Rodinné ságy

Nudu v Praze rozptyluje už jedenácté léto Mezinárodní festival fyzického a tanečního divadla Nultý bod. Letos proběhl mezi patnáctým a dvacátým červencem v prostorách Divadla v Celetné, Kampusu Hybernská a Divadla X10. Festival se zhruba desítkou děl – v dramaturgii Petra Boháče – je zaměřen na zajímavou produkci progresivní zahraniční tvorby: tanec, netradiční divadlo, crossover. Velkou pozornost věnuje vždy také soudobé a aktuální hudbě. Předkládám svévolný výběr i výklad programu festivalu.

Pohlédneme­-li do hloubky mytologie, nalézáme v ní příběhy bohů a hrdinské příběhy a všechna tato velká vyprávění jsou líčením osudů rodin a míst, se kterými se navzájem prolnuly. Také antropologové se zajímají u přírodních národů na prvním místě o rodinné vazby. I sami bohové žijí v rodinách, i oni jsou spjati s určitým místem, které božská rodina poznamenala a jímž byla sama poznamenána.

Úniková hra

Toto kvazimagické sepětí vyjádřila autorka představení preludujícího na rodinné paměti Miřenka Čechová (soubor Tantehorse) v samotném názvu – Osudety: In the Middle of Nowhere. Sama jej charakterizuje jako „divadelní experiment na hranici performance, instalace a únikové hry pro jednoho diváka“. Tuto performanci bychom mohli možná označit za „rámcový příběh“ letošního festivalu.

Divák sestupuje do sklepení – jak doslova, tak i do sklepení paměti. Prochází a bloudí podzemím ze sklípku do sklípku a všude nalézá doličné předměty ze života (autorčiny) rodiny, do něhož vstupovala, nikým nezvána, historie. Je tu syro a těsno, světlo je sporé. Cesta ven se snadno ztratí. Vidíme tváře na fotografiích po stěnách, rozložené na nábytku – bylo, nebylo? Fotografie se usmívají, ale máme jim to věřit, v těchhle podzemních kobkách? V jedné z nich narážíme na tehdejší příznačný nábytek – tak chudě snaživý, tak chudě dekorativní. Kdo by si byl pomyslel, jak se při pohledu na bezcenný kus nábytku dá na pochod citová paměť?

Na stěnách se opakují fotografie babičky. Ach, ty babičky! Spojnice rodin, názorný zeměpis, svorníky dějin. Před sentimentalitou nás ochrání sklepní zápach, evokativní ostinato této performance. Je známo, že čich je smysl, který nejrychleji zprostředkuje zasuté vzpomínky. Vzpomeňme na Marcela Prousta, na Agathu Christie. Putujeme z kobky do kobky; neříká se snad sklípky paměti? Také dětské paměti – sklepy odjakživa děti přitahují. Sotva se rozhlédnou po světě, začnou pátrat. Cesty do sklepa jsou jedním z prvních dobrodružství, tajemnější než útěk do vedlejší čtvrti. Neprognostikovatelná a silně intuitivní Miřenka Čechová rozehrála mazaně struny paměti – osobní, rodinné, dětské, ale i historické a zanechala nás úplně ustarané. Co máme dělat s tímto fantem, na který teď právě myslíme?

Karty na stole

To katalánskému performerovi a iluzionistovi Xavieru Bobésovi stačil jako divadelní prostor pro představení Things Easily Forgotten stůl; adekvátně se k němu vešlo pouhých pět diváků. Kolem tma, stůl je intimně osvětlen. Ale prošly se po něm celé španělské dějiny druhé poloviny minulého století. Xavier Bobés po desce rozhodí spoustu nenových věcí, z nichž většina obrací pozornost k minulosti. Jsou tam noviny z Frankovy éry, iluzionistův starý zápisník, dobové fotografie; ty nás přivádějí ke stejnému námětu jako performance Miřenky Čechové – totiž ke španělským dějinám minulého století, k rodinné historii, k dějinné paměti. Jsme tu jako na rodinné sešlosti po dlouhé době a dáváme dohromady, co si který člen vybaví. Paměť, jak je pro nás lidi typické, ukotvujeme k předmětům.

Ty se objevují i mizí. Kouzelník si to udělal těžší, pustil si nás příliš k tělu. Když o tom tak zpětně přemýšlím, s čímpak to zafíroval, zatímco jsme do sebe uvolněně házeli štamprli? A jak je možné, že na fotografii, kterou s naší pěticí osobně pořídil, figuruje i on sám? Nedá se ovšem říci, že bychom pravidelně po pěti minutách žasli nad nějakými neuvěřitelnými kouzly. Síla Xaviera Bobése spočívala spíše v tom, že dokázal působivě evokovat dobovou atmosféru. Obklopil nás jí a oblouznil, také s pomocí dobové hudby linoucí se z chrchlavého gramofonu. Xavier Bobés vsadil na fetišismus naší paměti.

Bloudění kolem gauče

„Ale co já, co znám jen kořenit, a vytržena bolet…?“ vyslovila v jednom svém textu překladatelka Vlasta Dufková. Tímto výrokem bychom mohli charakterizovat work in progress Roselyne Cécile da Costy, autorky konceptu, choreografky i jediné postavy. Představení, jehož hlavním výrazovým prostředkem je tělo a pohyb, se textu nezříká (v angličtině). Roselyne splývá s rostlinou duší a cítí se stejně vykořeněná. Tanečnice těká po prázdném jevišti, v jehož středu je jediný mobiliář – gauč. Roselyne, s květináčem v ruce, nutkavě hledá ideální místo pro svou rostlinu. Typická ženská práce, typická ženská magie.

Postava Roselyne je i vyjádřením pocitu nedokonalosti, tak charakteristického pro ženy, vnuceného ženám ve světě, který jim ještě stále cele nepatří. Stejně tak i vyjádřením typicky ženského paralelního života v několika časových rovinách, života více v představách než v realitě. Života jako permanentní samomluvy, jako stálého pocitu viny: „Cítím se vinna. Nepamatuju si proč. Možná jsem udělala něco špatného nebo něco málo dobrého nebo jsem něco měla udělat, ale neudělala jsem to. Možná, že ta vina tu byla už přede mnou…“ zpovídá se Roselyne. Cécile da Costa, členka souboru Spitfire Company, má silnou jevištní prezenci; ač je performerkou subtilního vzezření, má i velikou sílu, vnitřní i fyzickou, jak prokázala v minulých výkonech svým energickým, odolným a výmluvným tělem. Už studovat jeho gramatiku, odhlédnuto od významu, je zajímavé. Nahá lýtka v „malých společenských“ šatech působí vzhledem k ostatní postavě jako přesná a výstižná interpunkční znaménka, podle nichž se diváci v textu těla orientují.

Program festivalu Nultý bod, zejména jeho zde evokované vrcholy, vyvolává samo sebou očekávání. Chtěli bychom protagonistky Spitfire Company vidět znova a znova; nejlépe v nějaké nové, velkorysé a zalidněné produkci.

Autorka je taneční publicistka.