmnáct let. Vojenská junta rozpustila parlament, pozastavila platnost ústavy, zakázala politické strany, vyhlásila stav ohrožení, zavedla cenzuru, podřídila si univerzity, přiměla tisíce lidí k emigraci a z porušování lidských práv udělala rutinní záležitost.
Je mi líto mého těla
Počínaje 11. zářím 1973 nastoupila v zemi brutální represe. K politice poprav, masových vražd a nucených „zmizení“ se v období bezprostředně po puči přidalo zatýkání, věznění a zcela běžně i mučení. Počet obětí politických vražd v Chile dosáhl tří tisíc, případů mučení bylo zaznamenáno na čtyřicet tisíc.
Ze svědeckých výpovědí a zpráv dvou státních komisí ustavených po konci diktatury – Národní komise pravdy a usmíření (1991) a Národní komise pro politické vězně a oběti mučení neboli Komise Valech (2004) – vyplynulo, že represivní činnost probíhala na celém území Chile. Byla identifikována síť minimálně 1132 detenčních zařízení, kde byli po únosech vězněni političtí odpůrci. Třebaže se tato zařízení mohou lišit umístěním či uspořádáním, náleží vesměs ke kategorii „koncentračních prostorů“, které fungují jako místa, kde je narušováno lidství obětí a kde jsou lidské subjekty vystavovány extrémnímu násilí a mučení – tedy uplatňování technologie moci nad jejich těly. Jak píše ve svém svědectví Hernán Valdés: „Je mi líto mého těla. To tělo budou mučit, je to idiotské, nicméně je to tak. Neexistuje jediný rozumný způsob, jak se tomu vyhnout. Chápu, proč je potřeba tahle kapuce: už nebudu konkrétní člověk, nebudu mít výraz. Budu jen tělo, obrys, jedině s tím budou pracovat.“
Ledová voda a pouštní žár
V počátečním období byly represivní praktiky masové a veřejné. Vedle vojenských zařízení k nim byly využívány mimo jiné i stadiony, policejní stanice, věznice, univerzitní budovy, nemocnice nebo lodě. Zároveň byly po celé délce chilského území zřízeny „vězeňské tábory“, kde byly internovány tisíce osob. Některé z těchto táborů byly umístěny v nehostinných severních a jižních cípech země. Emblematickým příkladem je vězeňský tábor na ostrově Dawson, části souostroví Ohňové země v blízkosti chilského antarktického teritoria, kde byli zadržováni nejvyšší představitelé vlády Lidové jednoty (Unidad Popular) spolu s odpůrci režimu, kteří pocházeli z regionu Magallanes. Právě na tomto místě byli bývalí ministři Lidové jednoty nuceni k těžkým pracím v extrémně drsném podnebí a ve velmi svízelných podmínkách: „Dávali nám ty nejnamáhavější úkoly, například jsme museli odnášet z pláže pytle plné suti a šplhat s nimi nahoru prudkou strání“ (Miguel Lawner). Část vězňů při tom byla podrobována i krutému mučení: „Některé svázali a pak je na laně namáčeli do Magellanova průlivu. Chvíli je tam nechali, pak je zase vytáhli a potom zas a znovu“ (Sergio Bitar). Další tábor s extrémními podmínkami se nacházel v Chacabucu uprostřed pouště Atacama, v opuštěných ledkových dolech obehnaných ostnatým drátem, strážními věžemi a nášlapnými minami: „Celý den na nohou, na přímém slunci ve čtyřiceti stupních, a v noci nás nutili běhat, abychom si vyzkoušeli i pouštní chlad“ (zpráva komise Valech).
V hlavním městě Santiagu byli muži i ženy internováni na Národním stadionu, kde byli vystaveni mučení a ponižování. Zadržováni byli v šatnách a na toaletách, zatímco mučení probíhalo na cyklistické dráze. Detenční zařízení vzniklo i na stadionu Chile, který dnes nese jméno Víctora Jary – slavného písničkáře, který zde byl mučen a následně zastřelen.
Intimita mučíren
Někteří z přeživších svá svědectví o extrémním zacházení zveřejnili. První vlna textů autobiografické povahy s věcnými popisy událostí, které měly být především veřejnou obžalobou, byla publikována nejprve v exilu: šlo o svazek Hernána Valdése Tejas Verdes. Diario de un campo de concentración en Chile (Tejas Verdes. Deník z koncentračního tábora v Chile), vydaný roku 1974 v Barceloně, po němž následovaly knihy Cerco de púas (Ostnatý drát, Havana 1974) novináře Aníbala Quijady, Prisionero de guerra (Válečný zajatec, Moskva 1977) Rolanda Carrasca a mnohé další.
Písemná svědectví političtějšího charakteru ukotvují svůj hlas v kolektivním příběhu: vyzdvihují mravní pevnost, solidaritu a společný odpor vůči ponižování a extrémnímu násilí. I pro většinu těchto svědectví platí, že zafungovala především jako silná veřejná obžaloba. Za připomenutí stojí také jejich nemalý mezinárodní dopad, jehož projevem bylo vyjádření solidarity s Chile z nejrůznějších zemí světa.
Později, od roku 1975, už byla represivní politika diktatury selektivnější. Uchýlila se především do tajných detenčních zařízení, ve kterých působila režimní tajná služba DINA, později nahrazená službou CNI. Znamenalo to i opuštění masových vězeňských táborů: „koncentrační prostory“ se v nových poměrech přesunuly do takzvaných mučíren (casas de tortura), kde byli zadržováni hlavně aktivisté levicových organizací. Umístění těchto prostorů, určených k věznění, mučení a eliminaci odpůrců přímo v městských čtvrtích, se podepsalo i na jejich imagináriu: „domácí“ intimita mučíren vyvolávala především zkušenost podivné neblahosti, pro niž se ve freudismu ujal výraz unheimlich.
Paměť a spravedlnost
Domy s mučírnami se staly dokladem toho, že „koncentrační prostory“ se nemusejí nacházet jen ve volné krajině daleko od měst (a takříkajíc na okraji společenského řádu), ale mohou fungovat i v městském prostředí. Soukromý prostor domu se tak může proměnit v dějiště utajovaného extrémního násilí. Vedle mnoha titulů svědecké literatury – například kniha Nubie Beckerové Una mujer en Villa Grimaldi (Žena ve Ville Grimaldi, 2011) – se této látce dostalo mistrovského zpracování v románech El palacio de la Risa (Palác smíchu, 1995) Germána Marína, Una casa vacía (Prázdný dům, 1996) Carlose Cerdy a s největším dosahem v Chilském nokturnu (2000, česky 2005) Roberta Bolaña.
Tato krátká expozice ukazuje, že detenční prostory, v nichž byly nuceny přebývat tisíce obyvatel a obyvatelek Chile a kde mnozí z nich přišli o život, na sebe braly různé podoby – mohlo jít o stadiony, kasárna, vězeňské cely a různá policejní zařízení, ale také internační tábory v poušti, na pobřeží či na samém jihu planety a později i rodinné domy a vily ve městech.
Ve všech těchto prostorech – ať už to byly masové koncentrační tábory nebo skryté mučírny – docházelo k mnohostrannému pošlapávání lidských práv. Některé zásadní křivdy spáchané diktaturou, která tyto praktiky řídila, už se dočkaly nápravy. Nadále však probíhá vyšetřování stovek případů. Oběti se nepřestávají dovolávat paměti a spravedlnosti.
Autorka vyučuje literární vědu na Univerzitě Alberta Hurtada v Santiagu de Chile.
Ze španělského originálu přeložil Michal Špína.